ZOO Dvůr Králové
pátek 13. června 2008
Poznejte Africké safari, navštivte savanu, prodírejte se deštným pralesem, nebo
objevujte tajemství života na korálovém útesu. Nechte se unést iluzí Afriky při
pohledu na velká stáda zvířat.
Přes 2 300 zvířat, největší kolekce afrických zvířat v Evropě, tajemná žirafa
okapi, zcela nové Tropické bažiny, Africká savana, Vodní světy a dalších 12
unikátních expozic včetně jedinečné galerie obrazů Zdeňka Buriana.
Původně jsme si přáli strávit víkend v Hořicích na kolech a Klárkou v novém
vozíku. Bohužel počasí nám naše plány překazilo. Poněvadž pořád pršelo a o
víkendu to mělo pokračovat, rozhodli jsme se s sebou do Hořic ani kola a vozík
nebrat a místo toho se pokusit vymyslet nějaký alternativní plán. A tak jsme na
páteční odpoledne naplánovali výlet do ZOO ve Dvoře Králové. Klárka je strašně
zvědavá holčička, a tak venku kouká po všem a po všech. Tak jsem si říkali, že
ty desítky až stovky exotických zvířat by mohlo být to "pravé ořechové" pro ni.
Vzhledem k tomu, že bylo poměrně ošklivo, bylo zataženo a trošku větrno a navíc
nebyl víkend, tak bylo v ZOO docela "prázdno". Postupně jsme prošli všechny
expozice. Obzvlášť u venkovních expozic se Klárce moc líbilo. Po chvilce jsme ji
přendali z kočárku a já si ji vzal pěkně do krosničky na záda, ať je hezky
vysoko a má ten správný rozhled. A to se jí opravdu moooc líbilo. U zeber a
žiraf tak spokojeně juchala. Došli jsme až k Safari, ale tam jsme se rozhodli
nejít, řekli jsme si, že si ho vychutnáme někdy jindy, až bude lepší počasí. Pak
jsme vyrazili cestou zpátky. Evka potkala i svou spolužacku z gymplu, která tam
byla shodou okolností také na výletě. Nakonec nás čekali "vnitřní" expozice -
plazi, ryby, ptáci apod. Když jsme byly s Evkou v ZOO posledně, tak se teprve
stavěl pavilon a výběh pro slony. Ten už je dávno v provozu, a tak jsme se šli
podívat zblízka na ty obry. K našemu velkému překvapení jsme tam našli i
"repliku" mamuta v měřítku 1:1 :-) A musím říct, že je mnohem hezčí než ten v
Antroposu v Brně, však je taky mladší.
Ptačí svět se bohužel právě přestavoval, takže jsme prošli aspoň venkovní klecí
:-) Pro tentokráte jsme také vynechali výstavu pravěkých zvířat se stálou
výstavou obrazů Pravěk očima Zdeňka Buriana. Sklepy plné nočních živočichů
(netopýři...) jsme také s Klárkou vynechali.
Po prohlídce pak následovalo občerstvení v místní restauraci a pomalu jsme se pak vydali zpárky do Hořic. Docela nás potěšilo, jak si to Klárka užívala, takže v ZOO ve Dvoře Králové nejsme určitě naposled... Teď už i plánujeme, že během letní dovolené v Českosaském Švýcarsku bychom si mohli odskočit buď do ZOO v Liberci nebo Ústí nad Labem, které jsou od našeho místa ubytování zhruba stejně daleko.
Ranč u Bizona, první výlet s vlastním vozíkem
středa 18. června 2008
Minulý víkend nám špatné počasí zhatilo naše plány ohledně výletu na kolech. V
pondělí mě pak po všech útrapách dorazilo i nové kolo, a tak jsme čekali, až se
počasí umoudří. Nejdříve jsme si mysleli, že vyrazíme až tento víkend, ale již
ve středu nás počasí mile překvapilo. Asi proto, že ten den měla Evka své
111012. narozeniny, bylo od rána pěkné počasí. Rozhodli jsme se ho
tedy oslavit odpoledním výletem na kolech. Za cíl našeho výletu s vozíkem jsme
si zvolili ranč "U Bizona", ležící na cestě mezi Řikonínem a Níhovem. Už z
několika zdrojů jsme měli pozitivní reference, tak jsme to chtěli vyzkoušet
sami. Navíc jsme tam byli poprvé a naposledy v neděli 20. října 2002, nyní byl
ten pravý čas tam vyrazit znova.
Zapřáhli jsme vozík za mé kolo a vyrazili. Vydali jsme se přes Předklášteří a
odtud podél řeky Loučky do Dolních Louček. Bohužel mé kolo mělo uplně nové
pláště, které ještě nebyly zajeté, a tak lepily a tím pádem jsem prášil na
Klárku, proto jsme jí kromě síťky přetáhli přes vozík i pláštěnku. Dneska už mé
zadní kolo tolik "nepráší", přesto pracuji na ochranném štítu před vozík.
Z Dolních Louček jsme pak pokračovali po silnici směrem na Újezd u Tišnova a odtud do Řikonína. Tam nás čekal asi nejobtížnější úsek celé trasy. Ale nakonec se mi ten asi kilometrový kopec se stoupáním 12% podařilo zvládnout celkemv pohodě. Za Řikonínem nás před sjezdem k ranči u Bizona sice čekal ješte jeden kopec, kde jsme nastoupali možná i do větší výšky, přesto byl ten kopec na šlapání o poznání příjemnější.
U Bizona bylo skoro prázdno, přeci jen byla středa, a my zakotvili v letní
zahrádce. Občerstvili jsme se točenou kofolou a protože jsme se nechtěli
přejídat na zpáteční cestu, dali jsme si dohromady jednu porci "Rybaniných
copů" - smažených korbáčiků. Klárka se na hřišťátku za rančem pohoupala na
houpačce a moc si to užívala.
Hodiny však přibývaly a ještě nás čekala zpáteční cesta, tak jsme se rozhodli vyrazit. Zpátky jsme nic nevymýšleli a vyrazili po stejné trase. Cesta domů byla rychlejší, přeci jen Tišnov je níž položený. Dokonce i počáteční kopec od ranče nebyl tak hrozný, jak cestou k ranči vypadal.
Když už jsme byli skoro doma, bylo rozhonuto, ještě jsme místo k domu zatočili na druhou stranu a stavili se na pivko na "Podhoru". Co víc dodat, výlet se prostě vydařil.
Na kole kolem Tišnova
sobota 21. června 2008
Včera odpoledne jsme vyrazili na další výlet, tentokráte opět k "Lojzičce". Akorát jsme to vzali zkratkou přes Drásov, Všechovice, Unín, Rohozec, Bukovice, Zhoř a Rašov do Lomnice. Několikrát jsme si dost nadávali, protože od Tišnova to bylo k nejvyššímu bodu cesty převýšení 250 metrů, ale zase na druhou stranu to byl dobrý trénink na naši dovolenou.
Extrémy na príglu
neděle 22. června 2008
Brněnská přehrada, též vodní nádrž Brno, dříve nazývána Kníničská přehrada podle
zatopené obce Kníničky, rozkládá se na řece Svratce asi 8 km severozápadně od
středu města Brna na území Bystrce a Kníniček. Začíná hned za ohybem řeky u
Veverské Bítýšky, pokračuje od západu směrem na jih, místy je sevřena stráněmi
bývalého koryta řeky a postupuje v délce asi 17 km až k Bystrci. Betonová hráz,
vysoká 34,5 m a dlouhá v koruně 120 m, zadržuje na 21 milionů m³ vody v nádrži.
Údolní nádrž vytváří největší a nejvyhledávanější rekreační středisko města
Brna. Nachází se zde velké množství rekreačních zařízení, různá občerstvení a
restaurace, které poskytují rozmanité služby turistům.
Dneska bylo tak krásně, že jsem rezignovala na úklid a sama naplánovala na
odpoledne výlet na kolech. Měl být jenom krátký a pohodový, ale věděli jsme, že
nás čekají dva terénní extrémy. Jeden hned na začátku a druhý na samém konci
trasy.
Autem jsme si dojeli na parkoviště u hradu Veveří a odtud jsme se vydali po modré značce nahoru do Podkomorských lesů směrem k Ríšově studánce. Jeli jsme pomalu a funěli, lesní cesta se zúžila na pěšinu a průjezd ztížil jeden padlý strom a vymleté koryto uprostřed. Ale nevzdali jsme to, i když jsme tudy šli pěšky a kola tlačili. Klárka se vezla a byla spokojená, spala. Po tomto krátkém úseku už to bylo dobré, i když kola traktoru udělala své. U Ríšovy studánky jsme se ani nezastavili a už jsme si to svištěli dolů Kočičím žlebem k přístavišti. Tam jsme kličkovali mezi lidmi, až jsme dojeli k občerstvení U Hříbku a tam jsme se zastavili. Vzala jsem si s sebou plavky, takže jsem se chtěla vykoupat a osvěžit upachtěné tělo. Ta voda bodla, byla tak akorát a ani špinavá nebyla, cítila jsem se jako znovuzrozená.
Ta včela taky bodla, a sice Honzu, když svou ladnou zapařenou nožku smočil v
trávě, když šel s Klárkou k vodě. Klárinka v přehradě namočila jen nožičky, na
ni je to špinavé až moc. Ve stínu stromu jsme si na chvilku odpočinuli, Klárka
se napapala, Honza došel pro kofolu a potkal tam Libora. Na chvíli jsme pokecali
a on se odjel vykoupat na nuda pláž. Pak jsme pokračovali. Po zpevněné cestě se
jelo pěkně, ale od Rokle už to bylo horší. Museli jsme pěšky a potom i vozík
poponášet, protože tam jsou schody. Samozřejmě jsme to věděli, nejeli jsme tam
poprvé, ale věděli jsme taky, že to zvládneme. Dali jsme si do těla. Pak už nás
čekal jen přejezd přes most a krátký úsek k parkovišti, kde jsme dali kola na
auto a vyrazili směrem k domovu. Stavili jsme se ještě ve Veverské Bítýšce v
hospodě U Kocourků na fazolích, protože doma by nás čekala leda tak prázdná
lednička.
10. ročník cyklistického padesátikilometrového závodu ze Šatova do Šatova – Znovín Cup, vinařská padesátka
sobota 28. června 2008
Podél vinic a kolem malebných sklípků, přes vřesoviště a lesy přilehlého Retzerlandu, po venkovských silničkách vede trasa i letošního cyklistického závodu Vinařská padesátka.
Rodinný-smíšený tým atatitla*)
- Honza - startovní číslo 1375
- Klárka - startovní číslo 1380
- Eva - startovní číslo 1382
Včera ráno nás čekalo opravdu ranní vstávání. Mezi šestou až sedmou jsme už
museli vyrazit autem směrem na Šatov, kde nás čekal 10. ročník cyklistického
padesátikilometrového závodu ze Šatova do Šatova – Znovín Cup, vinařská
padesátka. Při brouzdání po internetu jsem před týdnem narazil na stránky závodu
a zaujaly mě tam některé z kategorií, obzvlášť "rodinný/smíšený tým". Nakonec
jsme ukecali i Cackovi, že se tam přihlásíme a vyrazíme i s našimi ratolestmi ve
vozíku.
My jsme se vykopali z postele něco před pátou hodinou a začali dochystávat věci, připravovat a balit jídlo pro Klárku. Nakonec došlo i na předčasné buzení Klárky, ale zvládla to dobře a bez pláče. Cesta do Šatova byla poměrně pohodová, neboť po ránu nebyly silnice vůbec zasekané, takže jsme si mohli dovolit skrz Brno projíždět i přes Úvoz :-) Čím jsme se blížili ke Znojmu, začalo se objevovat čím dál víc vozů s koly. Skrz Šatov se už nedalo pomalu projet. Letos se totiž přihlásilo rekordních 1500 účastníků. Zaparkovali jsme na odstavném parkovišti a zatímco Evka krmila a připravovala Klárku na jízdu, já jsem spolu s Pepou Cackem vyrazil pro čísla a čipy. Své číslo a čip získala i Klárka. Bohužel jsme si špatně přečetli propozice, takže místo na kolo jsme čipy jen "pohodili" do vozíku.
Závod začínal v 9:30 a vzhledem k počtu účastníků byl start rozdělen do tří vln:
- 1. vlna – do ní jsou zařazení závodníci dle rozhodnutí pořadatele. Startovní čísla 1 – 150 + čísla potvrzená ředitelem závodu.
- 2. vlna – ostatní účastníci
- 3. vlna – na vedlejší cestě – rodinné týmy – s ohledem na bezpečnost dětí.
My jsme vyráželi z bezpečného posledního místa, ale postupně jsme se probojovávali do předních a předních pozic. :-) Nakonec se na startu objevilo minimálně pět "závodních" vozíků. Jeden Azub (Pepa Cacek s rodinou), jeden dětský vozík Chariot a tři Croozery (náš nový model a dva starší).
Musím říct, že nejednou mi na trase připadalo, že ani "vrcholoví" závodníci
nedostávali od diváků takové ovace, jako naše závodní vozíky.
Trasa byla místy opravdu dost náročná. Poměrně pěkné asfaltové cyklostezky se střídaly s hliněnými či travnatými polňačkami, čas od času se objevila kamenitá cesta. Asi nejhorší to bylo na travnatých úsecích, na tom měkkém povrchu se s vozíkem jelo opravdu ztěžka, natož když se objevilo nějaké stoupání. Přesto to ten náš vozík a hlavně Klárka v něm zvládali dobře. Klárka věrna své tradici po pár kilometrech úspěšně usnula, a tak jsem se snažil tomu přizpůsobit svou jízdu. Asi do dvacátého kilometru jsme jeli spolu s Cackama společně. Pepa měl náš obdiv, neboť měl svou Klárku na sedačce za sedátkem a Ondru ve vozíku a jeden úsek jsem měl problém s ním držet krok. Pak se mi ho ale podařilo opět předjet a nakonec jsme jim nějak neplánovaně ujeli.
Asi nejtěžší úsek nás čekal kolem poloviny trasy. Terén byl dost kopcovitý a časomíra v polovině trasy vycházela na Starý kopec nad Konicemi. Tam jsme měli trošku strach, že Evka píchla zadní kolo, protože bylo najednou nějaké poloprázdné. Tak jsme u lesa udělali kratší zastávku a já dopumpoval Evce kolo a naštěstí se nemuselo převlíkat. Mezi Konicema a Havraníky byl opravdu hnusný úsek. Nakonec jsme to ale i s vozíkem zvládli a dokoce jsme ani jednou nemuseli slízat z kola, narozdíl od některých jiných účastníků, kteří jeli navíc nalehko. Jen v Popicích mi na jedné kamenné plotně podklouzlo kolo, tak jsme musel kolu a vozíku pomoct nohou na zemi :-)
Zhruba na třicátém kilometru byla občerstvovací stanice u vjezdu do jedné ze Znovínských poboček u Fládnitzského vřesoviště. Jak jsem se dozvěděli na 23. stanovišti, byli jsme prvním vozíkem, co tudy projel.
Tam nás ale potkala kalamita. Nakonec jsme přeci jen píchli a co čert nechtěl,
tak na nejnepříjemnějším místě - kolo u Klárčina vozíku. Osudným se nám stal
jeden růžový trn. To jsme ale dost podcenili. K horským kolům s sebou vozíme
náhradní duše, ale k vozíku jsem to zatím jaksi nestihl. Tak jsem spoléhal na
lepení, ale pak jsem si uvědomil, že jsem nenapravitelnej. Lepidlo vydrží ať
otevřené nebo zavřené max. jednu sezónu, a i když mě podobná věc potkala přede
dvěma léty na deskriptivářské konferenci na Vysočině, nepolepšil jsem se a
nekoupil jsem před začátkem letošní sezóny nové lepidlo a to staré mi zatím
"zhlenovatělo" :-) Zkoušeli jsme další cyklisty, ale buď neměli lepení vůbec,
nebo na tom byli s lepením stejně jako my :-( A tak jsem mezi tím aspoň pomohl
jedné cyklistce spravit řetěz, který se ji přetrhnul. Nakonec nás dojel druhý
Croozer, co jel za námi a pán se ukázal být opravdu moc ochotný a hodný. Sice
měl prý i lepení, ale nakonec vytáhl náhradní duši pro Croozera a daroval nám
ji, ať se s tím dlouho nepářeme. Když jsme už měli defekt opravený, tak nás
pořadatelé opravdu naštvali. I když měli v propozicích, že závod bude probíhat
až do 15:30, tak nás právě na 23. stanovišti dojelo auto, které už ve 12:30
sklízelo ukazatele a hned po něm jelo auto, které sváželo pořadatele, kteří na
významných místech ukazovali směr cesty.
Nejdříve jsme se rozhodli pokračovat dál, protože naštěstí aspoň fábory zůstaly.
Ale protože se po překročení Rakouských hranic začalo najednou zatahovat, řekli
jsme si, že po těch peripetiích s píchlým kolem a pořadateli to vzdáme a vydali
jsme se podél hranice po cyklostezce do Šatova do cíle.
Tam jsme od pořadatelů dostali každý tašku s dárky. Obzvlášť Klárka asi ocení půllitrovou lahev vína od Znovínu Znojmo nebo tričko velikosti XL :-) Pravdou je, že víno nám udělalo opravdu radost, jednalo se totiž o celkem tři lahve Veltlínu zeleného s přívlastkem výběr z hroznů, ročník 2005. Víno bylo lahvováno pro Terrior Club a má své vlastní číslo. Jo, jo... už se těšíme na ty příjemné večery nad sklenkou správně vychlazeného veltlínku.
Každý účastník také dostal i "potravinový lístek" na "hlavní jídlo, uzeninu a koláč". K jídlu se podávalo kuře s rýží a rajčatový salát. Zde však podle mě pořadatelé podcenili počet účastníků, protože jeden stan s jídlem jen stěží mohl v reálném čase uspokojit 1500 účastníků.
Během vyhlašování výsledků jsme se ale spolu s Cackama vydali směrem ke
Chvalovicím, kde jsme si domluvili návštěvu v Bílém sklepě rodiny Adámků.
Dokonce i Štěpánka přijela kvůli naší návštěvě o den dřív. Sice jsme neplánovali
dělat nějaké větší nákupy, ale nakonec jsme neodolali. Pro souseda jsem na jeho
přání koupil Veltlína zeleného pozdní zběr, Evku zase oslovilo André no a já
neodolal "rýňáčku", také pozdní sběr. Už, když ho paní Adámková nasála do
koštýře a nalila mi do koštovačky, mi po prvním zavonění bylo jasné, co si
koupím. A po prvním ochutnání bylo i definitivně rozhodnuto :-)
Myslíme si, že se výlet nakonec opravdu moc povedl. Počasí nám přálo a i když jsme nakonec neujeli celou padesátku, tachometr se zastavil na pěkných 38,24km a vzhledem k tomu, že mám pořád špatně nastavenej tachometr, to možná na této délce bylo o dva klometry více. Také to pro nás byla dost velká zkušenost co se výdrže týká. Nejen co zvládne Klárka, která byla zase naprosto úžasná a ani jednou nefňukla a buď to prospala nebo se spokojeně dívala všude kolem a spokojeně pobrukovala, ale i vozík Croozer, který ukázal, že obstojí i v poměrně dosti náročném terénu.
Při pohledu na startovní listinu jsme také zjistili, že Klárka byla se svými skoro devíti měsíci bezpečně nejmladší registrovanou účastnicí závodu, ihned následována Klárkou Cackovou :-)
Trocha statistiky na konec:
- čistý čas jízdy: 2:43:03
- celková délka ujeté trasy: 38:24 km
- průměrná rychlost: 14,0 km/k
- maximální rychlost: 43,0 (tak to se muselo stát asi při sjezdu do Nového Šaldorfu a já se omlouvám za porušení zákona, jinak s Klárkou se snažím jezdit hodně bezpečně a snažím se nepřekročit 30 km/h na dobré a přehledné trase)
2007 - 2013 © Emma, Klárka, Eva & Jan Šafaříkovi