CHŘIBSKÁ, ČESKOSASKÉ ŠVÝCARSKO

Chčije a chčije... mělo tu původně stát. Ale nebyla by to pravda. Začátek naší dovolené byl pravda trochu deštivý, ale počasí se nad námi nakonec asi smilovalo a dopřálo nám pěkné zážitky. Přesvědčili jsme se, že Klárka vydrží hodně a o to nám šlo.

Sobota, 12. července

Dneska ráno jsme vstávali jako obvykle s Klárkou kolem půl šesté. A hned po brzké snídani jsme se pustili do posledních příprav na cestu. Evka ještě obhospodařovala jídlo a já jsem sestavil ochranný štít pro Croozera, aby na Klárku nepadal prach. Včera dopoledne jsme to spolu s pantátou vymysleli a udělali. Pak jsem se vydal do sklepa složit vozík. A protože mě nikdo nikdy nepochválí, musím to udělat sám, protože se mi to povedlo skutečně ukázkově. Evka původně myslela, že s sebou vezmeme i jídelní židličku pro Klárku, ale nakonec jsme ji nechali doma. I tak jsme měli úplně plný kufr a na střeše obě kola.

Vyrazili jsme kolem půl desáté. Evka se rozhodla nejet na Černou Horu, ale tentokráte jsme se na hradeckou silnici napojili už v Lipůvce. Cesta zpočátku utíkala rychle... Jeli jsme přes Hořice, a tak tu cestu už dobře známe. Počasí nám zatím také přálo. Po ránu bylo dost vedro, tak si člověk říkal, jestli nás zase nečekají ty tropické teploty ze včerejška. Ale nečekaly... V Milovicích jsme natankovali plnou nádrž a vydali se směrem na Jičín. Klárka sice spala pěkné tři hodinky, ale už byla vzhůru, a tak jsme zastavili v Úlibicích na obědě. Ale upřímně, už nás tam v životě neuvidí. Já si dal pečená žebra a Evka kuřecí steak. Já sice žebra dostal... ale nějak na nich zapomněli nechat nějaké maso... jestli z těch 500g bylo tak max 5g masa, tak to bych možná i přehnal. Pivo také stálo za prd - Litovel. Já si dal dvanáctku, ale chutnala jak slabá desítka. Evka si dala Litovelské pito, ale směle prý konkurovalo kozím chcankám.

Před Jičínem nás chytl menší déšť, ale směrem k Nové Pace bylo asi pěkné dopuštění. Tam přes tu bouřku nebylo ani vidět kopce. Na Jičínském obchvatu jsme zase špatně najeli, a tak jsme se museli vracet, jako vloni :-) Od Jičína se už však cesta neskutečně vlekla. Od České Lípy už to byl do Chřibské vzhledem k celkové délce kousek a navíc tam už bylo moc krásné okolí. Začaly se zvedat pěkné kopečky. V Kamenickém Šenově jsme míjeli Panskou skálu a oba nás překvapilo, že hlavní státovka vlastně vede hned vedle, mysleli jsme, že je to někde mimo, víc v nějakém údolí.

V Chřibské jsme si na náměstí zavolali na chalupu, protože jsme nevěděli přesnou polohu. Penzión Laura, kde budeme trávit následující týden nás velice mile překvapil. Už zvenčí vypadal moc pěkně. Jsme ubytovaní v takové pěkné cimřičce. Z jedné strany trámy, z druhé pískovcové kameny a obložení. Do pokoje se prochází přes kuchyňku a hned za dveřmi je vlevo malá koupelna se sprchou a záchodem.

V nejzápadnější části Lužických hor, v jižní části Šluknovského výběžku, leží v malebném údolí město Chřibská.
Je obklopeno zalesněnými kopci vysokými 426 až 774 metrů, které jsou součásti geografických podcelků Kytlická pahorkatina, Lužický hřbet a Jetřichovické stěny. Jediným vodním tokem je říčka Chřibská Kamenice, pramenící na úpatí Jedlové. Chřibská leží na území Chráněné krajinné oblasti Lužické hory a zčásti, svým západním okrajem, na územích Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce a Národního parku České Švýcarsko. Sestává ze čtyř místních částí Chřibská, Dolní Chřibská, Horní Chřibská a Krásné Pole, které byly do roku 1950 samostatnými obcemi. V současné době má Chřibská 1474 obyvatel.

Vybalili jsme si všechny věci a vyrazili s Klárkou na chvilku ven. Bohužel však začalo poprchávat, a tak jsme se vrátili zpět do penziónu. Jinak u penziónu je i pěkná zahrada, kde je dětská skluzavka, houpačka, ale třeba i dvoje venkovní posezení, z něhož jedno je včetně grilu. V horní části zahrady je pak výběh s kozama, což se obzvlášť líbilo Klárce, která se s nima hned začala přátelit.

Teď, co píšu tyhle řádky, tak už Klárka spokojeně spinká. Docela nás překvapila, nedá se tu moc zatemnit, tak jsme si říkali, jak Klárka usne. Ze začátku to nevypadalo moc nadějně. Evka dala Klárku spát, ale ta se postavila do postýlky a začala se koukat na hračky. My si zapli chůvičku a šli se projít. Překvapilo mě, jak velký dosah ta chůvička má. Uvádí se 250m a opravdu jsme se mohli až takhle daleko vzdálit... Takže nám dosáhne i do nedaleké hospody :-) Klárka si celou dobu povídala, ani nebrečela a pak bylo ticho. Blbý je, že se třeba nemůžeme zavřít do kuchyně a nechat Klárku spát. Je to tady totiž jeden pokoj a kuchyně je za rohem, ale bez dveří, ani stůl tam není, takže bysme tam museli stát a čekat až Klárka usne.

Neděle, 13. července

Tento způsob dovolené zdá se mi býti poněkud nešťastným...

Včera večer, když se Klárka chystala spát a my jsme se s Evkou šli projít se nám po večerním deštíku ukázalo sluníčko a my jsme se naivně utěšovali, že snad dneska bude pěkně, a tak vyrazíme někam do skal. Mýliti se je však lidské... Probudilo nás deštivé ráno a pršelo úplně celé dopoledne. Teď po obědě sice na chvíli přestalo pršet, přesto je zataženo a docela zima. Dopoledne jsme se tedy rozhodli vyrazit jen do Chřibské na náměstí, což je z penzionu asi dva kilometry. Cestou se ale dost rozpršelo, takže jsme byli rádi, že je na náměstí aspoň přístřešek.

Pak se nám dovolali Eviny rodiče, kteří jsou právě ve Velkých Karlovicích. Ti nám oznámili, že u nich je krásně slunečno a teplota kolem osmadvaceti stupňů. Závist je sice nepěkná vlastnost, ale závidíme jim. Začínáme mít neblahé tušení, abychom nebyli v dešti celý týden. Také jsme mluvili se sousedama od nás z domu, kteří se právě vrátili z Chorvatska z lodi a ti si "pro změnu" užívali týden moře a krásného slunečného počasí.

My se teď pomalu sbalíme a hned po obědě jsme si naplánovali, že pojedeme do Děčína a stavíme se do aquaparku. Klárka je sice ještě dost malá, ale uvidíme, jestli ji propašujeme do bazénu. Paní bytná nám tvrdila, že tam také se svou dcerou jezdila, i když jí ještě nebyl celý rok... tak třeba nás tam také pustí. Uvidíme...

Město Děčín se rozprostírá v široké kotlině na obou březích Labe a je nejníže položeným městem České republiky (135 m n.m.). Ve 13. století založil král Přemysl Otakar II. při soutoku řek Labe a Ploučnice pod hradem královské město, které po celou dobu své existence vždy využívalo svých královských výsad. Díky své poloze je Děčín často nazýván bránou severních Čech.
Děčín je významným říčním přístavem, důležitou železniční křižovatkou a leží na křižovatce několika významných silničních tahů. Přitom je centrem Národního parku České Švýcarsko, leží na území CHKO Labské pískovce a CHKO České středohoří.

Tááááááák, Klárka spí vedle naší poslete a my se chystáme jít také pomalu spát. Po obědě jsme teda vyrazili do Děčína do aquaparku. Měli jsme strach, jestli nás tam s Klárkou pustí, protože podle vyhlášky se smí v bazénu koupat jen děti starší jednoho roku, kvůli úpravě vody. Nicméně nás tam s Klárkou pustili bez větších problémů, jakoby "na vlastní nebezpečí".

Bazén je to opravdu moc pěkný, my jsme skoro na hodinu zapadli do nejteplejší výřivky a tam si s Klárkou dováděli. Byla tam zřejmě nejmadším plavcem, zato však šikovnější, než některá starší miminka. Klárka si to opravdu užívala, obzvlášť, když jsme s ní ve vodě "skákali". Škoda jen, že Evka zapomněla nějakou mističku na vodu, že jsme se s Klárkou nemohli potápět. Rádi bychom se tam ale s Klárkou ještě jednou během dovolené stavili, tak příště budeme víc vybaveni. Já si určitě vezmu s sebou i foťák. Tentokráte jsem ho nebral, ale všiml jsem si, že si tam běžně lidé fotili své ratolesti, jak dovádí. Tak jsem se snažil udělat pár fotek, aspoň na mobil, ale moc se nevydařily :-(

Venku se mezitím zase strašně rozpršelo, přesto bylo vidět asi tři až pět odvážlivců, jak plavou ve venkovních bazénech. My se po skoro hodince vydali ven z bazénu, ale Klárčino přebalení a oblečení se trošku protáhlo, takže jsme přetáhli čas a čip nás nechtěl pustit ven. Nakonec nás pustili ven "ručně". Venku jsme se stavili v restauraci, kde jsme nakrmili Klárku i sebe a vyrazili zpět do Chřibské.

Večer už byla Klárka dost unavená, přesto jsme měli obavy, jak bude usínat. Ale zdejší prostředí jí docela svědčí. Dali jsme ji do postýlky a vydali se spolu s chůvičkou na malou procházku. Klárka si chvilku spokojeně pobrukovala, ale pak se chůvička odmlčela. Chtěli jsme se stavit do hospůdky Na křižovatce, ale už bylo zavřeno, tak jsme zašli do hospody U sklárny. Tam jsme si dali jednoho Březňáka a šli spát. Shodli jsme se, že Březňák je docela dost dobré pivko. Bohužel hospoda U sklárny připomíná hospodu desáté cenové skupiny a po jednom pivu, alespoň mě, strašně štípaly oči od kouře. Celý večer bych tam asi nevydržel.

Tak, jdeme spát... Doufejme, že zítra se snad konečně probudíme do pěkného dne a budeme moci vyrazit na nějakou buď pěší, či cyklistickou tůru. Na cestování toho tady je tak na měsíc.

Pondělí, 14. července

Pravčická brána je největší přirozená skalní brána na našem kontinentu. Je považována za nejkrásnější přírodní útvar Českého Švýcarska a tvoří symbol celé oblasti.
Hluboko v lesích nedaleko Hřenska, obklopena tajemným klidem, jakoby čas zapomněl udávat svůj tón, stojí ukrytá Pravčická Brána. Již po staletí vábí milovníky přírodních krás svým kouzlem. Mnoho z nás ji navštívilo a kdo ne, možná ji spatřil alespoň na obrázku. Když pod tímto kamenným obloukem poprvé stanete, jeho velikost Vás ohromí. Rozměry Pravčické Brány jsou úctyhodné, přesto však při pohledu z blízka se zdají býti ještě větší. Rozpětí oblouku u dna je 26,5 m, výška otvoru 16 m, šířka 7-8 m, minimální tloušťka 3 m, vrcholová plošina brány je 21 m nad jejím dnem.
Od místa vstupu k Pravčické bráně se rozbíhají upravené stezky a schodiště na jednotlivé vyhlídky tyčící se vysoko nad korunami stromů, odkud můžete pozorovat samotnou Pravčickou bránu nebo se kochat působivými pohledy do blízkého i vzdálenějšího okolí. Za pěkného počasí lze dohlédnout až na Děčínský Sněžník. Z Pravčické brány vede také nádherná cesta (jedna z přístupových cest cca 6 km dlouhá) s působivými scenériemi až na Mezní louku.

Dneska nás konečně přivítalo slunečné ráno. Přes den se sice zase začaly částečně honit mraky, ale bylo celkově docela pěkně. Rozhodli jsme se pro trasu č. 1 z turistického průvodce: Pravčická brána - Divoká a Tichá soutěska. Vyrazili jsme z penziónu kolem půl desáté směrem do Hřenska, jeli jsme přes Rynartice, Jetřichovice a Vysokou Lípu. Cestu jsme tam pozorovali dost pozorně, protože tudy plánujeme jeden z cyklovýletů, pokud nám bude počasí přát. Bohužel asi tři stoupání 12%, 14% a 14%. Jak pak během dne trefně poznamenala jedna ženská na Pravčické bráně, příroda je tu nádherná, ale profily tras tu připomínají "krápníkovou výzdobu".

V Hřensku jsme zaplatili sto korun parkovného na den, vzali Klárku do krosničky a vyrazili směrem na Pravčickou bránu. Nejdříve se šlo asi 1,5km po silnici, než se u tří pramenů uhlo doleva do lesa a začalo dvoukilometrové stoupání na Pravčickou bránu. Nejdříve to bylo docela pozvolné, ale to se brzo změnilo. Dlouhým dolem jsme se dostali až pod bránu. Kousek před cílem jsme si odskočili mrknout se na jeskyni Českých bratří.

Z červené trasy potom vede odbočka na Pravčickou bránu. Před samotným vrcholem jsme prošli uměle raženým tunelem, až k Sokolímu hnízdu. Dříve prý to byl velmi honosný hotel, dnes už je to jen výletní hostinec. Zaplatili jsme 150 Kč vleznýho a rozhodli se nejdříve si prohlédnout panoramata ze tří označených vyhlídek. Číslo 3 byla nejdelší a taky nejvyšší vyhlídka. Byl tam hezký panoramatický pohled do celého údolí a také na Malý Pravčický kužel. Bohužel byla dost zima a pofukoval studený vítr, Klárka měla úplně studené ručičky. Druhé dvě vyhlídky byly kousek od kiosku. Tam jsme si sedli a najedli se a taky nakrmili Klárku a na chvilku ji vytáhli z krosničky, aby se protáhla.

Moc jsme se tam ale nezdrželi a pádili jsme dál, věděli jsme, že nás čeká ještě dlouhá štreka. Klárka asi po pěti minutách chůze usnula a my jsme ji po nějaké chvilce trošku narovnali, aby se jí líp spinkalo. Šli jsme Gabrielinou stezkou podél Křídelní stěny na Mezní louku. Cesta to byla z kopce, tak se šlo docela rychle. Z Mezní louky je možno vydat se jednou trasou do Divoké nebo druhou trasou přes Meznou do Tiché soutěsky, což je kratší. Nakonec jsme šli po modré a dále po žluté do Divoké soutěsky, protože jsme chtěli jet na lodičkách oba úseky. Cesta byla příjemná, do Divoké soutěsky to byly tři kilometry.

Soutěsky na Kamenici tvořily dlouhou dobu obtížnou překážku, kterou museli obyvatelé pravobřežních obcí Vysoké Lípy a Mezné zdolávat cestou do kostela v Růžové. Kamenice však byla nejen překážkou, ale i zdrojem příjmů - plavilo se tu dříví a při zimních tazích pstruhů a lososů nastávaly rybářům zlaté časy. A do toho přišli odvážlivci s nápadem splout soutěsky na vorech. Pět dobrodruhů uzavřelo v r. 1877 zdánlivě šílenou sázku v hřenské hospodě U zeleného stromu a pak na třech vorech vyplulo od Dolského mlýna do míst, kterým tenkrát lidé říkali "konec světa". Čtyři metry dlouhá plavidla dopravila posádku bez úhony až do Hřenska. Tím byl položen základ využití soutěsek jako turistické atrakce. Kníže Clary-Aldringen poovolal italské odborníky a pod jejich vedením pak na 200 dělníků upravovalo soutěsky, pomáhal i Horský spolek pro České Švýcarsko. Byly zřízeny plovoucí chodníčky, mostky, vystříleny tunely, zasazeny lávky nad vodou a postaven jez. Dne 4. května 1890 byla slavnostně otevřena Tichá neboli Edmundova soutěska a restaurace v soutěskách. Provoz obstarávalo pět lodiček, převozníci v námořnických stejnokrojích poháněli a kormidlovali plavidla bidlem, což zůstalo dodnes. Divoká soutěska se svého otevření a první plavby dočkala o osm let později v r. 1898.

Chtěli jsme využít slevu z Cestovní knihy, ale pán nám řekl, ať to použijeme radši dole, že tam se nám to víc vyplatí a sám nás pustil úplně zadarmo, i když slevový kupon platí jen na jednu trasu. Plavba po Divoké soutěsce je dlouhá jen 500 metrů, pak se musí přejít po chodníčku kolem řeky Kamenice k Tiché (Edmundově) soutěsce. Je tam plno tunelů ve skalách. Bohužel v Tiché soutěsce jsme vyfasovali ne příliš dobrého lodníka. Snažil se být vtipný, ale vlastně dohromady nic neřekl, jen se snažil imitovat Mládka říkáním "že" za každou větou a zbytečně všechno jakoby zpíval. Když jsme projížděli kolem vodopádu, tak jsem s hrůzou zjistil, že už je paměť u foťáku plná, což mě dost překvapilo. Při posledním focení před dovolenou jsem ale potřeboval fotit na největší kvalitu a nějak jsem to zapomněl vrátit. Teď už je vše v pořádku, ale vodopád máme jen na videu... Aspoň, že tak.

V obou soutěskách mají udělané přechody pro lososy, které tam vysadili a kteří se každoročně vrací. Vystoupili jsme na konečné a do Hřenska jsme museli pěšky. Nijak jsme se tam už nezdržovali a šli k autu a jeli domů. Klárka usnula v autě a po příjezdu k chaloupce ještě asi čtvrt hodinky spala v autě sama, zatímco my jsme vybalovali.

Tahle túra měřila 18 km, šli jsme od 9.30 do 17 h, jedenkrát jsme zastavili (na Pravčické bráně), Klárka spala hodinu za chůze, ani jednou nedala najevo, že by se jí to nelíbilo, naopak spokojeně pobrukovala a "mlela pantem". Tak si myslíme, že to byla dobrá zatěžkávací zkouška, jednak toho, co Klárka vydrží a jednak toho, co unese taťka.

Je po deváté večer, Klárka rychle usnula, nás bolí tělíčka, tak jdeme taky spát. Dobrou noc.

Trasa: Hřensko, parkoviště -> Tři prameny (1,5 km) -> Pravčická brána / Sokolí hnízdo (2 km) -> Mezní Louka (6 km) -> Ke Strži (1,5 km) -> Divoká soutěska (1,5 km) -> Divoká soutěska, plavba na loďce (0,5 km) -> Edmundova (Tichá) soutěska (1,5 km) -> Edmundova soutěska, plavba na loďce (1 km) -> Hřensko (2 km) -> Hřensko, parkoviště (0,5 km) => 18,0 km

Úterý, 15. července

Dnešní ráno bylo dost rozpačité, člověk měl docela obavy, aby nezačalo pršet, naštěstí nás nic takového nepotkalo. Evka pro dnešek navrhla vyrazit do Děčína a odsud po Labské cyklostezce do Bad Schandau. V Děčíně jsme ale trošku bloudili, nicméně nás zachránil jeden důchodce, který nás svým autem dovedl na druhou stranu Labe na jedno super parkoviště přímo u řeky, které přímo navazovalo na cyklostezku. Abych byl upřímný, tak Labe mě zde v Děčíně strašně zklamalo. Čekal jsem po spojení s Vltavou pořádnou řeku, ale nevím, jestli to bylo ze sucha, řeka mi připadala strašně malá... prostě nic moc.

Vyrazili jsme po levém břehu směr Německo. Cesta je tu suprová, v podstatě úplně nová cyklostezka, skoro pořád po rovince... jen to okolí v Děčíně stálo za prd. Po pravé straně jeřáby a přístav, po levé dost zarostlá cyklostezka. Když jsme se ale začali blížit k Hřensku, přivítaly nás krásné skály. Bohužel je dost velký rozdíl mezi českou částí cyklostezky a německou. Zatímco u nás je okolí cyklostezky celé zarostlé a u Děčína míjíte kontejnery, kde všechen bordel je místo v kontejnerech všude kolem, tak na německé straně bylo opravdu kolem pekně uklizeno. Tráva byla posekaná až ke břehu. Kolem Krippenu to byla samá chatka s pěkně udržovanou zahrádkou. V jedné z nich měl jeden Helmut udělanou moc pěknou železnici, včetně baráčků, nadjezdů apod. U břehu se pásly krávy. Fakt rozdíl.

Co mě hodně překvapilo, tak jsme tam skoro nenarazili na české cyklisty, až na pár skupinek. V drtivé většině to byli Němci. Že by Češi dávali přednost cyklostezkám skrz Českosaské Švýcarsko... nevím... nevím... doufejme, že to budeme moct zjistit. Jestli nám to dopřeje počasí, tak bychom ještě aspoň jednou chtěli vyrazit na kole. Zítra bychom ale asi zase dali přednost pěší tůře.

V Bad Schandau jsme přejeli přes most a vydali se po pravém břehu do města. Chtěli jsme se podívat, jaké jsou ceny v místním termálním koupališti. Chtěli jsme to zjistit, jako alternativu, kdyby se zase ke konci týdne zhoršilo počasí, jako že to rosnička předpovídá. Ale zřejmě vyhraje opět aquapark v Děčíně, který nás docela nadchl.

Bad Schandau
Příhraniční městečko je největší v Saském Švýcarsku a je pro turisty jeden z výchozích bodů pro putování po Saském Švýcarsku. Rozvoj cestovního ruchu se datuje na poč. 19.století, kdy se rozvinula v tomto kraji doprava, jak lodní tak železniční. Bad Schandau je uznáváno jako nejstarší lázeňské město v Sasku, kde byl už v 18.století objeven léčivý pramen. Dr. Kneipp pak lázně proslavil svými léčebnými kúrami. Dnes je velkým lákadlem "Toskana Therme" termální lázně, které byli nově rekonstruovány po povodních, nachází se zde několik bazénů, kde se hosté ponoří do jiného světa díky meditační hudbě, aromaterapii a světelným efektům. V areálu je několik saun, wellnes-oddělení, restaurace. Hned za lázeňskou promenádou se otevírá romantické údolí potoka Kirnitzsch, odkud vyjíždí v pravidelných intervalech historická elektrická dráha.
V centru městečka můžete navštívit botanickou zahradu , muzeum, kostel nebo se svézt elektrickým výtahem nad Bad Schandau. B.Schandau je vhodné jako výchozí bod k turistice do okolí, je zde možnost sportování a hlavně zde prochází cyklistická stezka podél Labe, pro pasivní odpočinek vám nabízí několik příjemných kaváren a restaurací.

Nakonec jsme se rozhodli, že zpátky vyrazíme po pravém břehu. Jeli jsme ale jen do Schmilky, kde jsme se nechali přívozem převézt opět na levý břeh. V Německu je tam po obou stranách pěkná udržovaná cyklostezka, z Hřenska bychom se ale museli už vracet po hlavní státovce do Děčína, proto jsem se rozhodli pro přívoz a návrat po levém břehu. Cesta už utíkala docela rychle. Přeci jen celá cesta byla podél řeky takřka po rovině. Celý výlet jsme ukončili kolem třetí hodiny.

Jinak dneska si také Evka odbyla svou premiérovou jízdu s vozíkem. Doposud jsem jezdil zatím já. Ale poté, co jsme se převezli přes Labe jsem navrhl Evce, jestli si to už nechce vyzkoušet také táhnout vozík a ona souhlasila. A šlo jí to moc pěkně. Jsem zvědavý, jestli, až vyrazíme mezi skály a do kopečků, si zase vozík zapřáhne... tak ne, teď mi přes rameno říká, že nemám mít obavy :-)

Díky tomu, že jsme se vrátili tak brzo, naplánovali jsme si na večer opékání buřtů. Ze začátku jsme měli problém s dřívím, bylo nějak moc vlhké, ale nakonec už dříví začalo pěkně praskat a my se pustili do opékání. Klárka si spokojeně hověla ve vozíku a pozorovala nás, jak se cpeme. Pak se k ní přidala i Mája, fenka majitelky penzionu. Když jsme se najedli, tak jsme se šli s Klárkou houpat, což se jí strašně moc líbilo, spokojeně si výskala. Pak jsme udělali experiment, položili jsme Klárku na čerstvě posekanou travičku, ale ejhle, Klárka se travičky bála. Sice v ní seděla, ale vůbec se nechtěla opřít o ručičky, ty měla zvednuté a chvílemi tak trochu vyděšeně pokukovala kolem. Dokonce i když jsem ji dal na všechny čtyři na trávu, tak se rychle zvedala. Na druhou stranu, když k nám zase přišla Mája, Klárka se jí kupodivu vůbec nebála. Dokonce ji začala hladit a také tahat za uši. Ještě, že je Mája takový flegmatický pes.

Středa, 16. července

Jetřichovické skály jsou pískovcové skalní útvary zvedající se severně od obce Jetřichovice. Jetřichovické stěny jsou v jižní části Národního parku České Švýcarsko. Tato oblast je označována jako nejkrásnější území u nás a můžeme tu vidět pískovcová skalní města, stěny či samostatné skalní věže.
Do oblasti skal zvedajících se nad obcí Jetřichovice vede několik značených turistických tras a po okraji skal rovněž cyklostezka. Touto lokalitou byla vyznačena také naučná stezka Jetřichovické stěny a naučná cyklostezka Krajem pískovcových skal.
Nejvýznamnější skály jsou Mariina skála (428 m.n.m.) a Vilemínina stěna (439 m.n.m.). Z Vilemíniny stěny je nezapomenutelná vyhlídka do okolí. Na vrcholku Mariiny skály byl postaven dřevěný atlán. Rovněž na skalním útvaru zvaném Rudolfův kámen (484 m.n.m.) byl vystavěn dřevěný altán a také z tohoto vrcholku je malebný výhled. Nedaleko tohoto vrcholku můžeme vidět část horniny s vyšším obsahem železa na podkladu z měkčího pískovce.

Dnešní ráno bylo dosti divoké, alespoň co se počasí týkalo. Bylo dost zataženo, nic moc teplo a spíš se schylovalo k dešti. Nakonec jsme si ale řekli, že vyrazíme. Tentokráte zase pěšky a za cíl jsme si vybrali okruh Jetřichovickými skalami. Na rozdíl od počasí byla dneska Klárka naprosto úžasná. Sice se probudila ve tři čtvrtě na šest, ale pak zase usnula s náma v posteli a spala asi do půl osmé. Byl to jeden z důvodů, že jsme dneska vyrazili až kolem desté hodiny.

Do Jetřichovic jsme dorazili za krásného slunečného počasí, takže jsme si nadávali, že jsme si s sebou nevzali i něco odpovídajícího na sebe, navíc jsme postupně zjišťovali, co všechno jsme v penzionu zapomneli. Než jsme dorazili na okraj Jetřichovic bylo už zase zataženo, což jsme nakonec vyhodnotili jako největší plus, protože hned první úsek cesty vedl dost strmě nahoru k Mariině vyhlídce. Po pár metrech jsme s byli s Evkou propoceni až na zadek :-) a upřímně si to nedovedu představit šlapat v třicetistupňovém vedru s krosničkou na zádech. Zrovna tato část Národního parku Českosaského švýcarska byla přede dvěma lety postižena požárem. Čekal jsem však spálenou zemi, alespoň podle vzpomínek ze zpráv v televizi, ale naštěstí skutečnost je o mnoho růžovější. Oheň je tam sice ještě místy patrný, pár ohořelých stromů, ale živý les se tam opět rychle vrací.

Na vrcholu Mariiny vyhlídky je dřevěný "útulek", ze kterého je krásný panoramatický pohled na okolní kopce a skály. Jelikož se tam ale začaly zvětšovat počty turistů vyrazili jsme dál. Dvě věci mě ale naštvaly. Lidé jsou prostě strašná hovada a dobytci, doufám, že mi toto přirovnání všechna ta nebohá zvířátka odpustí. Dřevěná vyhlídka je totiž přeplněna vyřezanými nápisy a rozhodně to není pěkné. Cesta na vyhlídku vede v podstatě průrvou ve skále a pod poměrně novými schody je to vystláno vajglama od cigaret, i plechovka od piva se tam povaluje... Tohle mě vždycky strašně na..re :-(

Další zastávkou byla Vilemínina stěna, na jejímž vrcholu byla další pěkná vyhlídka. Od Mariiny vyhlídky byla jen kousek a z jedné se pěkně dalo koukat na tu druhou. Vilemínina stěna však byla poseta borůvkama, a tak Evka neodolala, zapadla mezi keříky a za chvilku vylezla s dlaní plnou borůvek a začala jimi krmit Klárku. No a ta je začala s velkým zaujetím baštit, takže měla za chvilku celou pusinku pěkně fialovou. Klárce chutná opravdu úplně všechno...

Od "Vilemíny" jsme se vydali dál po červené na rozcestí u Purkartického lesa. Až sem byla cesta dost drsná, buď prudce nahoru nebo prudce dolů. Sluníčko naštěstí nepařilo, ale na mé propocené hlavě a v podstatě celém tom ohyzdném tělíčku to nebylo znát, protože po mně stejně stékaly čůriky potu. Od purkartického lesa pak vedla příjemná cestička k Rudolfově kameni, kde je na vrcholu další vyhlídka. Tu jsme však už vynechali a pomalu jsme směřovali po zpevněné cestě k Pohovce,kde jsme si naplánovali oběd. Buhužel jsme na tomto rozcestí nenašli žádný stolek, či přístřeší, a tak jsme dali za vděk jedné ze dvou dřevěných laviček, roztáhli se na ní a začali s krměním "dravé zvěře". Dneska však Klárce oběd moc nešmakoval, nebo byla ještě nasycena borůvkama. A to ji Hami pro dnešek nachystal rýži s tuňákem a cuketou. Na druhou stranu přebalování, narozdíl od včerejška, proběhlo naprosto pohodově. My se však rozhodli obědvat za chůze. Jak jsme dobře odhadli, po pár krocích nám Klárka zase v krosničce usnula.

Další cesta nás vedla k České silnici a odbočce na Šaunštejn, odkud je to už co by člověk kamenem dohodil a zbytek doběhl do Vysoké Lípy. Zde jsme si naplánovali "pivní zastávku" a že se rozhodneme jak dál. Mohli jsme buď pokračovat po žluté, modré a opět žluté do Jetřichovic pěšky a nebo počkat na autobus. Nakonec jsme se rozhodli pro pěší cestu. Dneska to byl podle nás o něco náročnější terén, než v pondělí, ale to nejhorší jsme si vybrali už na začátku a teď nás měla čekat už jen relativně pohodová cesta. Ve Vysoké Lípě jsme se zastavili v restauraci "U nás". Poseděli jsme venku a bylo tam fakt příjemně. Evka mi nakonec objednala další pivko, i když jsem nechtěl, ale já se teda obětoval a vypil ho také. Jelikož jsem ale štrůdlovej, tak jsem neodolal štrůdlu se zmrzlinou a šlehačkou, mělo se to ale spíš jmenovat "šlehačka se zmrzlinou a štrůdlem".

Z Lípy jsme se vydali po modré značce po strmém klesání do údolí říčky Kamenice až ke zřícenině Dolského mlýnu. Je tam moc pěkné okolí a stojí za to ho vidět. Kousek od mlýna jsme se napojili na zpevněnou cestu, která nás pak zavedla podél potoka Jetřichovická Bělá do Jetřichovic. Tento potok nám doslova učaroval, byl průzračně čistý, plný vodních rostlin, krásně se klikatil kolem cesty. Cestou jsme narazili na pramen Sv. Huberta s dobrou, ale dost železitou vodou. Kousek za mlýnem jsem Evce předal krosničku s Klárkou, a tak si dneska Evka odbyla pro změnu krosničkovou premiéru. Docela si ji pochvalovala a vypadala spokojeně. Docela by mě zajímal její názor po výšlapu třeba na Mariinu vyhlídku :-) Je ale pravda, že jsme s krosničkou Vaude více jak spokojeni. Klárka je v ní opravdu spokojená, nemá vůbec problém v ní i spát a hlavně je strašně pohodlná. Vůbec nikde netlačí, nikde se nezařezává, zádový systém je naprosto super. Je jasné, že těch asi dvanáct až patnáct kilo na zádech cítím, ale je to více méně v pohodě. Zvládli jsme s ní v krátké době v podstatě dvě skutečně celodenní tůry, ušli jsme bez větších zastávek 18km v pondělí a 15km dneska v dosti náročném terénu.

Dolský mlýn
Zřícenina bývalého mlýna je k vidění na romantickém místě v kaňonu říčky Kamenice. Mlýn je známý hlavně z natáčení pohádky Pyšná princezna. Okolí mlýna a říčky Kamenice je velmi okouzlujícím místem. V létě paprsky slunce prostupují hustými korunami stromů, v křišťálově čisté vodě uvidíte velké množství ryb a celé místo Vás vtáhne jako do pohádky.
Před mnoha lety měl Dolský mlýn důležité postavení mezi mlýny v kraji. Později sloužil jako výletní restaurace při dolní stanici člunové dopravy jižní části Srbskokamenické soutěsky. Později soutěska byla nazývána Ferdinandova, na počest Ferdinanda D´Este, následníka Rakousko - Uherského trůnu. Místo je křižovatkou turistických cest. Pokud budete pokračovat proti proudu narazíte na malý můstek, který byl postavený začátkem 20. století. Sice se zdá, že na tom není nic zajímavého, ale jedná se o první železobetonovou stavbu na území bývalého Rakouska - Uherska. Kousek od můstku najdete malebnou louku uprostřed skal, obklopenou hlubokými lesy. Za šumu říčky a zpěvu ptáčků dojte ke spodní části Ferdinandovy soutěsky - jež je dnes nepřístupná. Návštěva tohoto kouzelného místa pro Vás jistě bude zajímavým zážitkem.

Cestou jsme narazili na maliny, tak jsme Klárce nějaké natrhali a ta je opět velice spokojeně snědla. Je pravda, že tuhle premiéru si odbyla vlastně už včera, kdy si při naší cestě po Labské cyklostezce pochutnala na německých malinách.

Ještě před Jetřichovicemi jsme minuli penzion Starý Mlýn a už jsme byli v cíli naší cesty. Nasedli jsme do auta a vydali se směr Chřibská. Pokud nám bude přát počasí, chtěli bychom zítra pro změnu vyrazit na kolech. Už máme cestu naplánovanou, pro jistotu jsem ji konzultoval s majitelem penzionu, který je podle všeho dobrý horský cyklista, tak uvidíme jak to dopadne. Zatím se nám teď počasí pokazilo. Ten dnešní výlet dopisuji už v posteli, protože nás déšť vyhnal ze zahradního posezení.

Abych nezapomněl, Klárka se už nebojí trávy. Dneska, když jsme dojeli, tak jsem si vzal Klárku ven na zahradu, zatímco mamka dělala večeři. Nejdřív jsme se šli zase kamarádit s kozama, ale pak jsme si sedli do trávy. Klárinka se ale zpočátku dost bála a sápala se na mě, klíšťátko jedno roztomilé. Postupně ale zvědavost zvítězila. Takže nejdřív jen tak ručkou hladila travičku, ale pak když jsem ji na ni položil a poodešel asi o metr nebo dva, tak se za mnou rozeběhla. No a pak už si v trávě hrála úplně sama a bez problémů :-)

Trasa: Jetřichovice -> pod Mariinou skálou (1,5 km) -> Mariina skála [0,2km] -> pod Vilemíninou stěnou (0,5 km) -> Vilemínina stěna [0,2km] -> Purkartický les (1 km) -> Rudolfův kámen / Ostroh (0,5 km) -> Pohovka (1 km) -> Česká silnice (3,5 km) -> Pod Loupežnickým hradem (1,5 km) -> Vysoká Lípa, bus (0,5 km) -> Vydoká Lípa, k hotelu (1 km) -> bývalý Dolský mlýn (1,5 km) -> Jetřichovice (3 km) => 15,9 km

Čtvrtek, 17. července

Rána jsou asi tady prokletá. Dneska nás zase přivítalo špatné a studené počasí, člověk si říkal, jestli má vůbec někam vyrážet. Ale vyrazili jsme :-) Dneska jsme se zase rozhodli pro cyklovýlet na Tokáň a přes Vysokou Lípu a Jetřichovice domů do Chřibské. Vyjeli jsme někdy kolem desáté. Po asi třech stech metrech jsme však udělali první zastávku a museli si vzít šusťákovku, protože zima byla opravdu velká.

Projeli jsme celou Chřibskou a poté odbočili na sever směrem na Doubice. Hned za zatáčkou nás ale uvítalo mírné stoupání, které se poměrně rychle změnilo na ostré stoupání. Po asi kilometru a půl jsme U sloupu zatočili doleva směrem k Tokáni, který byl vzdálen asi 4km. Počasí se umoudřilo, a tak jsme si zase sundali šusťákovky. Cesta tam byla opravdu velice pohodová, asfaltová silnice vedla údolím s mírným stoupáním, což se nám docela zamlouvalo, dokonce jsem i s vozíkem držel průměrnou rychlost kolem dvaceti kilometrů za hodinu. U samotného Tokáně se to sice zvedlo poměrně hodně, ale přesto jsme to vyšlápli v pohodě.

Uprostřed hlubokých lesů a pískovcových skal v srdci Národního parku České Švýcarsko se nachází jedinečné rekreační a sportovní středisko "Na Tokáni". Tyto srubové lovecké chaty švýcarského typu z roku 1905 nechal vybudovat kníže Ferdinand Kinský jako ubytovny a společenské objekty knížecích lovců a hostů knížecí rodiny. Dnes jsou srubové chaty "Na Tokáni" oblíbeným výletním místem ve východní části Labských pískovcových skal.
Pro svou jedinečnou geografickou polohu jsou chaty "Na Tokáni" vyhledávaným místem nejen turistů, ale především i horolezců a výkonných sportovců z domova i ze zahraničí. Rekreační a sportovní středisko "Na Tokáni" se nachází na křižovatce turistických cest a cyklistických stezek uprostřed Národního parku České Švýcarsko.

K osadě Tokáň jsme museli odbočit z přepokládané trasy, ale chtěli jsme se tam mrknout. Je to skupinka chat, kde se člověk může jak ubytovat, tak občerstvit. Klárka nám usnula už cestou k Tokáni, proto jsme se tam moc dlouho nezdržovali a vyrazili jsme směrem na Vysokou Lípu, což bylo 7 km. Hned za Tokání nás čekal poměrně prudký sešup a pak už to bylo asi další dva a půl kilometru z mírného kopce, takže člověk ani nemusel moc šlapat. Poté, co jsme opustili Modrý důl, tak jsme se napojili na Českou silnici, která nás dovedla do Vysoké Lípy. Bohužel se asfaltka změnila na sice zpevněnou ale dost kamenitou a "děravou" cestu, takže Klárka byla trošku vyklepaná, ale zatím pořád spokojene spinkala. Pro dnešek jsme zvolili cestu bez její dětské sedačky. Sice to zvládla, ale shodli jsme se, že ji zatím ještě budeme pořád dávat tu sedačku. Přeci jen je v ní zatím pevněji a líp uchycená. Až povyroste ještě víc, tak už ji necháme sedět přímo ve vozíku.

Část cesty jsme už znali ze včerejška, kdy se na silnici napojuje červená turistická značka. Ve Vysoké Lípě jsme se ale nezastavovali a oběd si naplánovali v Jetřichovicích. Zatímco do teď jsme byli více méně ušetřeni prudkých stoupání, tak teď to mělo všechno přijít. První nás čekal hned ve Vysoké Lípě. Do Jetříchovic to pak ale už bylo spíš z kopce. Oběd jsme si dali v altánku s pramenem hned naproti škole v Jetřichovicích. Krůtí maso se zeleninou dnes Klárce šmakovalo o pozání víc než včerejší tuňák :-) Dál se nám ale nějak moc nechtělo, protože hned z Jetřichovic nás čekal dnešní nejtěžší úsek. Dlouhé a táhlé stoupání do Rynartic zakončené 14% stoupáním. Byla to opravdu fuška, obzvlášť s tím vozíkem za sebou, ale nakonec to nejprudší stoupání nebylo tak hrozné. Člověk si jem musí zvyknout, že šlape na nejlehčí převod a tachometr se ustálí na 4km/h.

Z Rynartic jsem Evce slíbil, že už je to jen z kopce, a tak jsme přehákli vozík a Evka, řekla, že "potáhne" až do Chřibské. Jen jsem si neuvědomil, že tam je jeden prudší kopec za odbočkou na Studený a druhý při vjezdu do Chřibské. Evka mě hned u prvního stoupání pěkně sprdla, že tohle jsme si nedomluvili, ale vyšlápla to všechno velice pěkně. Evka má obdivuhodnou výdrž, jen se čas od času zadejchá a je pravda, že kdyby jela s vozíkem celou cestu, tak bychom měli asi delší čas jízdy. Každopádně by to ale všechno ujela, o tom, že je dobrá cyklistka mě už přesvědčuje na všech našich společných výletech... Já si samozřejmě neodpustím rejpavou poznámku, ale má vždy můj VELKÝ obdiv :-)

Dnešní výlet byl dost náročný, ale moc pěkný a hlavně nějak rychlý. Doma jsme už byli kolem druhé hodiny. Proto jsem hned po příjezdu předělal vozík za kolo na kočárek a vyrazili jsme ještě na odpolední výlet. Vyrazili jsme přes Krásné Pole k rozcestí Pod Malou Tisovou, kde se táhne pás lehkého opevnění z třicátých let. Bohužel bunkry, řopíky, jsou hodně zarostlé, takže mnohé je těžké vůbec najít. Původně jsme měli v plánu sejít jednou rokličkou k vodní nádrži Chřibská, ale cesta byla pomalu neschůdná, natož pak sjízdná s kočárkem. Takže jsme se kus vrátili a vydali se po lesní ceste k Juliově výšině a odtud pod vodní nádrž. Původně jsme měli v plánu se jít na nádrž podívat, ale byl tam zákaz vstupu. Tak jsme se vydali směrem k penzionu s malou zastávkou v hospůdce Na křižovatce.

Pátek, 18. července

Dnešní ráno nás čekal docela šok. Celý týden jsme se probouzeli do ošklivého počasí a řešili dilema, jestli vyrazit na výlet nebo ne. Dneska nás poprvé uvítalo krásné slunečné počasí, v podstatě celé dopoledne... Až jsme se toho začali trošku bát. Říkali jsme si, celej týden byla hnusná rána a pak to před den docela šlo, tak aby dnešní ráno nepředznamenalo, že tentokráte zmoknem. Naštěstí se nic takového nestalo.

Dneska nás čekal v pořadí již třetí cyklovýlet a opět zčásti do Německa. Začátek trasy byl na chlup shodný se včerejším výletem. Vyrazili jsme z Chřibské, pak zahli na Doubici, ale U Sloupu jsme odbočili na Tokáň. Dnes jsme tam ale nestavěli a pokračovali dál Táborovým dolem a Mokrým dolem k České silnici. Na ní jsme ale nezahli na Vysokou Lípu, ale dali jsme jsme se na druhou stranu směr Zadní Jetřichovice. Zde jsme překročili česko-německou hranici a pokračovali směrem na Hinterhermsdorf.

Hinterhermsdorf
Vstupní brána do tzv. zadního Saského Švýcarska, výchozí bod turistických tras pro pěší i cyklisty. Nedaleko zprovozněny tři hraniční přechody pro pěší do Čech. Kostel se hřbitovem z konce 17. století a nejstarší podstávkový dům Saského Švýcarska z roku 1670, velké množství staveb lidové architektury. Z obce vedou třemi směry značené cesty do Čech – např. přes vrch Weifberg na Tanečnici, přes vyhlídku Königsplatz do Zadních Jetřichovic nebo přes vyhlídku Taubenstein do Zadní Doubice.

Klárka úspěšně usla už hned za Chřibskou a spokojeně spinkala až do Německa. Dneska jsme konečně zase začali potkávat skupinky cyklistů. Trasa přes Hinterhermsdorf je docela populární. Zatímco na Labské cyklostezce převládali Němci a Čechů tam bylo pomálu, tak dneska jsme včetně Německa potkali jen dva něměcké cyklisty. To mě nakonec dost potěšilo. Němčouři s těma svejma městskejma kolama zvládají jen ty polabské "cyklodálnice", ale na pořádné horské cestě, plné kopců na ně nenarazíte, ani u nich "doma". Tam spíš narazíte na Čechy a co je potěšující, tak na celé rodiny, včetně dětí. To mě fakt potěšilo. Trošku zklamáním pro mě bylo, že za celý týden jsme tady narazili jen na pouhé dva dětské vozíky za kolo (shodou okolností se v obou případech jednalo o "konkurenční" Azub). Je pravda že zdejší terén je fakt náročný, dost těžká stoupání, terén je tu hodně členitý, ale zase musím konstatovat, že cesty tu jsou dost dobré a udržované. A ještě jednu věc jsem vypozoroval. Mezi cyklisty je pěkný zvyk se navzájem zdravit a je jedno jestli jedeš na horáku za šedesát tisíc nebo na "Ukrajině" (teda krom okolí Brna, obzvlášť Príglu, kde pozoruju, že ti rádoby vysokohorští cyklisté s nablýskanejma kolama, dost často nepozdraví). Tady se lidi zdraví a pravidelně, ale vypozoroval jsem, že spíš chlapi, ti se vždy pozdraví a "na plnou hubu". Ženský ty buď nepozdraví vůbec a nebo jen tak na půl pusy... někdy mi připadá podle výrazu ve tváři, že prostě ty ženský musí soustředit veškerou sílu na jízdu a na to pozdravení už nemají zbytkovou sílu :-) Tak... doufám, že mě za to ženský neukamenujou, ale takhle jsem to viděl... Naštěstí ne všechny... Evka sílu na ten pozdrav pořád má.

Právě teď píšeme deník v hospodě a uslyšel jsem opravdu pěkný vtip: "Proč nemůže ženská dělat kominíka?" ... "Protože nenosí stěští" :-)

Do Hinterhermsdorfu jsme mohli po dvou trasách, nakonec jsme se rozhodli pro Hohstrasse a udělali jsme dobře, byla to opravdu pěkná trasa, i když vedla pořád do kopce a to celých 5km. Hinterhermsdorf je poměrně pěkná a malá vesnička. Nepřivítala nás ale zrovna přívětivě. Když jsme tam dorazili, tak se poměrně hodně zatáhlo a černé mraky slibovaly pěkný déšť. My se rozhodli nezastavovat a vydali jsme se směr Kyjovské údolí. U bývalého Českého Mlýnu, ještě na německé straně hranice, jsme se naobědvali a jako již tradičně přebalili Klárku do suchého. Poté jsmě pokračovali směr Česká republika.

Cesta Kyjovským údolím stála opravdu za to. Všem to moc doporučujeme. Bylo to asi tak pět kilometrů do hodně mírného kopce, zato překrásnou přírodou, podél říčky Křinice. Hned v Kyjově nás ale čekal prudký kopec, po jeho zdolání jsme už ale pokračovali více méně z kopce na Chřibskou. V Doubici jsme se stavili na křižovatce ve Staré Hospodě. Měli tam různé dřevěné plastiky, vyřezávané houpačky pro děti, ale třeba i dva transportéry z výbavy naší armády, či sochu Klementa Gottwalda v nadživotní velikosti. Z Doubice jsme poprosil Evku, jestli by si nechtěla zapřáhnout vozík s Klárkou aspoň na těch pár kilometrů do Chřibské a na penzion, ale ona nechtěla, protože vědela, že od rozcestí U Sloupu do Chřibské je ještě kopeček, takže až tam jsem musel šlapat já a Evka si Klárku zapřáhla až do Chřibské. Před penzionem jsme ale neomylně zahli k hospůdce Na Křižovatce.

Večer nás už čekalo částečné balení, za vydatné pomoci Klárky, která měla neodbytnou touhu veškeré věci sama "přerovnat".

Fotogalerie | Artefakty | Mapy |

2007 - 2013 © Emma, Klárka, Eva & Jan Šafaříkovi