BROUMOVSKÁ VRCHOVINA

Dovolená v srdci Česka, byla letos velmi hezká;
slunce, lesy, strmé skály, proč bychom se toho báli;
stínem skalních cestiček, protáhla jsem pupíček;
tam, kam se mi nevlezl, tatínek to prolezl.
Když počasí nepřálo, do zámků nás zahnalo;
kaple, fresky, komnaty i sály, všechno jsme si vychutnali.
Dokonce i pod zem šli jsme, v tvrzi, srubech válčili jsme.
Viděli jsme toho hodně, přitom vše na hroudě rodné.
Pokud chcete více vědět, čtěte, a pak přestaňte na prdeli sedět.

Pátek, 20. července

Z Tišnova jsme zase vyjeli asi o půl dvanácté, dřív jsme to nestihli. Jenže tentokrát jsme to vzali ještě přes Globus, kde jsme vyreklamovali pumpu, kterou jsme koupili na auto den předtím. Pak jsme jeli stejnou cestou jako vždy, až do Litomyšle, kde jsme odbočili na Skuteč a Nové Hrady.

Tam stojí zámek Nové Hrady, postavený ve stylu francouzských letních sídel, lidově nazývaný "české Versailles". Nejdříve jsme si v zámecké restauraci dali oběd a až potom šli na prohlídku. Zámek koupila rodina Kučerů, která se o něj stará a bydlí tam. V zámku samotném toho moc k vidění není, resp. původního tam není skoro nic, mobiliář je zapůjčený z muzeí nebo zakoupený někde ve starožitnictví. Pro Honzu velmi zajímavou informací bylo, že za války sloužil zámek jako rekreační středisko pro piloty Luftwaffe. Později v jednom křídle fungovala škola a ve druhém prasečák. Zajímavé bylo, že v té době tam prý probíhaly prohlídky, neboť ihned po vyvlastnění po roce 1948 byl prohlášen za kulturní národní památku, problém byl, že se s ním nikdy tak nezacházelo. Muselo to být "úžasné" prohlížet si zámek, kde dole funguje prasečák. Ihned za zámkem je nyní v prostoru bývalé sýpky Muzeum cyklistiky. Na kopečku nad zámkem se pak nachází zbytek zříceniny původního hradu, ze kterého se však zachovala jen jediná stěna neboť většina původních kamenů posloužila jako stavební materiál zámku. Dokonce se tam dochovalo kolo od "lanovky", kterou posílali kameny svrchu na stavbu. Původně jsme měli snahu se jít podívat i na zříceninu, ale bylo tak strašně dusno a slunce pařilo, že jsme od toho úmyslu nakonec upustili. Za zámkem je prý také poměrně rozsáhlá obora, která už v současné době čítá na 400 kusů lesní zvěře, ale bohužel jsme neviděli ani kus :-)

Něco málo o zámku:

Zámek Nové Hrady je rokoková stavba vybudovaná v letech 1774–1777 hrabětem Jeanem-Antoinem Harbuvalem de Chamaré ve stylu francouzských letních sídel podle stavebního návrhu Josefa Jägra. Pro svoji architektonickou jedinečnost a umístění v uměle vybudovaném přírodním areálu býval celý zámecký komplex nazýván "Malý Schönbrunn" nebo "České Versailles". Ucelený rokokový areál obsahoval vstupní bránu a francouzskou zahradu se správními budovami, špýchar a anglický park s pískovcovou Křížovou cestou (1767), vedoucí k pozůstatkům původního gotického hradu. Po roce 1989 byl zámek vrácen v restituci vnukům původního majitele – textilního továrníka Josefa Bartoně z Nového Města n. Metují, kteří jej nabídli k prodeji. V roce 1997 zámek zakoupili Petr a Magda Kučerovi z Prahy, a od té doby prochází celý zámecký areál rozsáhlou rekonstrukcí a modernizací.

Sobota, 21. července

Po téměř probdělé noci, kdy jsme se kvůli neskutečnému horku převalovali z boku na bok, jsme ještě ráno zašli v Hořicích něco málo nakoupit a po obědě jsme vyjeli mezi skály. Po několika menších neshodách ohledně směru jízdy jsme dorazili na místo naší dovolené, do Hlavňova. Je to taková hospoda uprostřed vesnice, ale pokojíček je hezký a okolí taky. Je tady božský klid a jsme vlastně v centru dění. Něco málo jsme vybalili a ve tři hodiny jsme vyrazili do skal. Měli jsme v plánu túru na tři hodiny, protože večeře se podává o půl sedmé.

Z chalupy jsme vyrazili po silnici dolů a asi po 100 metrech jsme odbočili na červenou turistickou značku a vydali se do poměrně strmého kopce směr chata Hvězda, ale hlavně kaple Panny Marie Sněžné. Cesta vedla podél Hrubé rokle pořád nahoru. Bylo dost dusno, a tak nám tekl pot po zádech. Chata byla zavřená, protože tam byla svatba, ale aspoň kiosek naproti byl otevřený. Dali jsme si pivo a Honza se marně pokusil usušit svou propocenou košili. Něčím to tam dost smrdělo, ale přežili jsme.

Hvězda: Výletní místo a křižovatka turistických cest na hřebeni Broumovských stěn (674 mnm). Na hraně skalního bloku stál od roku 1670 dřevěný kříž s pozlacenou hvězdou z věže broumovského kláštera. V roce 1733 byla postavena opatem Zinkem podle projektu K. I. Dientzenhofera kaple Panny Marie Sněžné na půdorysu hvězdy. V roce 1786 byla kaple zrušena, v letech 1853 - 1855 obnovena. Vnitřní zařízení je z druhé poloviny 19. století. Turistická chata (původně hájovna a hostinec) byla postavena opatem J. N. Rotterem v alpském slohu v roce 1856. Z ochozu u kaple je rozhled na Broumovskou kotlinu.

Národní přírodní rezervace Broumovské stěny se rozkládá na 638,08 ha, vyhlášena byla roku 1956. Jde o krajinářsky výrazný nesouměrný horský hřbet, ohraničující JZ část Broumovské kotliny. Temeno hřbetu je skalnaté, do Broumovké kotliny spadá příkře, místy jako pásmo dlouhých souvislých stěn. Z vlastního hřbetu vystupuje celá řada skupin skalních útvarů lemujících četné rokle, z nichž nejromantičtější je Kovářova rokle. Turisticky nejvděčnější je hlavní hřeben s četnými vyhlídkami mezi Honským sedlem, Korunou a Machovským křížem.

Z Hvězdy jsme se vydali po červené směrem na Supí koš, prošli jsme kolem Mušle a Želvy, odkud byl krásný výhled na Broumov. Odtud jsme se dostali na "bezejmennou" vyhlídku - v mapě není její název uveden, přitom je z ní nádherný panoramatický výhled na Broumovské skály a do Kovářovy rokle. Na Supím koši (702 mnm) je opět nádherná vyhlídka směrem do Broumovské kotliny. Odtud jsme se vydali po zelené dolů do Kovářovy rokle. V její dolní části se pak nachází Mariánská jeskyně, kde je do skály vytesán reliéf hlavy Madony od vratislavského sochaře O. Rachnera z roku 1886. A to už jsme byli skoro dole v Hlavňově, obešli jsme hlavňovské rybníky a po silnici dorazili do hospody a počkali na večeři, byla moc dobrá svíčková.

Neděle, 22. července

V noci na dnešek nás párkrát probudilo dusno, respektive letní bouřka. K ránu bylo bohužel dost zataženo, což změnilo naše plány na dnešek. I když tuto dovolenou mají přednost skály, naplánovali jsme spíše "chlapský" výlet. Jeli jsme se podívat do Dobrošova na pevnostní opevnění z 30. let minulého století. Myslím si, že Evka i Klárka to nesly statečně :-) Pevnost Dobrošov se nachází na východ od Náchoda asi ve výšce 600 mnm. Když jsme dorazili, tak se zvedl docela nepříjemný vítr, takže jsme se trošku přioblíkli a takhle to už zůstalo celý den. Nejdříve jsme se stavili u dělostřeleckého srubu N-S 75 "Zelený". Odtud vede prohlídková trasa podzemními kasematy na velitelský srub N-S 72 "Můstek". Já jsem tam byl kdysi ještě na základce se školním výletem, proto jsem se docela těšil, jak to tam bude vypadat. Bohužel celý objekt je ve vlastnictví státu a podle toho to tam vypadá :-( Okolí je docela dost zpustlé, u vstupu je budova, kde se prodávají lístky a je tam také malá výstavka o Dobrošovské pevnosti, bohužel tam budova zapadá jako pěst na oko. Samotná dělostřelecká tvrz nebyla dokončena a ocelové části byly během války německou armádou vytrhány a poslány do hutí. Vnitřek je bohužel také dost chudý... stát zřejmě nejeví žádný větší zájem, proto tam není v podstatě žádné vybavení, ani jako replika. Snad jen krom 100 mm houfnic, které ve skutečnosti nikdy nebyly naistalovány, ale byly sem dodány z tvrze "Hanička", kde sloužily při natáčení filmu "Dny zrady". Co však dělá prohlídku Dobrošovské tvrze zajímavou, jsou mohutná podzemní kasemata. Několik kilometrů chodeb bylo kompletně vyraženo, ale vybetonováno pouze ze dvou třetin. Kasemata si udržují průměrnou teplotu 6^oC, což bylo ke konci prohlídky už pěkně znát. Jak jsem již psal, konec prohlídky byl ve velitelském srubu "Můstek". Zatímco v "Zeleném" jsme sestupovali do hloubky 32 metrů po 171 schodech, na "Můstku" nás čekalo stoupání do výšky 40 metrů po 262 schodech. Samotný srub "Můstek" je velmi poničen, neboť v roce 1943 zde německá armáda zkoušela odolnost betonu. Srub byl asi deset dní intenzivně ostřelován speciální municí, přesto se jim nepodařilo srub prostřelit. Pár střel dovnitř přece jen proniklo, ale to jen díky otvorům po odstraněných ocelových střílnách.

Po této prohlídce jsme se pak vydali po naučné stezce k pěchotnímu srubu N-S 82 "Březinka". I když už Evka nevypadala nadšeně, protáhl jsem ji "zkratkou" podél dvou pěchotních srubů N-S 78 "Polsko" a N-S 79 "Hrobka", oba však už byly v rozbořeném stavu. Pak jsme došli k pěchotnímu srubu N-S 81 "Lom", který je sice zvenčí částečně poničen, ale uvnitř funguje expozice věnovaná výstavbě opevnění a německé okupaci Náchoda. Po 300 metrech jsme se už dostali k pěchotnímu srubu N-S 82 "Březinka". To už bylo úplně jiné kafe, tuto pevnost už nespravuje stát, ale stará se o ni Klub vojenské historie Náchod. Tento srub je plně zrestaurován a je uveden do stavu, v jakém se měl nacházet v roce 1939, včetně zcela funkčního3 vnitřního vybavení. Zde jsme si tedy dopřáli ještě jednu prohlídku. Tento srub je dvoupatrový. V jedné ze střílen se nachází naprostá rarita mezi českými opevněními, je zde původní kanón, který byl po okupaci Němci vyjmut a odvezen na jeden ostrov v Nizozemí, kde byl začleněn do obrany v rámci Hitlerova Atlantického valu. Skoro na den přesně po šedesáti letech se vrátil na Březinku.

Cestou zpět jsme to vzali zkratkou kolem pěchotního srubu N-S 73 "Jeřáb". Dovnitř jsme se nedostali, ale podle průvodkyně jsou v něm unikátní nástěnné malby, které tam zanechal jeden z vojáků. Z tohoto důvodu bývá srub otevřený pouze ve státní svátky.

Areál opevnění "Březinka - Lom": Hlavní páteř obrany tvořily izolované pěchotní sruby. K 30. září 1938 bylo podél hranice dokončeno 263 těchto objektů. Dvoupatrový srub "Březinka" byl vybetonován ve dnech 4. - 9. října 1937, "Lom" ve dnech 18. - 23. října 1937. Do mnichovské krize byly z části vybaveny technikou, vyzbrojeny a obsazeny osádkou (Březinka 32 a Lom 31 osob). Za okupace byl objekt silně poškozen, vytrženy střílny a zvony. Srub Březinka je dnes uveden do stavu, v jakém se měl nacházet v roce 39, má funkční originální filtrovnu, provozuschopný agregát na výrobu elektrické energie, plně vybavené místnosti pro velitele, telegrafistu a zemní telegrafii. Ve střílnách jsou zalafetovány lehké a těžké kulomety. Srub Lom byl zvnějšku ponechán v poškozeném stavu, interiér slouží jako muzeum s expozicí věnovanou opevnění a německé okupaci národa.

Dělostřelecká tvrz Dobrošov: Dělostřelecké tvrze měly zesilovat linii těžkého opevnění v nejohroženějších oblastech. V prostoru Bohumín - Krkonoše mělo být vybudováno celkem 15 dělostřeleckých tvrzí, do "Mnichova" bylo stavebně dokončeno jen 5 tvrzí (Hanička, Adam, Bouda, Hůrka, Smolkov), 4 zůstaly nedokončené (Stachelberg, Dobrošov, Skutina, Šibenice). Průzkum terénu před vyměřením tvrze probíhal v zimě 1935 a v létě roku 1936. Výsledkem byl projekt sedmiobjektové dělostřelecké tvrze. Její mohutnost (dva pěchotní, čtyři dělostřelecké objekty a srub vchodový) odpovídala důležitosti svěřeného úkolu - uzavření údolí Metuje u Náchoda. Tvrz mohla být z terénních důvodů umístěna pouze na dobrošovské náhorní plošině. Tím došlo v těchto místech ke zdvojení obranné linie, neboť se tvrz dostala až za sruby N-S 78 "Polsko", N-S 79 "Hrobka" a N-S 71 "V sedle". Stavba tvrze Dobrošov byla zahájena 13. září 1937. V případě dokončení měla mít tvrz osádku 571 mužů. Do září 1938 byly stavebně dokončeny pouze tři objekty. Podzemí (v hloubce až 40 metrů) bylo celé vyraženo a vybetonováno asi ze dvou třetin. Bylo vyrubáno 1750 m spojovacích chodeb a cca 750 m podzemních sálů (budoucí kasárna, sklady, technické zázemí...).

V roce 1943 se zde konaly za přísných bezpečnostních opatření zkoušky jedné z tzv. tajných zbraní třetí říše - střely Röchling. Takováto střela dokázala prorazit několik desítek metrů nadloží a zasáhnout pevnostní kasárna hluboko pod zemí nebo přímým zásahem prorazit 3,5 m pevnostního železobetonu. Na Dobrošově byl přímou palbou ze vzdálenosti cca 200 m postřelován objekt N-S 72 Můstek. V jeho sutinách byl také v roce 1984 objeven jeden projektil této střely, který je dnes vystaven v sále provozního areálu.

Po této exkurzi jsme na parkovišti nastartovali našeho zeleného ďábla a dojeli si do Náchoda na zámek. A protože už byly tři hodiny, zašli jsme nejdříve do zámecké restaurace na menší oběd. Po něm jsme si na nádvoří koupili vstupenku na první - Piccolominiho - okruh. Chtěli jsme zvládnout oba okruhy, ale z časových důvodů už to bohužel nešlo. Prohlídka začínala ve čtyři hodiny, a tak jsme si ještě stačili prohlídnout nádvoří a medvědinec.

Jednotlivé místnosti zámku jsou spíše menší, takže naše početná skupina měla občas problém se tam vejít. První okruh je věnován Piccolominimu, jednomu z vlastníků, který jej dostal od císaře za odměnu za vyzrazení spiknutí Albrechta z Valdštejna, který později skončil na popravišti. Nachází se zde spousta obrazů s výjevy z života Piccolominiho rodiny, sbírka gobelínů a také obrazů s květinovými zátišími.

Něco málo o zámku:

Již v 11. a 12. století existovala pravděpodobně v místě dnešního náchodského Starého Města strážní osada. Na ostrohu nad údolím Metuje založil v polovině 13. století Hron z rodu Načeraticů hrad a současně s ním na jižním úpatí ostrohu i město. Hrad byl postaven v místě, kde zemská obchodní stezka přechází z Čech do Kladska, a plnil významnou obrannou roli proti vpádům nepřátel. Raně gotický hrad sestával z jediného nádvoří obehnaného hradbami, v jehož jihozápadním rohu stál obytný palác. Dominantou hradu byla válcová obranná věž, tzv. bergfrit. V roce 1321 získal hrad český král Jan Lucemburský a v letech 1325-1367 drželi panství páni z Dubé. Zřejmě za jejich vlády byl ve 14. století areál hradu obehnán dalším hradebním pásem, navazujícím na městské opevnění. Roku 1414 koupili Náchod páni z Kunštátu a Poděbrad, avšak po celou dobu husitských válek byl hrad v rukou husitů a jeho osádka musela čelit útokům z katolického Slezska. Roku 1437 hrad i s městem dobyl husita Jan Kolda ze Žampachu, který odtud podnikal výpravy do Čech i Slezska.

Významnými majiteli náchodského panství, jejichž vláda je spojena s rozsáhlou stavební činností, byl od roku 1544 rod Smiřických, ve 2. polovině 16. století jeden z nejbohatších v Čechách. Středověký hrad byl v letech 1566-1614 přestavěn v pohodlné renesanční sídlo. Upraven byl starý palác a na jižní straně přistavěno nové křídlo s arkádovým ochozem. Venkovní omítky pokryla sgrafitová výzdoba a siluetu zámku obohatila novostavba tzv. malé věže s hodinami. Renesanční přestavba je dílem italských stavitelů. Smiřičtí drželi Náchod do roku 1620, kdy jim byl veškerý majetek zabaven v rámci pobělohorských konfiskací za účast ve stavovském povstání.

Posledním majitelem panství, pocházejícím z české šlechty, byl švagr velitele císařských vojsk Albrechta z Valdštejna Adam Erdman Trčka z Lípy. Adam stál po Valdštejnově boku až do jeho smrti 25. 2. 1634, kdy byl spolu s ním zavražděn v Chebu. Téhož roku přešel zámek i s panstvím do rukou italského šlechtice Ottavia Piccolomini de Arragona jako odměna od císaře Ferdinanda II. za pomoc při odstranění Valdštejna a jeho stoupenců. Rod Piccolomini vlastnil panství až do roku 1783 a za jeho vlády získal zámek v podstatě svou dnešní architektonickou podobu. V letech 1651-9 byl vystavěn tzv. Piccolominský trakt s kaplí Nanebevzetí Panny Marie na III. nádvoří zámku. Obranný ráz měl turion - patrová dělová bašta podkovovitého tvaru postavená rovněž v 50. letech 17. století. Posledními stavebními akcemi rodu Piccolomini byly tzv. úřednický trakt vybudovaný v letech 1729-30 a zámecká jízdárna roku 1744. Během těchto barokních přestaveb se náchodský zámek změnil v rozsáhlý stavební komplex o pěti nádvořích.

Roku 1842 panství zakoupil Jiří Vilém Schaumburg-Lippe a tento německý rod na Náchodě vládl až do konce 2. světové války. 21. června 1945 byl všechen majetek zkonfiskován a přešel do správy státu.

Pondělí, 23. července

Dneska ráno nás přivítalo poměrně pěkné slunečné počasí, a tak bylo rozhodnuto o dnešním výletu - jeli jsme do Teplic nad Metují, že si prohlídneme zdejší skalní město a případně projdeme skrz skály do Adršpašských skal. Zastavili jsme u hotelu Orlík, kde je vstup do skal. Ve stánku na parkovišti jsme si koupili další pexeso, již druhé tuto dovolenou :-) Na bráně u vstupu nás nemile překvapila částka, kterou po nás vyžadovali, přece jen 60 Kč na osobu za procházku mezi skalami nám připadalo docela hodně. A to jsme ještě měli obavy, aby se nás v Adršpachu nesnažili znova zkasírovat, ale to se naštěstí nevyplnilo.

Vydali jsme se po modrém vyhlídkovém okruhu a naší první zastávkou byl Střmen. Tak se jmenoval středověký strážní hrad, k jehož pozůstatkům jsme museli vystoupat po strmých schodech a žebřících. Cestou se udělalo několik zácep, protože se hrnuly davy lidí jak nahoru, tak dolů, ale úzké schody takovou kapacitu neměly. Ještě, že jsme tam byli docela z rána... odpoledne bychom tam nechtěli jít. Dál jsme pokračovali kolem Perníkářky, Řeznické sekery, Vlaštovčího hnízda a Koňské hlavy směrem k horolezecké chatě. Cestou jsme také minuli pamětní desku připomínající návštěvu Johanna Wolfganga Goetha, který sem "zabloudil" 30. srpna 1790, další podobná deska je kousek od Velkého vodopádu pod Jezírkem v Adršpachu. Ihned za horolezeckou chatou se nachází pěkná kamenná vstupní brána do skalního města.

Střmen: Podstatná část hradu byla upravena ze skalního masivu a hradní věž tvořil upravený a otesaný skalní útvar s množstvím zářezů pro zasazování trámů, na nichž ležely dřevěné pavlače a můstky. Zakladateli hradu byli páni ze Skalice a založen byl pravděpodobně v polovině 13. století. Pravděpodobně byl zničen ještě za husitských válek, nebo potom v roce 1447. Dnes připomínají hrad Střmen jen otesané skalní stěny se zářezy po trámech a zbytky schodů.

Za touto bránou začíná okružní trasa, směrem vpravo je Sibiř, Podsvětí a Anenské údolí... My jsme si ale naplánovali, že půjdeme také do Adršpachu, proto jsme se rozhodli vyrazit jen po, podle našeho názoru zajímavější, části okruhu, tedy vlevo. Pěšina vedla kolem Malého a Velkého chrámového náměstí, Skalní kaple, Skalní koruny, Chrámu, Sfingy, Herinku a Kance a psa až na rozcestí se zelenou. Místy jsme procházeli poměrně malými tunýlky a průchody, na některých schůdcích tekla voda, také tam bylo poměrně zima. Od Chrámové stěny jsme však měli skály pouze po jedné straně, neboť po levé ruce se rozprostřela docela velká planina, kde pařilo sluníčko. Po pravé straně se tyčily skalní masivy a jednotlivé skály, jako např. Trosky a Madona. Pak jsme se otočili téměř o 180^o a směřovali na rozcestí se zelenou.

Odtud jsme mohli pokračovat okruhem přes Kaňon do Anenského údolí, ale my jsme se vydali po zelené spojovací cestě na rozcestí s modrou značkou, která nás měla navést do Vlčí rokle. Tato část nebyla zas až tak zajímavá, ocitli jsme se vlastně za nebo nad skalami. Na této části byla turisticky zajímavá snad jedině vyhlídka na skály, kde jsme něco málo posvačili a pak už nás čekal jen asi kilometr a půl dolů na žlutou značku. Cesta to byla nepříjemná, dlážděná kameny, což muselo být za mokra dost nebezpečné. Prsty v botách začaly po pár krocích tlačit. Šipka na rozcestí ukazovala 4 km do Adršpachu na ŽST, a tak jsme se rozhodli pokračovat touto cestou, po žluté do Adršpachu. Zpočátku byla cesta velice příjemná, šlo se po slatích, kde byly zcela nově zbudovány lávky. V další části ale lávky ještě obnoveny nebyly, a tak se šlo po starých prohnilých, což na rovině moc nevadilo, ale pak se přidalo stoupání a klesání a cesta vedla přes žebříky, kde občas chyběly šprušle, takže to bylo dost obtížné.

Nakonec jsme dorazili k Adršpašskému jezírku, kde byly davy lidí čekajících na projížďku lodičkou. Tuto atrakci jsme si nechali ujít a pokračovali jsme kolem Velkého a Malého vodopádu ke Stříbrnému prameni. U Trpaslíka jsme narazili na okružní trasu Adršpašských skal a my jsme se rozhodli pro kratší variantu podél Metuje. Skály byly krásné, ale shodi jsme se na tom, že Teplické jsou hezčí a zajímavější. Adršpašský okruh je totiž hodně frekventovaný a uzpúsobený "důchodcovské" a "dětské" turistice. Můžete sem s kočárkem a chodí tu dost zájezdů s průvodci. Je tam široký chodník a lávky, ale to našim uťapkaným nohám po dnešku vyhovovalo. Nakonec jsme si ještě dopřáli okružní trasu kolem Pískovny, kde je voda průzračná a kde jsme neodolali smočit aspoň nohy. Za vstupní bránou jsme si potom každý koupili tričko na památku, dali si česnečku a pivo (což si samozřejmě vychutnal jen Honza, protože já jsem si musela dát pito) a pak jsme šli na vlak, který nás zavezl do Teplic, kde jsme měli auto.

    Adršpašsko-teplická pískovcová plošina patří k nejrozsáhlejším souvislým skalním masivům nejen v Čechách, ale i v celé střední Evropě. Velké dílo přírody v podobě divokých skalních plošin, hřbetů, soutěsek a labyrintů skalních věží, kryté rozsáhlými lesními porosty a pestrou podhorskou a horskou květenou a zvířenou představuje jedinečný celek, který je již od roku 1933 chráněným územím.
    Rozsáhlejší Teplické skály zaujímají jižní a západní část masivu a jsou dále dělené na Skalský hřeben (Skály 694 mnm), hřebeny Čápu (Čáp 786 mnm), Supích skal (771 mnm) a Kraví hory (734 mnm). Dále na rozsáhlejší a divoce načleněné plošiny Bludiště a Roklin, mezi nimiž se podél zdrojnic a toku Skalského potoka rozkládá Teplické skalní město.
    Plošně menší Adršpašské skály zaujímají severozápadní část masivu a od východu jsou děleny na větší plošinu Bučiny (Koňský hřbet 647 mnm) a na menší, ale hlubokými roklemi člěněnou plošinu, vrcholící na severozápadě Starozámeckým vrchem (681 mnm). Tyto dvě části mezi sebou svírají prostor samotného Adršpašského skalního města.

Do našeho deníčku jsme dnes nasbírali 10 razítek, což je zatím denní rekord. Evka s Klárkou si za dnešní výkon získaly můj nehynoucí obdiv... teda ne že by ho neměly už dávno předtím. Dneska jsem si to opravdu užili, výlet se povedl, počasí také, ale druhá část výletu směrem do Adršpachu byla přece jen náročná.

Něco málo k recyklaci jídla v našem penzionu. Hladina cholesterolu v naší krvi se po tomto týdnu zřejmě úměrně zvedne s počtem absolvovaných snídaní. Včera byla míchaná vajíčka s párkem, dneska vajíčková omeleta a na ní brambory (nejspíš pozůstatek včerejší večeře - smažený sýr a brambory). Dnes k večeři byl řízek s bramborovým salátem, takže se neodvažujeme domyslet, jaká variace s vajíčkem nás zítra čeká ke snídani. Pan hostinský stále ještě nabízí hostům svíčkovou, kterou jsme měli k večeři v sobotu, myslíme, že je to pořád ta stejná. Nutno dodat, že jídlo je tady dobré (svíčková, která Honzovi zvlášť nejede, mu tady opravdu chutnala).

Úterý, 24. července

Probudili jsme se do deštivého rána a jak předpověď slibovala, mělo být celý den zataženo s přeháňkami. Proto jsme měli v plánu navštívit Broumovský kláštěr a pivovar a také muzeum Merkuru v Polici nad Metují. Po vydatné snídani, ke které jsme opět dostali míchaná vajíčka (naštěstí řízek v tom nebyl), jsme vyrazili do Broumova.

Benediktinský klášter se nachází v centru města, takže jsme neměli žádné problémy s jeho hledáním. Koupili jsme si vstupenky na prohlídku, povolení k fotografování a také vstupenku na mumie. Potom jsme asi hodinu čekali na začátek prohlídky. Mezitím jsme se stačili trošku projít kolem kláštera a nafotit jej zvenku. Na terasách před kostelem jsou plastiky sochařů.

Prohlídka začíná v samotném kostele sv. Vojtěcha, který byl postaven společně s klášterem v polovině 14. století, ale na konci 17. století byl barokně přestavěn. Vnitřek kostela zdobí bohaté štukování, nádherné fresky po stěnách i na stropě a oltář vyřezávaný ze dřeva. Po bocích se ještě nachází šest menších kaplí a nahoře na kůru původní varhany.

Dále nás průvodkyně vedla do sakristie, kde stojí původní mobiliář, kam kněží ukládali svá roucha, kde jsou i relikvie svatých, mj. Svatého Víta, a pomůcky pro bohoslužbu. Nahoře na skříních jsou sošky andělíčků s tématikou ukřižování Krista, jeden drží trnovou korunu, jiný kříž atd. V podlaze je potom jedna bílá dlaždice, která se musí zdvihnout jako první a po ní potom skoro polovina podlahy, aby se dalo vejít do krypty, která je pod nimi.

Odtud vedly naše kroky do knihovny, kde se nachází asi 17 tisíc svazků knih. Původně jich tam bylo asi 70 tisíc, ale po roce 1945 jich hodně bolševici odvezli do papíren nebo spálili se starým nábytkem. Některé se ovšem podařilo zachránit odvezením do Prahy nebo Hradce Králové. V knihovně je také několik portrétů církevních hodnostářů, globus, na kterém ještě zcela chybí Austrálie, a vitrínky s otevřenými knihami, jako např. misál, latinská bible apod. Nejtěžší kniha váží 20 kg.

Dalším zastavením byla jídelna, kde se nachází vitríny s ornáty a hlavně kopie Turínského plátna, která pochází z roku 1651 a na které je otištěno tělo Krista z obou stran. Originál, jehož přesná kopie byla v Broumově nalezena ve velkém dřevěném relikviáři, který byl zasunut do ozdobného štukového rámce dvanáctimetrové výšce, jednou z nejvzácnějších křesťanských relikvii, a v současné době je uložen v italském Turíně. Mnoho církevních i vědeckých kapacit tvrdí, že do něj skutečně bylo na začátku letopočtu zabaleno tělo ukřižovaného muže. Stejně velká skupina odborníků, církevních i světských, však prohlašuje, že plátno je padělek z třináctého století. Relikvie má rozměry 4,36 metru délky a 1,10 šířky, je z čistého lnu. Nese negativně otištěnou postavu muže asi 180 centimetrů vysokého, a to zepředu a zezadu. Obraz postavy je tmavohnědý, bez přesných obrysů. Pouze rezavé skvrny od krve (analýzou v nich byla identifikována krevní plazma) jsou jasně ohraničené. Otisk je jen na povrchu látky, není prosáklý do hloubky. Doposud nikdo nedokázal vysvětlit, jakou technologií vznikl.

V této místnosti se také nachází obrazy, z nichž některé jsou zrestaurované, jiné na zásah odborníka teprve čekají. Mezi okny stojí židle, kde sedával kněz, který ostatním při jídle četl z Bible.

Na chodbě u jídelny jsou potom ještě dřevěné tabule, na kterých jsou zachyceny významné události, jako mor, zdražování atd. Na další jsou ceny různého zboží, z něhož nejdražší byl v té době chmel.

Klášter v současné době patří řádu Benediktinů, ale zároveň ho spravuje stát, neboť je národní kulturní památkou. Podle toho to bohužel také vypadá, peněz je málo a klášter je pořád v neutěšeném stavu. Bohužel jizvy na klášteře, které na něm nechali soudruzi se jen tak rychle nezacelí. Od padesátých do šedesátých let minulého století fungoval klášter jako lágr pro kněží. Poté zde byly vězněny řádové sestry, které tu pracovaly v nelidských podmínkách. Až po pražském jaru 1968 se to trošku změnilo a zdejší řádové sestry zde pekly hostie pro celé Československo.

V podzemních prostorách jsme potom shlédli mumie z Vamberka. Byly sem na nějaký čas převezeny, protože vamberecké krypty prochází rozsáhlými opravami. Nejsou to mumie žádných urozených pánů ani církevních hodnostářů, jde obyčejné lidi, jejichž těla byla po smrti vysušena. Původně byli oblečení, ale šaty musely být odstraněny, neboť na nich plesnivěly. Leží tu tedy několik desítek těl v odkrytých rakvích.

Něco málo o klášteře:

Roku 1213 daroval Přemysl Otakar I. broumovský výběžek benediktinům z Prahy-Břevnova, roku 1260 jim Přemysl Otakar II. vlastnictví potvrdil. Správa a ochrana majetku byla zabezpečována z broumovské pevnosti, která byla k tomuto účelu zbudována. Brzy po roce 1300, za panování opata Bavora (1290 - 1322), bylo v Broumově zřízeno benediktinské proboštství. Vzhledem k tomu, že původní tvrz byla vypálena odbojnými fojty, byl na jejím místě zbudován klášter s gotickým chrámem zasvěceným sv. Vojtěchu. Součástí klášterních statků byl též pivovar založený roku 1348.

Během husitských válek význam Broumova značně vzrostl, neboť klášter na Břevnově byl 20. května 1420 vypálen husity a několik řeholníků bylo při tom upáleno. Opat Mikuláš II. se s několika řeholními bratry uchýlil do Broumova. S sebou přinesli řadu cenných předmětů, mezi jinými například i ohromný rukopis bible, tzv. "CODEX GIGAS", jež se od roku 1648 nachází jako válečná kořist ve Švédsku. Husité obléhali dvakrát také Broumov, ale nikdy se jim nepodařilo město získat.

Roku 1559 vyhořelo proboštství i s městem. Koncem 16. století dochází v Broumově k úpadku řeholního života v důsledku sílícího reformního hnutí. Martin II., zvaný "Korýtko", v této době panující opat, proslul svou lakotou a chamtivostí. Brzy byl donucen vzdát se svého úřadu. Novým opatem se stal energický Wolfgang Selender z Prošovic. Opat Wolfgang se ovšem brzy dostal do ostrého sporu s broumovskými protestanty, kterým pohrozil zavřením jejich kostela (stál na místě dnešního kostela sv. Václava). V ohrožení života se opat uchýlil na Moravu, kde roku 1619 zemřel. Potom následovala řada opatů nesmírného významu v období tzv. katolické reformace po roce 1620. Z těchto časů vzpomeňme alespoň opaty Tomáše Sartoria (1663-1700) a Otmara Daniela Zinkeho (1700-1738), za jejichž působení byla započata velkolepá stavební činnost. Původně gotický kostel sv. Vojtěcha byl přestavěn v barokním slohu pod vedením italského stavebního mistra Martina Allia z Löwenthalu v letech 1685-1688 a přestavbu dokončil Kilián Ignác Dientzenhofer v letech 1721-1723. Později následovala přestavba klášterních budov podle návrhů Kryštofa Dientzenhofera a K. I. Dientzenhofera.

Od roku 1950 sloužil klášter jako internační tábor nejprve pro řeholníky a pak pro řeholnice různých řádů. Bylo to jedno z mnoha vězení, které komunistický režim v naší zemi k takovým účelům zřizoval. Padesátá léta byla obdobím státního teroru řízeného komunistickou stranou a uplatňovaného proti řádům a církvi obecně. Často docházelo k plenění a drancování klášterů a dalších sakrálních objektů. Kněží a řeholníci byli mučeni, vězněni a pronásledováni pro své přesvědčení. Internované sestry zde žily za nelidských podmínek a byly nuceny pracovat v továrnách a v zemědělství v Broumově a okolí. Určité ulehčení situace přinesl teprve rok 1968, kdy díky politickým změnám mohly sestry nastoupit službu v charitních domovech. V Broumově zůstaly pouze sestry dominikánky, jež zde pekly hostie pro všechny farnosti v Čechách a na Moravě. Ty však v roce 1990 přesídlily do ženských klášterů na Moravě.

Klášter je v současné době samostatným subjektem a není osazen řeholní komunitou. Opatství je administrováno z Prahy - Břevnova (administrátor P. Prokop Siostrzonek OSB).

Po prohlídce jsme si ještě prošli náměstí a cestou k autu jsme se ještě jednou vrátili ke klášteru, v jehož blízkosti jsme parkovali. Už při příjezdu mé trénované oko říkalo, že to vypadá jako starý pivovar. Což se při prohlídce a mé všetečné otázce potvrdilo. V bezprostřední blízkosti kláštera se nachází budova bývalého měšťanského pivovaru, který vynikl na místě původního klášterního pivovaru. Ten se pro změnu přestěhoval do Broumova-Olivětína. Proto jsem si udělal pár fotek Broumovského měšťanského pivovaru.

Pak jsme jeli do Broumova - Olivětína, kde stojí funkční pivovar. Bylo to jen kousek. Do pivovaru jsem šel sám. Stavil jsem se na expedici, kde mi prodali obálku s kompletní sadou současných nálepek produkce pivovaru a ještě jednu obálku se speciálními nálepkami nebo nálepkami na piva vařená na zakázku. Moc pěkné:-) Pak jsme vydali na cestu zpět.... Když jsme opět vjeli do Broumova, zastavili jsme na silnici, odkud byl pěkný pohled na celý klášter, a tak jsme si udělali nějaké fotky.

Benediktinský pivovar Broumov-Olivětín:
Olivětínský pivovar byl založen řeholním řádem benediktinů někdy v letech 1345-1348 a nesl název Benediktinský pivovar a to až do roku 1948. Začátkem 18. století se církev rozhodla postavit nový klášterní pivovar mimo areál kláštera. V letech 1712 - 1714 byl na pozemcích velkoveského klášterního dvora vybudován nový pivovar. Byl postaven u křižovatky velkoveské cesty a Svídnické silnice (Schweidnitzer Strasse - silnice, po které se jezdilo přes Janovičky do slezské Svídnice) v Olivětíně (cca 2 km od kláštera). Do součásné podoby byl přestavěn v letech 1890-1905. V té době se zde vařilo kolem 15 000 hl piva. Do roku 1943 fungovaly v Broumově dva pivovary - klášterní a měšťanský. V témže roce byla v městském výroba ukončena a převedena pouze do benediktinského. Dnem 1. ledna 1948 byl Pivovar v Olivětíně znárodněn, provozovaný pod označením "Pivovar a sladovna, výroba lihovin, Broumov-Olivětín", Broumov-Olivětín (majitel Řád Benediktinů, Praha-Břevnov). V roce 1948 se v Olivětíně začalo pravidelně vařit desetistupňové pivo. V sortimentu vyráběných piv bylo do té doby tří, čtyř a sedmistupňové. Dále se vařilo výčepní tmavé, příležitostně světlá dvanáctka. Za čtrnácti stupňový tmavý císařský březňák získal pivovar v roce 1890 v Paříži a 1898 ve Vídni na potravinářských výstavách zlaté medaile.

Městský pivovar:
V době, kdy bylo broumovské panství zastaveno knížeti Jindřichu Minsterberskému (1472 - 1488), začali broumovští prodávat své pivo i do okolních vesnic. Společný městský pivovar, vybavený příslušným zařízením a vedený městským sládkem, ve kterém se měšťané střídali ve vaření piva, byl pravděpodobně založen až v 16. století. V letech 1866 - 1867 byl v hradebním příkopu mezi klášterem a horní bránou postaven moderní městský pivovar, postupně upravovaný a přistavovaný, zejména v roce 1898 a 1908. Za 2. světové války byla v městském pivovaru zastavena výroba a z olivětínského pivovaru zřízen společný městský a klášterní podnik.

Přejeli jsme zpět do Police nad Metují, kde jsme chtěli navštívit muzeum Merkuru, ale předtím jsme se chtěli naobědvat. Paní na ulici nám poradila restauraci Ostaš, zašli jsme tam, ale asi po 20 minutách jsme odešli. Nikdo si nás nevšímal, na stole zůstávaly skleničky po předchozích hostech, nikdo nám nepřinesl jídelní lístek, lidé čekali na oběd půl hodiny, na placení také, od sousedního stolu vrátili jídlo a odešli a když nám číšnice konečně přinesla jídelníček, zase se dlouhou dobu nepřišla zeptat, co jsme si vybrali. Mezitím nám jiný číšník lístky odnesl a ona se nás zeptala, jestli máme vybráno, řekla jsem že ano, ale protože na stole už nebyly ty jídelní lístky, tak zase odešla uklízet k vedlejšímu stolu nádobí. Tak jsem jí řekla, že vybráno sice máme, ale objednáno ne, ale ona zase kamsi odskočila a to už jsme nevydrželi, zvedli se a odešli. Venku Honza zavolal Šárce, která odtud pochází, aby nám poradila, kam zajít na oběd. Poradila nám restauraci Lucky Luck v Bukovicích, což je na cestě do Hlavňova. Tím pádem padlo muzeum Merkuru, pojedeme tam jiný den. Ale konečně jsme se pořádně najedli a dokonce si dali i moučník.

Pak už jsme jeli na chalupu a odpočívali. Večer se nám pak naskytl nádherný pohled na červánky.

Středa, 25. července

Dnešní ráno nevypadalo o moc líp než včerejší, ale aspoň nepršelo. U snídaně se mi udělalo zle, takže jsme ještě nějakou dobu vyčkávali než jsme někam vůbec vyjeli.

Jeli jsme do Nového Města nad Metují, kde jsme si chtěli prohlídnout zámek. Koupili jsme si vstupenku na oba dva okruhy a počkali na začátek prohlídky. Bohužel v prostorách zámku bylo zakázáno fotit, a tak jsme si dole v suvenýrech koupili aspoň pohledy a leporelo. Zámek byl založen v roce 1501 Janem Černčickým jako pozdně gotický hrad. V polovině 16. století byl Stubenbergy přeměněn v renesanční zámek a ještě později byl skotskými majiteli přestavěn do stylu raného baroka. Nyní je zámek majetkem rodu Bartoňů z Dobenína, kteří se na něm svou rukou podepsali. Žili tu od počátku 20. století, a tak jednotlivé místnosti nesou prvky secese, kubismu nebo např. art deca. Prohlídka vede prvním i druhým patrem a je možno shlédnout zámeckou kapli, zimní zahradu, žebrovou síň, velkou pracovnu, jídelnu, ložnici a jiné místnosti. Naprostou většinu pokojů zdobí stropní fresky s výjevy z řecké mytologie.

Po prohlídce jsme ještě měli možnost vystoupat do zámecké věže, odkud je nádherný výhled do zámeckých zahrad či na náměstí. Nahoře strašně moc foukalo, takže jsme udělali pár fotek a slezli dolů a šli se podívat do zámecké zahrady. Její terasy jsou zdobeny karikaturami služebnictva od sochaře Matyáše Brauna. Zámecké terasy jsou se zahradou spojeny unikátním dřevěným mostem. V zahradách jsme se chvilku zdrželi a udělali pár fotek. Chvílemi svítilo sluníčko, chvílemi bylo zataženo, celou dobu ale vál docela silný vítr.

Něco málo o zámku:

Město a hrad Nové Město nad Metují založil roku 1501 Jan Černčický z Kácova. Už roku 1526 těžce poškodil nově založené město i hrad požár; spolu s pronásledováním českých bratří, které Jan Černčický silně podporoval, byla tato pohroma pro zakladatele Nového Města impulsem k jeho prodeji Vojtěchovi z Pernštejna. Vojtěch z Pernštejna (zemřel 1534) a jeho bratr Jan z Pernštejna město a částečně i hrad obnovili a přestavěli renesančně. Roku 1547 ale zadlužený Jan z Pernštejna prodal novoměstské panství Volfu Krajířovi z Krajku, který je už rok nato přepustil Wolfgangovi ze Stubenbergu. Stubenbergové v letech 1558 – 1568 přestavěli novoměstský hrad na renesanční zámek, současně však přispěli i k zesílení jeho opevnění. Rudolf ze Stubenbergu se zúčastnil českého stavovského povstání v letech 1618 – 1620 (zahynul tragicky při výbuchu v jičínském zámku r. 1620), za což bylo novoměstské panství jeho dědicům roku 1621 zkonfiskováno. Roku 1623 prodala císařská komora Nové Město nad Metují Albrechtovi z Valdštejna, který je v roce následujícím směnil s Marií Magdalenou Trčkovou z Lípy za kopidlnské panství. Roku 1628 vypuklo v Orlických horách povstání poddaných, kteří počátkem března dobyli i zámek Nové Město nad Metují. Došlo přitom k výbuchu, který zámek těžce poškodil. Vzápětí na Nové Město zaútočilo a dobylo je vojsko Dona Martina Huerty de Hoef, což znamenalo konec poddanské rebelie. Roku 1629 postoupila Marie Magdalena Trčková panství Nové Město nad Metují se zničeným zámkem svému nejstaršímu synovi Adamu Erdmanu Trčkovi z Lípy, který byl roku 1634 spolu s Albrechtem z Valdštejna zavražděn v Chebu. Císař Ferdinand II. daroval Nové Město jednomu z Valdštejnových vrahů Walteru Leslieovi, který v padesátých letech 17. století novoměstský zámek obnovil a přestavěl ve stylu baroka. Po smrti Antonína Leslieho roku 1802 přešlo Nové Město nad Metují do rukou Ditrichštejnů a od roku 1858 hrabat z Lambergu, kteří o zdejší panské sídlo neměli zájem. Zámek postupně chátral, takže na počátku 20. století už byl téměř zříceninou. Roku 1908 koupili novoměstský velkostatek textilní velkoprůmyslníci bratři Josef a Cyril Bartoňové z Dobenína; od roku 1910 už byl Josef jeho jediným majitelem. V letech 1909 – 1912 byl novoměstský zámek komplexně restaurován podle projektu architekta Dušana Jurkoviče. Josef Bartoň – Dobenín zemřel roku 1951, tři roky po zestátnění jeho majetku. Roku 1992 byly na základě restitučního řízení Bartoňům zkonfiskované majetky – včetně novoměstského zámku – vráceny.

Na oběd jsme zašli do restaurace Dům č. 14, kde jsme se moc dobře najedli a pak jsme zase nasedli do auta a vydali se o pár kilometrů dál, do Babiččina údolí.

Na prohlídku zámku v Ratibořicích jsme nešli, ale zamířili jsme po červené značce k Ruderovu mlýnu a mandlovně, kde jsme si prohlídli expozice k těmto dvěma řemeslům. Poté jsme se vydali po cestě na Staré bělidlo. Minuli jsme Babiččin pomník a po půl kilometru se zastavili na Starém bělidle u malebné chaloupky s babiččinou světničkou. Kousíček dále je ještě Viktorčin splav, tam jsme chvilku poseděli, ale pak jsme vykročili směr Bílý most, odkud vedla žlutá a posléze modrá značka k Rýzmburku, což je zřícenina. Měl tam být altán s vyhlídkou, ale když jsme tam dorazili, zjistili jsme, že je už od roku 2004 v rekonstrukci, z jiného místa bohužel do údolí vidět nebylo. Tak jsme se zklamaně otočili a stejnou cestou se vydali zpátky, na Staré bělidlo, k Ruderovu mlýnu a Ratibořickému zámku, kde jsme měli auto.

Čtvrtek, 26. července

Když jsme se dnes probudili, nádherně svítilo sluníčko, což nám udělalo radost, protože jsme mohli zase na další túru do skal.

Autem jsme zajeli na parkoviště ve Slavném, odkud jsme se po žluté značce vydali do Zaječí rokle. Cesta to nebyla nejlepší, bylo vidět, že tam nechdodí moc lidí. Byla dost zarostlá, takže jsme se místy museli trošku prodírat. Mělo to jedinou výhodu, a tou byly maliny, které tam nikdo netrhal a které čekaly na nás. Po nějaké době jsme narazili na cyklostezku a to už pak bylo lepší, i když jsme se zase po chvíli oddělili. Dál už cesta vedla více měně skalami a zavedla nás k vyhlídce Kamenná brána, odkud byl nádherný výhled na Broumovsko. Pokračovali jsme pak dál po žluté až na rozcestí se zelenou. V mapě je značená jako zelená, ovšem v reálu jde o žlutou místní značku. Ta vede k vyhlídce Koruna, odkud jde vidět do Polska. Stejnou cestou jsme se vrátili na rozcestí a pokračovali po žluté na další rozcestí se zelenou, která nás pak dovedla asi kilometr na další rozcestí, kde jsme se napojili na žlutou okružní trasu. Tímto značením jsme se nechali docela zmást, mysleli jsme si, že jsme trošku někde jinde, ale naštěstí tam šla nějaká paní se skupinou dětí, tak nám poradila, asi to tam dobře znala. Po žluté okružní trase, která měří jen 2,5 km, jsme prošli kolem několika menších skalních útvarů, jako Želva nebo Kačenka a došli jsme k vyhlídce Božanovický Špičák. Tam je také krásný rozhled na okolní skály a lesy. Pak jsme minuli ještě několik útvarů, jako Varan a Kočka a stanuli jsme na rozcestí Pánův kříž. Tam jsme se nasvačili a ještě si odskočili podívat se asi na půl kilometru vzdálenou Junáckou vyhlídku, pak jsme se stejnou cestou vrátili na rozcestí Pánův kříž. Odtud nás už čekala jen vyasfaltovaná cesta po červené a dále po žluté značce zpět k autu.

Jelikož nebylo ještě tolik hodin, přejeli jsme do blízké Police, kde jsme se zastavili v muzeu stavebnice Merkur. Mají tam z této stavebnice poskládáno několik strojů či staveb, ale hlavně Ocelové město, které zabírá celou jednu místnost. Honza se vrátil do svých dětských let a zavzpomínal, jak si také kdysi stavěl ;-)

Po cestě zpátky do Hlavňova jsme se ještě zastavili v Lucky Luck motorestu a dali si tam moc dobrou smaženou zmrzlinu.

Pátek, 27. července

Poslední den před odjezdem domů, v plánu máme poslední ze zdejších skalních oblastí - Ostaš. Je to od nás blízko, takže necháváme auto doma a vydáváme se z Hlavňova po červené značce na osadu Ostaš. Sluníčko začíná pěkně pařit a my se lopotíme do kopce, přes pole a louky a zase do kopce na osadu. Je to od nás 4 km.

Na osadě jsme si dali pivo a trošku si odpočinuli a pak jsme se vydali po zelené ke Kočičímu hradu. Cestou jsme ještě slezli dolů ke Sluji českých bratří, ale tam nebylo nic zajímavého ke koukání. Cesta vedla po vrchu skal a přes mnoho zajímavých vyhlídek. Po kilometru a půl jsme došli ke Kočičímu hradu, což je skalní útvar s mnoha dírami, kterými se dá prolézat, takový přírodní labyrint. Tak já jsem toho moc nepolozila, prošla jsem si jen několika skulinami, ale Honza prolezl co se dalo a i na skály vylezl. Stejnou cestou jsme se pak museli vrátit skoro až k osadě Ostaš.

Pak jsme po modré značce absolvovali druhý okruh skalami. Ten vede na samotný Ostaš (700,2 mnm). Cesta to je vlastně pořád do kopce a mezi skalami. Značka nás vedla různými chodbami a prolézačkami, kolem skalních útvarů a také přes nádherné vyhlídky (Krtičkovu a Frýdlantskou). Pak už jsme jen slezli k rozcestí, kde začíná okruh a odtud dolů zase k osadě. Tento okruh měří 2,5 km a i když se zdá, že je to krátké a člověk by to ušel za chvíli, tak tím, že se pořád šplhá do skal a prolízá dírami, to zabere dost času.

Na osadě jsme se už nezastavovali a po zelené značce jsme se vydali směr Police nad Metují, ale až tam jsme nedošli. Odpojili jsme se v Bukovicích a tam jsme si v motorestu Lucky Luck dali pozdní oběd. Po silnici jsme pak došli s plnými bříšky do Hlavňova.

Sobota, 28. července

Včera večer už jsme něco málo sbalili a dnes před snídaní jsme to dokončili, takže jsme hned po jídle mohli vyrazit na cestu domů.

Ale nejeli jsme stejnou cestou, jako jsme přijeli, nýbrž přes Náchod, Nové Město nad Metují, Dobrušku (kde chtěl Honza navštívit pivovar, ale měli tam zavřeno, a tak se ani k nálepkám nedostal), Opočno, Rychnov nad Kněžnou, Vamberk, Žamberk (tam se měla uskutečnit návštěva dalšího pivovaru, ale pivovarská hospoda otevírala až ve čtyři, ale aspoň tady se Honzovi podařilo dostat pivní etikety), Ústí nad Orlicí, Českou Třebovou, Svitavy a Černou horu.

Jedinou delší zastávkou, kterou jsme učinili, bylo Opočno, kde jsme navštívili zámek. Koupili jsme si vstupenku na oba okruhy a také jsme si zaplatili fotografování, protože podle pohledů to vypadalo, že to rozhodně bude stát za to. A byla to pravda. Hned ve vstupní hale nás uvítala sbírka hraběte Colloredo Mansfelda, kterou tvoří různé věci z Afriky, Asie či Ameriky, jako jsou obleky a čelenky indiánů, bubny, šavle apod. Potom už následovala prohlídka samotného zámku, prošli jsme spoustu pokojů s bohatou výzdobou, jídelnu, lovecký sál, koupelnu, ložnici, hostinské pokoje, obrazárny, knihovnu atd., ale asi nejzajímavejší byl lovecký sál, kde je neuvěřitelné množství zbraní určených k lovu, jako pušky, lovecké nože, dýky, pasti a kuše. Ještě zajímavější byla zbrojírna, která je plná brnění, přilbic, mečů, kopí, kordů, pušek atd.

Něco málo o zámku:

Existence pomezního hradu Opočna je v Kosmově kronice uváděna již k roku 1068. Je pravděpodobné, že před tím tu stávalo slavníkovské hradiště. Koncem 13. století kolonizovala tuto oblast jedna z větví rodu Drslaviců, pánové z Dobrušky. Páni z Dobrušky vybudovali na místě hradiště gotický hrad. Před rokem 1390 držel Opočno Půta starší z Častolovic. Jeho syn Půta mladší prodal po roce 1400 Opočno Janu Krušinovi z Lichtemburka. Po roce 1413 je získal syn Štěpána z Opočna Jan Městecký z Opočna. Ten se stal urputným nepřítelem husitů. V roce 1422 ho husité marně obléhali na Opočně, ale 1425 se to podařilo Orebitům. Janem Městeckým vymřel v roce 1431 rod pánů z Dobrušky a Opočna. V držení opočenského panství se pak vystřídali Jiří Berka z Dubé a Vízmburka, husitský hejtman Petr Svojše ze Zahrádky, Mikuláš Suchan z Libáně, po jehož smrti připadlo panství jako odúmrť králi Ladislavu Pohrobkovi. Ten je v roce 1455 zapsal Jiřímu z Poděbrad. Ten ještě téhož roku zapsal Opočno podkomořímu Václavu Valečovskému z Kněžmosta. Valečovští drželi Opočno do roku 1481. Potom ho prodal Samuel z Hrádku a Valečova nejvyššímu purkrabímu Janovi z Janovic a Petršpurka. Od něj koupil opočenské zboží v roce 1495 Mikuláš mladší Trčka z Lípy a na Lichnici. Bezdětný Mikuláš mladší Trčka z Lípy odkázal veškerý majetek Johance, vdově po svém strýci Mikulášovi starším Trčkovi z Lípy a jejich pěti synům. Z nich Opočno získal v roce 1527 Zdeněk Trčka z Lípy a na Vlašimi, který je v roce 1537 postoupil svému synovi Janu mladšímu Trčkovi z Lípy a na Lichnici. Ten v roce 1544, před svou smrtí, předal Opočno svému bratranci Vilému Trčkovi z Lípy a na Veliši. Vilém Trčka, který byl jako první z rodu povýšen do panského stavu, zemřel v roce 1569 bezdětný a Opočno se na krátký čas, na základě závěti, stalo majetkem Žerotínů. Spory, které vypukly, netrvaly dlouho. Jaroslav Trčka z Lípy a na Ledči, z vedlejší větve rodu, si vzal za ženu dceru Vilémovy sestry Veroniky, Johanku ze Žerotína. Po Jaroslavově smrti (1588) drželi Opočno jeho synové. Vilém však zemřel v tureckém zajetí v roce 1596 a Kryštof Jaroslav v roce 1601 na následky střelného zranění u Bělehradu. Dědicem všech Trčkovských panství se tak stal poslední žijící člen kdysi tak rozvětvené rodiny Jan Rudolf Trčka z Lípy. Jan Rudolf tak patřil před třicetiletou válkou k největším pozemkovým vlastníkům v zemi. Po Bílé Hoře jeho majetek ještě vzrostl hlavně díky jeho ženě Marii Magdaléně, rozené z Lobkovic. Ta výhodně skupovala panství nejen konfiskovaných, ale i přímo od emigrantů. Střediskem rozsáhlého Trčkovského majetku bylo v té době Opočno, teď už renesanční zámek. Dne 25. února 1634 byl spolu s Valdštejnem v Chebu zavražděn dědic tohoto ohromného majetku hrabě Adam Erdman Trčka z Lípy. Ještě téhož roku zemřel i jeho otec Jan Rudolf. 10. května 1636 padlo rozhodnutí o ztrátě cti a majetku manželů Trčkových.

28. 12. 1635 dal císař Ferdinand II. panství Opočno do zástavy bratrům Rudolfovi a Jeronýmovi Colloredům z Wallsee. V roce 1636 získali Colloredové Opočno dědičně. Rod Colloredo z Wallsee pocházel ze severu Itálie. Český inkolát obdrželi v roce 1593. V roce 1771 se František de Paula Gundaker Colloredo oženil s Marií Annou Isabelou z Mansfeldu, poslední svého rodu. Sňatkem získal dobříšské panství a s císařovým souhlasem v roce 1789 připojil ke svému jménu také jméno Mansfeldů. Colloredo-Mansfeldům patřilo Opočno do roku 1945. Konfiskovali jim ho jak fašisti, tak komunisti.

Fotogalerie | Artefakty | Mapy |

2007 - 2013 © Emma, Klárka, Eva & Jan Šafaříkovi