Tahle poloviční dovolená je důsledkem toho, že jsme včas nehledali ubytování, takže všude nás nakonec odmítli. Rozhodli jsme se tedy, že pojedeme do Hořic a využijeme je jako základnu a noclehárnu zároveň a budeme jezdit po hradech a zámcích východních Čech, či přírodních krásách. Čtvrtek, 5. července Z Tišnova jsme vyjeli vcelku pozdě, až o půl dvanácté, ale aspoň jsme se dostatečně vyspali. Naše první zastávka se uskutečnila v pivovaru v Černé Hoře a protože už byl čas oběda, zašli jsme do šenku a dali si tam vepřo, knedlo, zelo a nakládaný hermelín. Honza vyzkoušel Zlaté Monte Negro - pálenku z piva. Potom jsme pokračovali v cestě do Hořic a před Litomyšlí Honza spatřil hroznou tragédii - kamion s nákladem piva převrácený do pole :-) Tam nás také zastihl obrovský lijavec, ale naštěstí to netrvalo dlouho. Další plánovanou zastávkou byl zámek v Litomyšli. Na nádvoří jsme se kochali pohledem na Škodu Octavii Scout a tři Superby. Na dalším nádvoří potom dělníci rozmontovávali konstrukci, která tam byla kvůli Smetanově Litomyšli. Průvodkyně nás vedla různými sály a místnostmi, kde byly k vidění především obrazy a stylový nábytek. Venku se mezitím strhla další průtrž mračen, takže jsme nakonec byli rádi, že jsme uvnitř a ne venku, kde ostatně byla dost zima. Něco málo o zámku:
V roce 1567 syn moravského hejtmana Vratislav z Pernštejna obdržel panství Litomyšl s hradem od císaře Ferdinanda jako léno. V následujících letech Vratislav z Pernštejna nechal tento zámek přestavět na sídlo pro sebe a svou španělskou choť Marii Manrique de Lara z rodu Mendozů - dvorní dámu císařovny Marie. Stavba byla zcela ukončena roku 1581, její ráz je ukázkovou formou vrcholné renesance.
Vlastní zámek je obklopen hospodářskými budovami, postavenými a upravenými převážně v barokním slohu, zámecký areál doplňuje rozlehlá zahrada, která byla založena současně se zámkem a upravena a rozšířena v 18.století. Její součástí je i přírodní amfiteátr, kde se odehrávají některá představení Operního Festivalu Smetanova Litomyšl. Právě za vlády hraběte Valdštejna-Wartenberga žila v Litomyšli rodina sládka Františka Smetany. Jeho syn, světově známý skladatel Bedřich Smetana, zde trávil své první roky dětství. V zámku se nachází i klavír, na nějž při své pozdější návštěvě Litomyšle Bedřich Smetana hrál pro potěšení zámeckého panstva. Převzato z http://www.litomysl.cz/zamek/
Pátek, 6. července Dnes jsme z Hořic vyjeli asi v deset hodin ráno a jeli jsme na Kuks, hospital známý pro své všudypřítomné sochy od Matyáše Brauna. Bohužel počasí nám moc nepřálo, takže jsme se hned na parkovišti přioblíkli. Nejdříve jsme se prošli kolem budovy a pak jsme si zaplatili prohlídku hospitalu a hrobky, kterou nedávno otevřeli. Do prohlídkové trasy hospitalu patřila kaple, lapidárium s originály soch ctností a neřestí, místnosti s obrazy a soškami světců a také lékárna, která byla asi nejzajímavější místností. Byly tam skříně s policemi na dózy s léky, hmoždíře a váhy. Do hmoždířů se házely mince - prý co mince, to rok života navíc, tak jsme jich tam pár hodili. Měli tam taky jeden sto kilový hmoždíř, o kterém říkají, že kdo ho zvedne a unese, může si ho nechat. Po prohlídce tohoto všeho nás průvodkyně vzala do hrobky, kde však byla tma a kvůli světlu, které sem pronikalo chodbičkou, se oči nemohly přizpůsobit tmě, takže toho moc vidět nebylo. V podstatě tam ale bylo jen několik rakví různě poskládaných po zemi a jeden oltář. Něco málo o hospitalu:
Převzato z http://www.pruvodce.com/kuks/
Byl už čas oběda, a tak jsme zašli do takové hospody, ale byla to knajpa, aspoň mně se to tak jevilo. Takže jsme si dali jen kofolu a Honza pivo a šli jsme do jiné hospody. Tam jsme si dali plněnou papriku a nechali se obrat o čtyři koruny :-) Počasí nám pořád nepřálo, pořád poprchávalo. Ale i tak jsme pokračovali v cestě. Autem jsme se dovezli na parkoviště a pak jsme pokračovali po lesní stezce k Braunovu betlému. Bohužel tyto sochy jsou ve zbědovaném stavu, jednak se na nich podepisuje příroda, ale hlavně ruce nenechavých lidí, kteří si zřejmě své zahrádky zdobí hlavami soch.
Na Pecce jsme stihli poslední prohlídku. Bylo tam strašně moc lidí a chovali se všichni dost hlučně. Co se týče vybavení, tak tam toho taky moc není. Hrad patřil Kryštofu Harantovi z Polžic a Bezdružic, a tak je mu věnována expozice na hradě. Dále jsme procházeli černou kuchyní a také mučírnou. Ve sklepení se ještě nachází expozice moderního umění, pokud se tak dají nazvat nahrubo ořezané klády. Něco málo o hradu
Následovalo úředně posvěcené rozebírání zdiva, které trvalo až do roku 1921, kdy ruiny zámku získala do svého vlastnictví obec Pecka. Právě obyvatelé městečka se zasloužili alespoň o částečnou rekonstrukci objektu. Vzepřeli se rozhodnutí tehdejšího památkového úřadu, který doporučoval, aby si hrad zachoval ráz zříceniny, a za pomoci státních subvencí i vlastních prostředků a práce opravili západní, Harantovský palác. Jako turistický objekt s prohlídkovou trasou slouží hrad od roku 1968. Převzato z http://www.hradpecka.cz/
Z Pecky jsme se vraceli do Hořic a cestou se chtěl Honza stavit za svým spolužákem v Lázních Bělohrad, ale byli na dovolené. Sobota, 7. července
Ráno jsme se ještě trošku prošli po Hořicích, ale pak už jsme vyrazili na Kost, která
je od Hořic trošlu dál než předešlé cíle. Na Kost jsme dorazili okolo půl jedenácté, ale
lístky na prohlídku jsme už nedostali, první, na kterou jsme mohli jít, byla až
v jednu odpoledne.
Pak už přišla průvodkyně a prohlídka mohla začít. V prostorách hradu byl zákaz fotit, povolení se dalo pořídit za 200,- Kč, ale to se nám zdálo trochu moc a nakonec se ukázalo, že jako praví čeští vychcánkové si dokážeme poradit. Honza vždycky vstupoval do nové místnosti mezi prvními nebo odcházel mezi posledními, takže když tam průvodkyně nebyla, tak vyfotil, co se dalo. Hrad patřil a ještě patří rodu Kinských a má několik křídel, která byla postupně dostavována. Sice se nachází na takovém skalním ostruhu, ale mezi kopečky, proto si ho dobyvatelé nevšimli a hrad nebyl nikdy dobýván ani dobyt. Pouze jednou se tam usídlili Švédi, kterým se nepočetná vojenská osádka raději rovnou vzdala. Za jejich pobytu horní část hradu vyhořela a musela být znovu postavena.
Něco málo o hradu: Kost je jedním z mála zbývajících středověkých hradů v České Republice a je považován za druhý nejvýznamnější. Oblíbená legenda praví, že hrad dostal jméno Kost, protože nebyl dobyt více než jednou, jelikož byl stejně tvrdý jako kost. Původ hradu se datuje do 13. století a stavba byla pravděpodobně započata Benešem z Wartenberka, který nechal postavit dlouhý sál a věž jako obrannou pevnost.
Albrecht z Valdštejna koupil Kost a plánoval její přestavbu na venkovské sídlo, ale jeho plány byly roku 1634 jeho smrtí. Hrad se stal majetkem rodu Černínů, ale v tomto období byl hrad zchátralý a pokoje byly používány jako sýpky. Poté byl hrad prodán Kazimíru Netolickému z Eisenberku, který změnil Kost a její okolní pozemky v Fidecommisso. Kazimír Netolický z Eisenberku byl muž skromného původu, šikovný, vypracoval se z barona na hraběte a stal se důležitou postavou na českém královském dvoře. Ve své podstatě byl, ale nešťastným člověkem. Jeho syn neměl žádné děti a Fidecommossino bylo předurčeno k předávání z jednoho rodu na druhý, po ženské linii z důvodu nedostatku mužských dědiců. Každá z dědiček si pak přidala ještě ke svému vlastnímu jménu příjmení Netolický. V roce 1879 zdědil Ital Flamino dal Borgo hrad Kost po své matce Wratislaw - Netolické a přidal si příjmení Netolický s hraběcím titulem ke svému vlastnímu jménu. Flamino dal Borgo se naučil česky a vydal se na cestu do nové cizí země, aby si prohlédl svůj nový majetek. Anna Maria dal Borgo Netolický, vnučka Flamina dal Borgo a výhradní vlastník hradu Kost cestovala mezi Itálií a Československem až do doby, kdy byl hrad v roce 1948 zabrán komunistickým státem. V tomto období nebyl hrad obýván. V období vlády komunistického režimu byl hrad přeměněn v muzeum gotického a renesančního umění. Během té doby žila Anna Maria dal Borgo Netolický v Itálii a provdala se za Norberta Kinského, dalšího člena známého českého aristokratického rodu žijícího v exilu. Společně vychovali dva syny Giovanniho a Pia. Po Sametové revoluci v roce 1992 byl hrad Kost a přilehlé pozemky navrácen Giovannimu Kinskému dal Borgo, jehož zájem o střelné zbraně a pistole pobídl k vytvoření výstavy v prostorách muzea v prvním patře. Převzato z http://www.kinskycastles.com/
V autě jsme se ještě chvíli rozmýšleli, jestli nabrat směr do Hořic nebo do Dětenic, kde je
zámek a také pivovar. Nicméně museli jsme zastavit v Sobotce, kde Honza vybral peníze.
V Dětenicích jsme hned využili jednu ze vstupenek, ale na zámek už se nám nechtělo, a proto
jsme si zaplatili jen prohlídku pivovaru.
Samotná prohlídka nás zavedla na půdu, kde byly ukázky činností spojených s vařením piva, výjevy ze života sládka a pracovníků pivovaru atd. V dolním patře potom byla varna, kde ročně vystaví 4000 hektolitrů piva, a ještě níž byla spilka se sudy piva. A to bylo vlastně celé.
Vstoupili jsme tedy do středověké krčmy a hledali místo, bylo to dost těžké, ale nakonec jsme
se usadili až v zadní části. Bylo tam pěkně teplo.
Zámek a pivovar Dětenice Dnešní den se opravdu vydařil, nejenže bylo hezky, ale také náplň dne splnila naše představy. Neděle, 8. července Dnes se nám podařilo sbalit se poměrně brzo a už v deset ráno jsme vyrazili z Hořic. Cestou jsme ještě natankovali a už jsme si to šupajdili do Hrádku u Nechanic. Koupili jsme si vstupenky na velký okruh a potom čekali do půl dvanácté na prohlídku, která měla trvat 90 minut. Něco málo o zámku:
Převzato z http://www.hradekunechanic.cz/
Naše průvodkyně se tvářila jako u mučení, byla jakási unylá a vypadala, že ji to ani nebaví. Zámek samotný je ale nádherný, místnosti jsou malé, ale velmi bohatě zařízené a křídla rozdělena na dámská a pánská. V jedné z místností jeden chlápek shodil lampu a ta se rozbila, asi ji pak musel nahradit. Odtud jsme už jeli rovnou domů, i když se zastávkou v Černé hoře, kde jsme si dali pozdní oběd, a pak jsme si jízdu prodloužili do Globusu, kde jsme nakoupili. Příjemným zakončením pak bylo pivko na Podhoře, kam nás zavolala ségra. 2007 - 2013 © Emma, Klárka, Eva & Jan Šafaříkovi |