Tahle poloviční dovolená je důsledkem toho, že jsme včas nehledali ubytování, takže všude nás nakonec odmítli. Rozhodli jsme se tedy, že pojedeme do Hořic a využijeme je jako základnu a noclehárnu zároveň a budeme jezdit po hradech a zámcích východních Čech, či přírodních krásách.
Čtvrtek, 5. července
Z Tišnova jsme vyjeli vcelku pozdě, až o půl dvanácté, ale aspoň jsme se dostatečně vyspali. Naše první zastávka se uskutečnila v pivovaru v Černé Hoře a protože už byl čas oběda, zašli jsme do šenku a dali si tam vepřo, knedlo, zelo a nakládaný hermelín. Honza vyzkoušel Zlaté Monte Negro - pálenku z piva. Potom jsme pokračovali v cestě do Hořic a před Litomyšlí Honza spatřil hroznou tragédii - kamion s nákladem piva převrácený do pole :-) Tam nás také zastihl obrovský lijavec, ale naštěstí to netrvalo dlouho.
Další plánovanou zastávkou byl zámek v Litomyšli. Na nádvoří jsme se kochali pohledem na Škodu Octavii Scout a tři Superby. Na dalším nádvoří potom dělníci rozmontovávali konstrukci, která tam byla kvůli Smetanově Litomyšli. Průvodkyně nás vedla různými sály a místnostmi, kde byly k vidění především obrazy a stylový nábytek. Venku se mezitím strhla další průtrž mračen, takže jsme nakonec byli rádi, že jsme uvnitř a ne venku, kde ostatně byla dost zima.
Něco málo o zámku:
První zmínku o existenci hradu v Litomyšli nalézáme ve staré Kosmově kronice z 1.čtvrtiny
8.století. Kronikář tam zmínil existenci hradu roku 981. Dříve to byl dřevěný hrad.
Teprve po husitských válkách byl postaven nový kamenný hrad.
V roce 1567 syn moravského hejtmana Vratislav z Pernštejna obdržel panství Litomyšl s hradem od císaře Ferdinanda jako léno. V následujících letech Vratislav z Pernštejna nechal tento zámek přestavět na sídlo pro sebe a svou španělskou choť Marii Manrique de Lara z rodu Mendozů - dvorní dámu císařovny Marie. Stavba byla zcela ukončena roku 1581, její ráz je ukázkovou formou vrcholné renesance.
Na této stavbě je nejlépe vidět příklady tzv. moravské renesance. Ital Giovanni Battista
Aostalli, který se podílel také na stavbě Belvederu Františka I. v Praze, zde působil
především jako architekt a stavební mistr. Veškeré vnější zdi i komíny zámku jsou pokryty
malbami "psaníček", tzv. sgrafitti. Traduje se, že ani jeden motiv vyskytující se na
nich se neopakuje.
Vlastní zámek je obklopen hospodářskými budovami, postavenými a upravenými převážně v barokním slohu, zámecký areál doplňuje rozlehlá zahrada, která byla založena současně se zámkem a upravena a rozšířena v 18.století. Její součástí je i přírodní amfiteátr, kde se odehrávají některá představení Operního Festivalu Smetanova Litomyšl.
Právě za vlády hraběte Valdštejna-Wartenberga žila v Litomyšli rodina sládka Františka Smetany. Jeho syn, světově známý skladatel Bedřich Smetana, zde trávil své první roky dětství. V zámku se nachází i klavír, na nějž při své pozdější návštěvě Litomyšle Bedřich Smetana hrál pro potěšení zámeckého panstva.
Pátek, 6. července
Dnes jsme z Hořic vyjeli asi v deset hodin ráno a jeli jsme na Kuks, hospital známý pro své všudypřítomné sochy od Matyáše Brauna. Bohužel počasí nám moc nepřálo, takže jsme se hned na parkovišti přioblíkli. Nejdříve jsme se prošli kolem budovy a pak jsme si zaplatili prohlídku hospitalu a hrobky, kterou nedávno otevřeli. Do prohlídkové trasy hospitalu patřila kaple, lapidárium s originály soch ctností a neřestí, místnosti s obrazy a soškami světců a také lékárna, která byla asi nejzajímavější místností. Byly tam skříně s policemi na dózy s léky, hmoždíře a váhy. Do hmoždířů se házely mince - prý co mince, to rok života navíc, tak jsme jich tam pár hodili. Měli tam taky jeden sto kilový hmoždíř, o kterém říkají, že kdo ho zvedne a unese, může si ho nechat. Po prohlídce tohoto všeho nás průvodkyně vzala do hrobky, kde však byla tma a kvůli světlu, které sem pronikalo chodbičkou, se oči nemohly přizpůsobit tmě, takže toho moc vidět nebylo. V podstatě tam ale bylo jen několik rakví různě poskládaných po zemi a jeden oltář.
Něco málo o hospitalu:
Zakladatelem zámku a špitálu František Antonín Špork (1662-1738) náležel k nejvzdělanějším
osobnostem barokní doby. Po dobrozdání o léčivosti pramenů vybudoval v Kuksu lázně,
které byly začátkem 18. století srovnatelné s evropskými lázeňskými středisky a zároveň
se staly místem, kde se setkávali politikové, vědci i umělci.
Lázeňská budova s kaplí byla vybudována již v letech 1692-1695 na levém labském břehu.
Roku 1711 k nim přibyl zámek, divadlo a do roku 1722 byl dokončen lázeňský dům a Dům
filosofů, v němž byla uložena bohatá knihovna. Až na široké schodiště k Labi a hostinec
se z této části nedochovaly žádné pozůstatky.
Architektonické skloubení této části areálu bylo patrně dílem italského architekta
G. B. Alliprandiho, který navrhl stavbu špitálu s ústřední budovou kostela Nejsvětější
Trojice s kryptou na protějším pravém labském břehu. Stavbu provedl v letech 1710-1712
italský stavitel Pietro Netolla s kameníkem Pietrem Antoniem della Torre. Špitál
nechal založit Špork pro 100 chudých a zestárlých poddaných hradišťského panství.
Hlavní pozoruhodností Kuksu je sochařská výzdoba před průčelím kostela a špitálu z
let 1712-1731. Jejím autorem je sochař vrcholného baroka v Čechách Matyáš Bernard Braun.
Ve 24 alegorických sochách Ctností a Neřestí, v alegorii osmi Blahoslavenství, v plastikách
Náboženství, Andělů smrti i v soše Křesťanského rytíře vyjádřil smýšlení a postoj
hraběte Šporka ke světu i životu.
Mezi evropské unikáty se řadí barokní lékárna s původním mobiliářem z 1. poloviny 18.
století. Ke Kuksu patří ještě Betlém s Braunovými sochami a reliéfy tesanými přímo
do pískovcových skal.
Byl už čas oběda, a tak jsme zašli do takové hospody, ale byla to knajpa, aspoň mně se to tak jevilo. Takže jsme si dali jen kofolu a Honza pivo a šli jsme do jiné hospody. Tam jsme si dali plněnou papriku a nechali se obrat o čtyři koruny :-) Počasí nám pořád nepřálo, pořád poprchávalo. Ale i tak jsme pokračovali v cestě. Autem jsme se dovezli na parkoviště a pak jsme pokračovali po lesní stezce k Braunovu betlému. Bohužel tyto sochy jsou ve zbědovaném stavu, jednak se na nich podepisuje příroda, ale hlavně ruce nenechavých lidí, kteří si zřejmě své zahrádky zdobí hlavami soch.
Naše další cesta vedla k nádrži Bílá Třemešná, která má nádhernou zdobenou hráz nazvanou
Les království. Jde vlastně o dvě brány s věžičkami. Prošli jsme tam a zpátky a zase
sedli do auta a pokračovali na Pecku, která měla být naší dnešní poslední zastávkou.
Na Pecce jsme stihli poslední prohlídku. Bylo tam strašně moc lidí a chovali se všichni dost hlučně. Co se týče vybavení, tak tam toho taky moc není. Hrad patřil Kryštofu Harantovi z Polžic a Bezdružic, a tak je mu věnována expozice na hradě. Dále jsme procházeli černou kuchyní a také mučírnou. Ve sklepení se ještě nachází expozice moderního umění, pokud se tak dají nazvat nahrubo ořezané klády.
Něco málo o hradu
První písemná zmínka o hradu Pecka je z roku 1322. Jako jeho majitel je uváděn Budivoj
z Pecky. Hrad sloužil původně k ochraně zemské hranice a zlatých dolů u obce Stupná,
kde se těžilo po celý středověk.
Měl dvě obranné věže propojené hradební zdí a jeden obytný palác v jižní části nádvoří.
Kolem hradu byl vyhlouben příkop, takže přístup byl možný pouze přes padací most.
Od konce 15. století usilovali majitelé hradu o další rozšiřování obytných částí –
zpočátku, za vladyků Hořických z Hořic, ještě v gotickém stylu, od druhé poloviny 16.
století, za Škopků z Bílých Otradovic byla postupně realizována celková renesanční
přestavba. Úpravou interiéru ji na začátku 17. století završil Kryštof Harant z Polžic
a Bezdružic. Na místě dřívějšího strohého hradu nyní stálo krásné panské sídlo se čtyřmi
obytnými paláci, které byly vystavěny kolem obdélníkového nádvoří a z vnitřní i vnější
strany zdobeny sgrafity a malovanými erby rodu Škopků a Harantů.
Po tragické smrti Kryštofa Haranta na staroměstském popravišti v červnu 1621 získal
Pecku Albrecht z Valdštejna, který zámek po ročním držení daroval řádu kartuziánů z
Valdic u Jičína. Ti Pecku po více než sto padesát let využívali pouze jako letní sídlo.
Téměř neobývaný zámek postupně chátral. Za jeho slávou udělal definitivní tečku rozsáhlý
požár v roce 1830.
Následovalo úředně posvěcené rozebírání zdiva, které trvalo až do roku 1921, kdy ruiny zámku získala do svého vlastnictví obec Pecka. Právě obyvatelé městečka se zasloužili alespoň o částečnou rekonstrukci objektu. Vzepřeli se rozhodnutí tehdejšího památkového úřadu, který doporučoval, aby si hrad zachoval ráz zříceniny, a za pomoci státních subvencí i vlastních prostředků a práce opravili západní, Harantovský palác. Jako turistický objekt s prohlídkovou trasou slouží hrad od roku 1968.
Z Pecky jsme se vraceli do Hořic a cestou se chtěl Honza stavit za svým spolužákem v Lázních Bělohrad, ale byli na dovolené.
Sobota, 7. července
Ráno jsme se ještě trošku prošli po Hořicích, ale pak už jsme vyrazili na Kost, která
je od Hořic trošlu dál než předešlé cíle. Na Kost jsme dorazili okolo půl jedenácté, ale
lístky na prohlídku jsme už nedostali, první, na kterou jsme mohli jít, byla až
v jednu odpoledne.
Všechno to bylo kvůli asi třem svatbám, které se na hradě konaly.
Koupili jsme si zároveň první i druhý okruh a šli se projít kolem hradu. Udělali jsme
si malou procházku do údolí Plakánku, ale hned jsme se zase vrátili a šli na druhou
stranu k rybníku. Ten jsme ale taky neobcházeli a raději jsme si šli dát do občerstvení
něco k obědu. Vybrali jsme si jen dršťkovou polívku a pak už jsme jen čekali na prohlídku.
Mezitím ještě Honza objevil knížku, ke které patří knížečka se vstupenkami do všemožných
hradů a zámků, muzeí apod. Knížka stála 499,- Kč a výhoda spočívá v tom, že ta vstupenka je
vždycky pro jednoho a ten jde zadarmo. Takže ta investice se vrátí za nějaké tři prohlídky.
Možná si to koupíme ještě jednou, platí to až do roku 2009.
Pak už přišla průvodkyně a prohlídka mohla začít. V prostorách hradu byl zákaz fotit, povolení se dalo pořídit za 200,- Kč, ale to se nám zdálo trochu moc a nakonec se ukázalo, že jako praví čeští vychcánkové si dokážeme poradit. Honza vždycky vstupoval do nové místnosti mezi prvními nebo odcházel mezi posledními, takže když tam průvodkyně nebyla, tak vyfotil, co se dalo.
Hrad patřil a ještě patří rodu Kinských a má několik křídel, která byla postupně dostavována. Sice se nachází na takovém skalním ostruhu, ale mezi kopečky, proto si ho dobyvatelé nevšimli a hrad nebyl nikdy dobýván ani dobyt. Pouze jednou se tam usídlili Švédi, kterým se nepočetná vojenská osádka raději rovnou vzdala. Za jejich pobytu horní část hradu vyhořela a musela být znovu postavena.
První část prohlídky byla věnována středověkému mučení a přestože na hradě
nikdy mučírna nebyla, protože neměli oprávnění provádět právo útrpné, nyní tam
mučírnu pro názornost udělali. Průvodkyně nám dlouze popisovala k čemu jaké
nástroje sloužily, bylo tam plno dětí a ty se možná bály. Dole měli ještě
několik dalších ukázek mučících nástrojů a bylo tam dost vlhko.
Pak jsme vyšli nahoru na nádvoří a odtud do sely, kde mají ukázky zbraní - pěchotních a
loveckých pušek, kulovnic, karabin, mečů atd. Zbraní vypůjčených z různých sbírek je
hrad plný. Další zastávkou byla kaple, která je hodně maličká a velmi jednoduchá.
Pak jsme pokračovali do dalšího křídla, kde bylo zase plno zbraní,
nahoře hodovní síň a spousty obrazů a dvě další menší místnosti s obrazy Kinských,
Šporků atd. Naše další kroky vedly na nádvoří, kde nás čekala ukázka sokolníka a jeho
dravců. A jako posledni místnost na hradě nám průvodkyně ukázala černou kuchyni. Celkově
trvala prohlídka skoro dvě hodiny. Po ní jsme ještě sešli pod hrad na jedno místo, odkud
jsou vidět všechny čtyři hrany bílé věže, protože věž nemá čtvercový půdorys.
Něco málo o hradu:
Kost je jedním z mála zbývajících středověkých hradů v České Republice a je považován za druhý nejvýznamnější. Oblíbená legenda praví, že hrad dostal jméno Kost, protože nebyl dobyt více než jednou, jelikož byl stejně tvrdý jako kost. Původ hradu se datuje do 13. století a stavba byla pravděpodobně započata Benešem z Wartenberka, který nechal postavit dlouhý sál a věž jako obrannou pevnost.
V roce 1456 se Jan Zajíc z Hazmberku stal majitelem hradů Kosti, Trosek a Skalního
Hradu a zúčastnil se povstání proti Králi Jiřímu z Poděbrad. Roku 1490 jeho syn prodal
Kost a Trosky Nejvyššímu kancléři Království českého Schellenberkovi. Kost byla zaplavena
dluhy a roku 1542 hrad koupil Jan Biberstein. Jan Biberstein nechal přistavět renesanční
křídlo s velkou kuchyní podél cesty, která vedla k hradu. Jan Biberstein byl bezdětný
zdědila Kost jeho neteř se svým manželem Kryštofem Popelem z Lobkovic, který s ní často
pobýval právě na hradě Kost. Kryštof Popel z Lobkovic nechal přistavět pivovar Lobkovický
palác a další hospodářské budovy, jež byly opevněny a připojeny k hradu.
Albrecht z Valdštejna koupil Kost a plánoval její přestavbu na venkovské sídlo, ale jeho plány byly roku 1634 jeho smrtí. Hrad se stal majetkem rodu Černínů, ale v tomto období byl hrad zchátralý a pokoje byly používány jako sýpky. Poté byl hrad prodán Kazimíru Netolickému z Eisenberku, který změnil Kost a její okolní pozemky v Fidecommisso. Kazimír Netolický z Eisenberku byl muž skromného původu, šikovný, vypracoval se z barona na hraběte a stal se důležitou postavou na českém královském dvoře. Ve své podstatě byl, ale nešťastným člověkem. Jeho syn neměl žádné děti a Fidecommossino bylo předurčeno k předávání z jednoho rodu na druhý, po ženské linii z důvodu nedostatku mužských dědiců. Každá z dědiček si pak přidala ještě ke svému vlastnímu jménu příjmení Netolický. V roce 1879 zdědil Ital Flamino dal Borgo hrad Kost po své matce Wratislaw - Netolické a přidal si příjmení Netolický s hraběcím titulem ke svému vlastnímu jménu. Flamino dal Borgo se naučil česky a vydal se na cestu do nové cizí země, aby si prohlédl svůj nový majetek.
Anna Maria dal Borgo Netolický, vnučka Flamina dal Borgo a výhradní vlastník hradu Kost cestovala mezi Itálií a Československem až do doby, kdy byl hrad v roce 1948 zabrán komunistickým státem. V tomto období nebyl hrad obýván. V období vlády komunistického režimu byl hrad přeměněn v muzeum gotického a renesančního umění. Během té doby žila Anna Maria dal Borgo Netolický v Itálii a provdala se za Norberta Kinského, dalšího člena známého českého aristokratického rodu žijícího v exilu. Společně vychovali dva syny Giovanniho a Pia. Po Sametové revoluci v roce 1992 byl hrad Kost a přilehlé pozemky navrácen Giovannimu Kinskému dal Borgo, jehož zájem o střelné zbraně a pistole pobídl k vytvoření výstavy v prostorách muzea v prvním patře.
V autě jsme se ještě chvíli rozmýšleli, jestli nabrat směr do Hořic nebo do Dětenic, kde je
zámek a také pivovar. Nicméně museli jsme zastavit v Sobotce, kde Honza vybral peníze.
V Dětenicích jsme hned využili jednu ze vstupenek, ale na zámek už se nám nechtělo, a proto
jsme si zaplatili jen prohlídku pivovaru.
Při čekání na ni zvládl Honza jedno živé pivko z dětenického pivovaru, ja jsem se musela
spokojit s nealko Staropramenem ;-( Byla to středověká krčma a byla dost svérázná.
Pivo a jídlo tam připravovali chasníci a selky a slovy jako "Tak co budete chlastat, bando?"
nebo "Tady máš to kuře a nažer se" se to tam jen hemžilo. Krčma sama o sobě měla spodní patro,
kde bylo šero a bylo ve stylu středověku, svíčky, robustní stoly a lavice, kožešiny,
lebky, odsouzenci zavěšení v klecích, a vrchní patro, kde už bylo světlo a bylo to tam
spíše v selském stylu. Nahoře ale moc lidí nebylo. Zaujalo nás to natolik, že Honza zavolal
rodičům, že tam zůstaneme na večeři.
Samotná prohlídka nás zavedla na půdu, kde byly ukázky činností spojených s vařením piva, výjevy ze života sládka a pracovníků pivovaru atd. V dolním patře potom byla varna, kde ročně vystaví 4000 hektolitrů piva, a ještě níž byla spilka se sudy piva. A to bylo vlastně celé.
Vstoupili jsme tedy do středověké krčmy a hledali místo, bylo to dost těžké, ale nakonec jsme
se usadili až v zadní části. Bylo tam pěkně teplo.
Honza dal černé pivo, já zase nealko, které ta selka nazvala "husími chcánky", když mi
ho přinesla. Jinak to nazývali i kozími chcánky. Objednali jsme si dohromady jedny žebra,
pikantní s medem. Než nám je přinesli, začali jsme ukrajovat z maličkého bochánku
čerstvého chleba. Se slovy "žerte" nám pak na stole přistály žebra a my jsme je ohlodávali
a obírali jen rukama. Bylo tam plno a moc hezky, budeme všude doporučovat.
Zámek a pivovar Dětenice
http://www.krcmadetenice.cz/
Dnešní den se opravdu vydařil, nejenže bylo hezky, ale také náplň dne splnila naše představy.
Neděle, 8. července
Dnes se nám podařilo sbalit se poměrně brzo a už v deset ráno jsme vyrazili z Hořic. Cestou jsme ještě natankovali a už jsme si to šupajdili do Hrádku u Nechanic. Koupili jsme si vstupenky na velký okruh a potom čekali do půl dvanácté na prohlídku, která měla trvat 90 minut.
Něco málo o zámku:
Zámek Hrádek u Nechanic byl postaven jako reprezentační letní sídlo
hraběcího rodu Harrachů v letech 1839 - 1857 Františkem Arnoštem hrabětem z Harrachu,
významným představitelem jilemnické rodové linie. Jako předloha pro stavbu posloužil
nerealizovaný projekt přestavby anglického zámku Crewe Hall v hrabství Cheshire, vypracovaný
architektem G. B. Lambem v polovině 17. století. Vedením stavebních prací byl pověřen
mladý a talentovaný rakouský architekt Karel Fischer, který plány upravil a navrhl i
výzdobu zámeckých interierů. Kromě tohoto vybavení, zhotovovaného místními řemeslníky,
byla na zámek svezena řada starožitností a to zejména z Itálie a Rakouska. Často se
jednalo o celé portály, stropy či kompletní vybavení celé místnosti. Souběžně se stavbou
zámku byla část okolního lesa upravena jako anglický park a ve zbývající části byla založena
obora a bažantnice.
Do zámku se vstupuje z čestného nádvoří do vstupní haly, vyzdobené sbírkou zbraní.
Následuje Rytířský sál, který je centrálním prostorem zámku. Na stěnách jsou portréty
významných předků, členů a příbuzných rodu Harrachů /mj. vpravo od vstupního portálu
Arnošt Vojtěch kardinál Harrach, vpravo od portálu do Zlatého sálu Albrecht z Valdštejna,
vévoda Frýdlantský, jehož druhou manželkou byla Kateřina Izabela z Harrachu/. Na tento
sál navazuje největší a nejkrásnější zámecká místnost - Zlatý sál. Pojmenování je odvozeno
od zlacených kožených tapet na stěnách, vyrobených v 17. století v Belgii. Kazetový strop
pochází údajně ze 16. století. Dominantou místnosti je krb ze sliveneckého mramoru,
zhotovený Krännerovou dílnou v Praze podle vzoru ze zámku Crewe Hall. Ve vitrině u
vchodového portálu jsou ukázky skla z harrachovských skláren a míšeňského porcelánu.
Průchodem vpravo se přes Hernu vchází do Knihovny. Obsahuje celkem 5500 knih a z tohoto
množství je více jak polovina v češtině a slovenštině. Nad regály s knihami je umístěn
unikátní soubor obrazů. Jedná se o anatomické anomálie, které neznámý malíř namaloval v
18. století.
Naše průvodkyně se tvářila jako u mučení, byla jakási unylá a vypadala, že ji to ani nebaví. Zámek samotný je ale nádherný, místnosti jsou malé, ale velmi bohatě zařízené a křídla rozdělena na dámská a pánská. V jedné z místností jeden chlápek shodil lampu a ta se rozbila, asi ji pak musel nahradit.
Odtud jsme už jeli rovnou domů, i když se zastávkou v Černé hoře, kde jsme si dali pozdní oběd, a pak jsme si jízdu prodloužili do Globusu, kde jsme nakoupili. Příjemným zakončením pak bylo pivko na Podhoře, kam nás zavolala ségra.
2007 - 2013 © Emma, Klárka, Eva & Jan Šafaříkovi