"Nad sváry kotlin, z mraků jak z hořáků každou chvíli praská, voda vodu kalí, kopce v kopcích bloudí, za horou hora, za vodou voda a pořád dál je těžší přidat slova."
Miroslav Kubíček
Jako každý rok, i letos jsme chtěli strávit nějaký čas na horách. Tentokrát jsme
ale nejeli sami, byla s námi Klárka a taky Mirča s Pavlem a Beátkou a Mirčina
kamarádka z chatu Klára s Pavlem, Verčou a roční Markétkou. Do pondělí s námi
byl i Honza. Jeli jsme s nimi na chalupu v Koutech nad Desnou, kde oni už
párkrát byli.
Leden jak vyšitý, ale počasí veskrze jarní. Po sněhu v nížinách ani památky, jen okolo Lanškrouna se v příkopách hnědaly jakési zbytky něčeho, co snad kdysi býval sníh. Ani v Koutech to nebylo lepší, na místní sjezdovce leželo sotva 20 cm rozbředlého sněhu a pokud se ho nedostávalo, prosvítalo pod ním bahno. A lilo jako z konve, a nepřestalo až do úterý.
Naštěstí chalupa byla pěkně vytopená a děti nám poskytly zábavu, jinak by se člověk asi ukousal. S kočárem ven jsme chodili jen na chvilku, než malá usnula. Pak jsme ji nechali spát na studené verandě. Odpoledne jsme chodili ven i za deště, aby se člověk aspoň někam podíval a nekoukal pořád jen na televizi.
První dva dny spinkala Klárka jako budulínek, usnula jen co jsem ji šupla do
postýlky. Následující dny se ale staly hororem, tedy jen pokud jde o uspávání.
Udolávala jsem Klárku třeba do desíti večer, než konečně zavřela oči a nechala
je zavřené i po uložení do postýlky. Zatímco Beátka a Markétka zalehly před
osmou a samy usnuly, Klárka se bránila, asi jí postýlka nevyhovovala, a tak jsem
na ni zkoušela různé triky, jen aby zabrala.
Večer jsme hrávali hry, člověče, nezlob se na tričku, Phase 10 a žolíky.
V pondělí ráno odjel Honza domů, pořád pršelo. Odpoledne jsme jeli do Loučné na bowling, ale obě dráhy byly obsazené, tak jsme si je rezervovali na úterý na jednu hodinu. Cestou zpět na chalupu jsme vyjeli až na Červenohorské sedlo, abychom se podívali, jak to tam vypadá. Mlha byla, že by se dala krájet, po haldách sněhu ani památky a někde dole v mlze jezdil jenom jeden vlek.
V úterý ráno jsme jeli nakoupit do Kauflandu v Šumperku, protože nám chybělo pečivo. Zabili jsme tím jedno dopoledne. Odpoledne ve dvě hodiny už jsme stáli na bowlingové dráze a metali koule po kuželkách. Někomu to šlo líp, někomu hůř, jako třeba mně, já to s těma děravýma koulama prostě neumím.
Ve středu jsme se dohodli, že pojedeme lyžovat na sedlo, počasí bylo perfektní, v úterý a přes noc dokonce trošičku nasněžilo, ale asi jen dva centimetry. Zato krásně svítilo sluníčko. Vyjeli jsme všichni na sedlo, my ženský jsme šly lyžovat a chlapi se starali o děti. Za ty dvě hodiny lyžování jsme toho měly celkem dost, nahoře to totiž bylo vydřený až na blato, ale na druhé straně tam byl i led a dole to už bylo rozbředlý. Nic moc svezení.
Ve čtvrtek jsme dali volnost chlapům, a tak Honza s Pavlem vyrazili na běžky,
Pavel S. zůstal doma, protože si hned o víkendu v zápalu hry s míčkem na ping
pongovém stole udělal něco se zádama a pořád ho to bolelo. Kluci jeli autem na
sedlo a odtud na běžkách na Praděd. Prý na ně na Pradědu čekala nádherná inverze
a je pravda, že fotky to dokazují. Někdy kolem druhé jsme si všichni dali sraz
na sedle a jeli jsme do Loučné do rybárny na pozdní oběd. Moc dobře tam vaří.
V pátek jeli chlapi zase na běžky, ale až odpoledne a ze sedla vyrazili opačným směrem, na Keprník. Počasí jim přálo, sluníčko svítilo, jen stopa tam nebyla vyrolbovaná. Keprník pokrývala ledová krusta, a tak raději sešli dolů pešky a až pod hranicí klečí nasadili běžky. My ostatní jsme šli s kočárama cestou k dolní nádrži vodní přečerpávací elektrárny. Sice tam byl stín a tudíž chladno, ale byl tam nádherný ledopád a také dobrá cesta. Večer jsme se pomalu začali všichni balit, protože správce měl přijet ráno v deset.
V sobotu ráno jsme ještě dobalili poslední zbytky, uklidili chalupu a potom se každý rozjel svým směrem.
2007 - 2013 © Emma, Klárka, Eva & Jan Šafaříkovi