Malé šumavské městečko Nová Pec je známým letoviskem a výchozím místem mnoha výletů po Šumavě. Leží v CHKO Šumava v okrese Prachatice na pravém břehu Lipenské přehradní nádrže v místech, kde začíná vzdutí jezera, v nadmořské výšce 744 m.
Nová Pec byla založena jako dřevařská osada v 17. století (první zprávy pocházejí z roku 1686) a patřila tehdy k českokrumlovskému panství. V období po 2. světové válce byla téměř vysídlena. Dnes je střediskem letní rekreace.
Obec je východištěm k výletům na Plešné jezero, ke Schwarzenberskému plavebnímu kanálu a na Medvědí stezku, jejíž trasa začíná nedaleko u železniční stanice Ovesná.
Sobota, 20. srpna
Ráno jsme všechno nějak pobalili a vyrazili směr Šumava. Cesta ubíhala dobře, to jsme však netušili, co nás čeká.
Hned z Náměště vedla objížďka až do Třebíče. Vedlo nás to na Dukovany a kus před nimi jsme se dostali do kolony pomalu jedoucích aut. Vzápětí jsme zjistli, že se tam koná cyklistický závod a že jedeme za pelotonem. Bohužel předjet je nešlo. To se nám podařilo až na široké rovince u Dukovan. Za chvíli poté jsme byli v Třebíči. Pak byla objížďka na Jindřichův Hradec a ta nám teda dala. Vzali jsme to co nejblíž, pak na Dačice, tam jsem asi měla jet jinudy, a proto jsme si pěkně zajeli. Než jsme se vrátili na původní trasu, trvalo to poměrně dlouho. Holky naštěstí spaly, pak se ale probudily a Emmička měla hlad. Zastavili jsme v Kunžaku, najedli se a pokračovali v cestě.
Do Nové Pece jsme dojeli kolem čtvrté odpoledne. Paní nás ubytovala a my jsme pocítili zklamání. Špatně jsem vybrala. Je to byt v apartmánovém komplexu, 1 + kk, takže pokojík není oddělený od kuchyně dveřmi. Měli jsme obavy, jak to bude se spaním. Že tam budeme vedle svítit a mluvit a Emma neusne.
Nasvačili jsme se a vyrazili na procházku po Nové Peci. V hospodě jsme si pak dali polívku k večeři a šli zpátky, protože už bylo trochu chladno a Emmička už projevovala únavu.
Doma jsme se osprchovali a Emmu jsem uložila. Netrvalo to dlouho a usnula. S Klárkou jsem chvilku hrála Člověče, ale pak šla taky spát a my brzo po ní.
Neděle, 21. srpna
Noc byla vcelku dobrá, Emma se vzbudila 2x, ale zase pěkně usnula. Ráno, protože je brzo světlo a tady nejde zatemnit, vstávala Emma v 6.
Tak jsme se ještě chvíli povalovali v posteli, pak jsme se nasnídali a vyrazili jsme na kolech na výlet. Tentokrát jsme i pro Emmu vzali sedačku.
Vyjeli jsme po žluté nahoru na Klápu a pak jsme kolem Schwarzenberského kanálu pokračovali směrem na Jelení Vrchy. Cestou jsme sbírali indicie pro jednu multinu, která měla začátek až u Rosenauerovy nádržky. Cesta to byla hodně pohodlná, pořád po rovině.
Když jsme dojeli na Jelení Vrchy, rozhodli jsme se tam naobědvat, protože to bylo poslední místo, kde bylo nějaké občerstvení. Jedna občerstvovna byla zavřená, tak jsme šli do jiné a dali si polívku pro Emmu a sobě klobásy. Klárka jako obvykle nic nechtěla. Naneštěstí bylo všude kolem plno vos, a tak jsme koukali, abysme nějakou nespolkli a abysme byli co možná nejrychleji pryč.
Dál jsme jeli pořád podél kanálu, ale už to nebylo tak pěkné, místy byl úplně bez vody, zarostlý a někde i chyběl, jak to tam rozorali lesní dělníci. Znovu se pak v celé kráse objevil na konci naší cesty, u Rosenauerovy nádržky. Tam byla cesta sice rozbahněná, ale koryto bylo asi nejhezčí z cesty od Jeleních Vrchů.
Zpátky jsme jeli stejně, jen u rozcestí Hučina jsme odbočili na Plešné jezero. 4,5 km do kopce. U jezera jsme nechali holky proběhnout. Klárka se vyslíkla a trošku se pocachtala ve vodě. Emma běhala kolem dokola a moc se jí to líbilo.
Když se vyřádily, sedly jsme zase na kola a stejnou cestou jsme jeli na rozcestí a pak podél kanálu na Klápu. Odtud ještě asi 2,5 km k finálce kešky, naštěstí pořád podél kanálu, ale ten už byl teda v hrozném stavu. pak stejnou cestou na Klápu a odtud do Nové Pece do hospody - zasloužená odměna po 70 našlapaných kilometrech.
Pondělí, 22. srpna
Na dnešek jsme naplánovali pěší výlet. Ráno jsme vlakem v 10.30 odjeli do zastávky Ovesná, odkud vede žlutá turistická trasa nazvaná Medvědí stezka. Chtěli jsme dojít na vrchol Perník (1049 mnm) a vrátit se zpátky na vlak.
Klárka se vlekla hned od začátku, bylo to kousek po silnici do kopce. Potom, když žlutá odbočila do lesa a začalo se hopsat přes kameny a kořeny, přidala Klárka na tempu a už to byla docela normální chůze.
Jen to bylo pořád do kopce, naštěstí je tady na co koukat a lze snad i říct, že to je nedotčený kus přírody. Tak krásně zelený les, mech, pěšinku a malebná místečka jsme už dlouho neviděli.
Klárka věčně trhala nějaké houby, aby je poponesla a o kousek dál zahodila. Nebo se ryla klackem v zemi. Později už dost zdržovala a museli jsme na ni čekat, aby nesešla z cesty.
U hřibu už toho bylo na nás moc, pořád kopec a Perník nikde, takže u Viklanu jsem zavelela usednout k obědu. Vedro bylo nesnesitelné, ale tady to bylo aspoň trošku ve stínu. Bohužel ani tady jsme se nevyhli vosám. Po jídle jsme pokračovali na Perník a ještě nám to hodnou chvíli trvalo, přece jenom to vedro udělá své.
Cestou jsme se dohodli, že se z Perníku nebudeme vracet do Ovesné na vlak, ale že dojdeme až na Jelení Vrchy. Vzpomněla jsem si totiž, že odtamtud jezdí autobus do Nové Pece. Včera jsem ho tam viděla. No, takže jsme se nějak doštrachali na Perník, našli tam kešku, chvilku si odpočinuli a pokračovali jsme dál. Naštěstí odtud to bylo pořád už jen z kopce, takže i Klárka šla, jak nejlíp uměla, i když říkala, že ji bolí nožičky.
V Jelením jezírku jsme znovu namočili kloboučky, aby holky nedostaly úžeh nebo úpal. Klárka už totiž říkala, že ji bolí hlava. Od Jeleního jezírka už to byl jen kousek dolů na Jelení Vrchy. Tam jsme si dali rychlou kofolu a Klárka nanuka a za chvíli jel autobus dolů do Pece. Tady jsme ještě nakoupili a doma padli jako podťatí. Chvíli nám, rodičům, trvalo, než jsme se vzpamatovali.
Bylo to sice jen 7,5 km pěšky, ale s tím profilem, který jsme přešli, to byl velmi slušný výkon. Hlavně Klárka si zaslouží pochvalu.
Úterý, 23. srpna
Po včerejším infernu na Perníku jsme se dnes rozhodli pro změnu pro kola. Vyjeli jsme až v 10 a to už bylo pořádně horko. Měli jsme v úmyslu jet kolem Lipna, nechat se převézt do Dolní Vltavice a pokračovat po druhé straně.
Z Pece jsme teda jeli po žluté na rozcestí Na Palírně a pokračovali po cyklostezce do Bližší Lhoty, odtamtud do Přední Zvonkové, na Kyselov a tam jsme se nechali převézt do Dolní Vltavice.
Tam jsme se v hospodě najedli a dole u vody jsme se pak koupali. Teda vlezla jsem tam spíš jen já a holky jsem tam musela zatáhnout. Hrály si spíš na písečku na pláži a líbilo se jim tam. Zůstali jsme tam asi hodinu, ale pak jsme museli dál.
Vedro bylo hrozné a cesta pořád do kopce z kopce. Udělali jsme ještě jednu odbočku do Radslavi pro dvě kešky a jeli dál do Černé v Pošumaví. Odtamtud se bohužel nedalo jinak než po frekventované otevřené silnici a to nás zmohlo natolik, že jsme v Horní Plané skočili do vlaku, který už stál na peróně, a nechali se dovézt do Pece.
V Peci zas kofola a šup domů do sprchy, kde se nám udělalo mnohem líp. Vždyť Klárka už byla jako přejetá parním válcem. Ujeli jsme 40 km.
Středa, 24. srpna
Chystali jsme se vyrazit na kole, ale jak jsem se tak motala v koupelně a uvědomila si svoje nohy, bylo mi jasný, že potřebují odpočinek a že bych to dneska nedala. Takže jsem o tom tak dlouho přesvědčovala Honzu, až mi bylo vyhověno a vymysleli jsme náhradní plán. Dneska bude odpočinkový den.
Jeli jsme autem do Vyššího Brodu a pak do Rožmberka. Po cestě jsme stavěli na pár keškách a před Brodem jsme se byli podívat na Čertově stěně. V Brodu jsme se prošli, podívali se na klášter a nakonec jsme se najedli v takové jídelně.
A jelo se dál, do Rožmberka. Vedro bylo nepředstavitelné. V Rožmberku šla Klárka s taťkou na prohlídku hradu, já jsem se spící Emmou čekala na nádvoří. Ona se ale brzo probudila, tak jsme se šly trošku projít někam do stínu. Když skončila prohlídka, šli jsme ještě na malou procházku k viaduktu pro dvě kešky a pak jsme se vrátili dolů do městečka.
Naštěstí v autě bylo chladněji, měli jsme ho ve stínu. Po cestě domů jsem ještě Honzovi stavěla na nějakých keškách, ale byli jsme zpátky poměrně rychle.
Čtvrtek, 25. srpna
Dnes nás čekala projížďka na kole podél Vltavského luhu do Nového Údolí. Cesta vede po cyklostezce, která je vhodná i pro in-line bruslaře, takže to je skoro pořád po rovině, sem tam menší kopeček. Navíc podél řeky a železnice, takže byla jistota, že se nenadřeme.
Ujeli jsme celkem 46 km. Cestou do Černého Kříže jsme míjeli pár hezkých míst, kde se lidi koupali v řece, tak jsme si říkali, že cestou zpátky se taky někde zastavíme a vykoupeme.
Přejeli jsme přes Stožec a po žluté dojeli do Nového Údolí. Tam celkem nic není, 3 domečky, muzeum v jednom vagonu a nádraží. V dalších odstavených vagonech bylo občerstvení, tak jsme si tam dali oběd. Klárce bylo horko, tak se pořád máčela pod pramenem vody.
Jeli jsme zpátky a vychutnávali si tu hezkou cestu. U lávky přes Studenou Vltavu jsme zastavili a trošku se osvěžili. Do vody se tam nedalo moc jít, byla hluboká a hlavně velký kameny, ale na ošplouchnutí to stačilo. Druhou zastávku na koupání jsme udělali na polovině cesty mezi vlakovou zastávkou Pěkná a Ovesná, kde byl pěkný přístup do vody. Řeka tu byla široká a mělká a na dně skoro písek.
Bylo tam už několik lidí. Klárka se zase vyslíkla do naha, Emmču jsme taky vyslíkli a čvachtali jsme se tam všichni. Škoda jen, že já jsem neměla plavky, hned bych tam byla taky. Klárka tam vlezla jen po kolena, ale Emmě se to líbilo a i když drkotala zuby, pořád se brodila po zadek ve vodě. Nějakou dobu jsme tam zůstali a pak jsme pokračovali do Pece.
Protože ale byly teprve 4 hodiny, uklidili jsme kola a věci, převlíkli se do plavek, vzali jsme kočárek a šli se koupat do Vltavy k mostu. Tam bylo taky plno lidí. Voda byla výborná, Honza tam teda nevlezl, ale já s Emmou jsme se pořádně vykoupali. Klárku jsem tam jednou zatáhla, jinak si hrála na mělčině. Přeplavala jsem na druhou stranu, uprostřed je řeka hluboká, jinak je tam bahno a až u břehu je písek. Pak, osvěženi, jsme se ještě zastavili na trampolíně a hurá na večeři.
Pátek, 26. srpna
Večer jsem si nastavila budík na 6. hodinu ranní, abysme stihli vlak v 8.13 z Pece do Nového Údolí. Měli jsme v plánu vyjít odtamtud na Třístoličník a odtud dál, pokud by to šlo. No, ráno se nám vstávat nechtělo, protože když zazvonil budík, Emmička pěkně spinkala. Ale přemohli jsme se a vlak jsme stihli.
Z Nového Údolí se šlo po silnici po červené kolem Rosenauerovy nádržky až k rozcestí Třístoličné a Trojmezné cesty. Klárce se moc nechtělo, tak jsem ji vzala za ruku a celou dobu drmolila nějaký pohádky a vymýšlela si příběhy, aby jí to rychleji ubíhalo a ona šlapala jako hodinky.
Od rozcestí, kde jsme se osvěžili v prameni vody, vedla cesta už po kamenech a pak hned začalo prudké stoupání na Třístoličník. Mezi kapradím a popadanými stromy jsme se plahočili přes kameny do strašného kopce. Sluníčkona nás pražilo a nemělo s námi slitování. Emma to prospala v krosničce, ale Klárka to musela vyjít sama. Nějakých 200 metrů jsem ji sice nesla na koníkovi (to byla vážně hrůza), ale jinak to vyšla všechno sama. Až nahoru to je 7,5 km. Bylo nám už dole jasný, že vyjdeme jenom na Třístoličník (1311 mnm) a vrátíme se do Údolí.
Nahoře stojí německá hospoda a Němců tam bylo jako much. Vždyť taky z jejich strany vede pohodlná cesta pro auta až nahoru. Rozhled je tam do Bavorska perfektní. Dali jsme si 2 polívky a pivo, placeno tvrdou evropskou měnou, ale co už. Potom jsme my, tři holky, zůstaly na Třístoličníku a Honza si udělal malou procházku na kešku na Hochstein, který je odsud tak 400 m.
Když se vrátil, vydali jsme se dolů do Údolí na vlak. Klárce to po kamenech skákalo pěkně, ale stěžovala si na horko, tak sundala tričko. Šli jsme poměrně rychle a vzpomínám si, že chvílemi vedle mě Klárka skoro běžela, ale neřekla ani popel a nestěžovala si. Vlak v 15.17 jsme stihli akorát a Klárka má za 15 km túru v tomto terénu náš obrovský obdiv, vždyť jí ještě ani nejsou 4 roky. Taky si z cest odnáší plno škrábanců a modřin, jak několikrát spadla.
Když jsme dojeli do Pece, odhodili jsme doma věci, vzali auto a jeli jsme do Volar, protože ještě máme doplatit za pobyt a peníze v peněžencu už jaksi nejsou. Nejbližší bankomat je ve Volarech nebo v Horní Plané. Protože ale ve Volarech je u pivovaru keška, tak jsem vyhověla Honzovi a jeli jsme tam. Po příjezdu už jen večeře a jen lehce balení věcí k zítřejšímu odjezdu.
2007 - 2013 © Emma, Klárka, Eva & Jan Šafaříkovi