Jizerské hory jsou nejsevernějším českým pohořím. Jejich východní část zasahuje na polské území a dále navazuje na Krkonoše, na západě sousedí s Lužickými horami. Nejvyšší vrchol české části hor je Smrk (1124 m). Území bylo v roce 1968 vyhlášeno chráněnou krajinnou oblastí o rozloze 368 km2.
Neděle, 22. srpna
Konečně je to tady - dovolená. Čekali jsme na ni celý rok. V zimě jsme nikde nebyli, protože jsem byla těhotná a průběh těhotenství mi to nedovolil a teď v létě jsme čekali až na srpen, až naše malá Emmička trošku vyroste, abysme s sebou netahali úplného novorozence.
Jsme tu, v Bedřichově, vlastně už potřetí. I s kolama. Nejdřív jsem se tomu bránila a pořád mám trošku obavy z toho, že Emma je na vozík malá, ale máme ho s sebou a budeme s ním jezdit jen po opravdu dobrých cestách, abysme Emmu moc nenatřásali. Je tady plno cest značených pro vozíčkáře, takže už to napovídá o jejich kvalitě.
Z Tišnova jsme vyrazili s autem plným po střechu a taky nad střechu, koupili jsme rakev. V kufru kočárek, vozík, sedačka na kolo, koloběžka a pár dalších blbě skladných věcí, lehčí věci v taškách skončily v rakvi. Ještěže je tak velká. Přesto jsme vyplnili i škvíry mezi sedačkama holčiček a taky mezi předními a zadními sedadly.
Klárka vyfasovala před jízdou Kinedryl, protože jsme nepočítali s tím, že by dopoledne spala. O Emmě jsme předpokládali, že bude spát, ale nemile nás překvapila, zjistili jsme, že není jezdec, tj. že cestu autem neprospí jako to dělala Klárka. Prostě střídavě spala a plakala, spíš víc plakala, ale dalo se to vydržet.
Cestou jsme se stavili v Hořicích u babičky a dědečka na obědě. Klárka oběd bojkotovala a snědla jenom půlku buchty s mákem a pár lžiček strouhané mrkve s jabkama.
Do Bedřichova to pak byla rychlovka, až na průjezd Jabloncem, kde je to samá objížďka, a tak jsme malý kousek zakufrovali. Další objížďka byla mezi Janovem a Bedřichovem a vedla přes Hrabětice.
U Čásárových jsme se ubytovali, tentokrát ve větším apartmánu než minulé léto. Je tady nádherně, prostorně a vkusně. Nadchlo nás i to, že majitelé si na jaře dali tu práci, že postavili na zahradě dětské hřiště s houpačkami a prolízačkou se skluzavkou a horostěnou, kterou Klárka hned prubla. Pod známou trampolínou je další houpačka a přibyl i pingpongový stůl a koš plný raket na badminton, soft-tenis atp. Dokonce je tu i luxus v podobě WiFi připojení. I když nejsem příznivcem notebooku na dovolené (a že ho s sebou taháme už několik let), letos se nám bude hodit kvůli geocachingu, se kterým jsme začali a taky na plánování výletů. A konečně, kdyby bylo fakt hnusně, tak na něm můžeme Klárce pouštět pohádky.
Zatímco jsme vybalovali, Klárka řádila na trampolíně a prolízačce a Emmička na nás koukala z autosedačky. Něco málo jsem pak udělala ke svačině a vyrazili jsme pěšky na malou procházku po Bedřichově, která se neobešla bez odlovu několika místních kešek. První byla u kostela a Klárka hrdě nesla nalezenou krabku ukázat taťkovi. Druhá byla důmyslně maskovaná u informačního centra a třetí byla na svahu nad Bedřichovem. U druhé jsme se potkali s kačerem z Liberce a s ním jsme se opět potkali u poslední Knoflíkové kešky. Byla na místě s krásným výhledem.
Počasí nám dneska přálo, ale má to být podle předpovědi poslední krásný den. Teploty mají klesnout a být zataženo. Nechme se překvapit, co nám nachystá příští týden.
Holky teď už obě spí, v jednom pokoji. To bude zatěžkávací zkouška, ještě jsme takto dohromady všichni nespali, tak máme strach, aby holky nebudily jedna druhou. Táta jim bude konkurovat svým mužným chrápáním.
Pondělí, 23. srpna
Tak noc na dnešek se fakt povedla. Měli jsme strach, jak to v jednom pokoji všichni zvládneme, ale Klárka, když se probudila na pití, tak nebudila Emmičku a když se Emmička probudila na přebalování a krmení, tak zase nebudila Klárku. Jen
chudák Evka u toho všeho asistovala, zatímco já jsem to samozřejmě prospal. Ale aspoň, že jsem prý v noci nechrápal. V noci nás také navštívila jedna pořádná bouřka, hukot byl tak velkej, že jsem se až divil, že ji obě holky prospaly. Ráno okamžitě po probuzení Klárka prohlásila, že musí na prolízačku, takže se vůbec nebránila při oblíkání a hned vystartovala ven v holínkách.
Na dnešek jsme měli připraveny dvě alternativy. Jedna pěší a jedna cyklo. Ta cyklo by nás zavedla na okruh do Jizerky, pěší jsme naplánovali vrcholovku přes Holubník a Ptačí kupy. Nakonec si Klárka řekla, že chce pěšky. Tak jsme se začali chystat na pěší tůru. Vyrazit jsme naplánovali z Nové Louky od Šámalovy chaty. Jen na informačním centru nám řekli, že už asi čtyři měsíce se nesmí k Šámalce autem, že vjezd je povolený jen pro ubytované. No, připadalo nám to jako
hovadina, ale co už. Nicméně v centru nám neoficiálně řekli, ať tam klidně jedeme, že tak také čas od času jezdí a že neví o tom, že by tam někdy někdo někoho pokutoval. Tak jsme vyrazili, ale blbci poctiví jsme šli na Šámalovu chatu se slušně zeptat, jestli se tam může parkovat, že si uděláme okruh a skončíme u nich v hospodě a oni řekli, že v pohodě můžeme parkovat, že oni nevybírají. Ani se nedivím, zbytečně by se tím připravili o dost zákazníků, kteří tam zastaví, udělají okruh a skončí u nich na pořádným jídle.
Na okruh jsme vyrazili někdy po deváté hodině. Už včera jsme si stáhli souřadnice na všechny kešky po cestě, že bychom udělali opravdu pořádný lovecký den :-) Cesta vedla nejdříve k Blatnému rybníku, byla tam taková pohodová keška,ale hlavně na moc pěkném místě. Počasí bylo od rána moc pěkné, někdy až moc
teplo. Klárka tam krmila divoké kačeny, které už moc divoké nebyly, vypadalo to spíš tak, že nám chtějí zobat z dlaní.
Pak jsme pokračovali na Kristánov, tam se nacházela další keška, tu jsem ale odlovil sám. Byla mimo cestu a šlo se k ní po takovém palouku a Klárce se moc do mokré a vysoké trávy nechtělo. Odlov se podařil bez větších problémů. Byla to taková příjemná keška. Z Kristiánova jsme se vydali po červené nahoru k hřebenu k pramenu Kamenice, v jehož blízkosti se nacházel další poklad. Na sedle Holubníku jsme si dopřáli oběd. Klárka teda zase nic moc nesnědla, jen ožďabrala salám, prostě klasika. Setkali jsme se tam s mladou rodinkou s kočárkem, která pokračovala po zelené na magistrálu. My jsme po posilnění přebalili a dooblékli Emmičku a vyrazili na vrcholovku. Už ale začalo docela hodně fičet a také se
trošku zatahovalo, ale pořád to vypadalo poměrně dobře. Hned za odbočkou jsme dali první tisícovku (1007 m.n.m.) Pod Holubníkem jsme ulovili další kešku a na Holubníku (1071 m.n.m.) byla také jedna. Tam už ale strašně fučelo, tak jsme ty odlovy zrychlili, abychom se dostali včas na magistrálu, kdyby mělo začít pršet. Poslední vrchol nás čekal na Ptačích kupách (1013 m.n.m.) Tam fičelo ještě víc a jako na potvoru se nám kešku nedařilo hned odlovit, ale nakonec to bylo zakončeno úspěchem.
Po tomto vrcholu nás už čekalo jen poměrně strmé klesáni k magistrále, šlo se místama dost úzkejma cestičkama mezi mladejma smrkama, takže jsme byli ošlehaní ze všech stran, Evka si navíc odřela před výšlapem na poslední vrchol holeň, ale naštěstí to nebylo nic vážné. Při sestupu ještě dvakrát spadla, ale vybalancovala to tak, že se jí ani Emmičce nic nestalo.
Jen jsme dorazili na magistrálu, tak začalo poprchávat, z poprchávání se ale brzo stal pořádný slejvák, a tak jsme na sebe dali ponča a vyrazili rychle na Hřebínek. Tam jsme si dali něco k pití, ale rozhodli jsme se jít hned dál, v dálce začalo dost bouřit a my tam nechtěli trčet, co kdyby to trvalo do večera. Z Hřebínku jsou to tři kilometry po asfaltce z mírného kopce na Šámalovu chatu, kde na nás čekalo naše auto. Asi po kilometru nás ale zastihl pořádnej lijavec. Do toho mi Klárka na zádech usnula, ale nějak se pod tím pončem dávila. Má totiž rýmu a když usnula tak hlavičkou zapadla na opěrátko a blbě se jí dýchalo. Proto, když se pak na chvilku udělalo líp, jsem raději pončo sundal, ať se jí líp dýchá. K Šámalce jsme zase došli v hrozném lijáku, proto jsme chatu vynechali a rozhodli se vyrazit hned na naší chatu do Bedřichova a tam si dát pořádnou sprchu a hlavně teplý čaj a převlíct se. Ponča nám ochránila horní části těla a obě holky, ale od kolen dolů jsme byli úplně durch. Goretex negoretex, boty jsem měl jeden velkej rybník. Záda jsem měl také celej den naprosto durch. Klárka toho dneska sice moc nenachodila, ale aspoň u hledání pokladů se vyblbla a my tím, že jsme obě holky nosili, jsme to stihli relativně rychle. Kdybychom šli pomalu, tak by nás chytl ten déšť na vrcholech a to by bylo teprve maso.
Celkově jsme absolvovali zhruba čtrnáct kilometrů, zdolali i s malou Emmičkou tři tisícové vrcholy a odlovili celkem šest pokladů. Poslední sedmý byl na Nové Louce, ale ten jsme kvůli lijáku odložili na další návštěvu. Krosnička mohla mít i s věcma a Klárkou něco kolem dvaceti kil, takže těch 14 kilometrů byl pěkný očistec. I Evka si s Emmičkou na prsou dneska pěkně dala, ale zvládli jsme to a obě holky to také nesly statečně. Klárce se to líbilo, obzvlášť ty odlovy pokladů, no a Emmička to celé, kromě jednoho kojení, prospala ;-)
Úterý, 24. srpna
Ráno nás nemile překvapila poměrně velká oblačnost, a tak jsme s ranními procedurami nijak nepospíchali. Vypadalo to ale, že mraky nejsou nijak těžký a dokonce nad Libercem se občas objevil kousek modré oblohy. Takže jsme naplánovali výlet na kole v okolí Bedřichova, abysme to případně měli domů blízko.
Docela dlouho nám trvalo než jsme všechno pobalili, složili vozík a nachystali kola. Myslím, že jsme vyrazili kolem desáté. Klárka se mnou na sedačce a Emma ve vozíku za Honzou. Původně jsme chtěli do vozíku dát Emmču v autosedačce, ale nevejde se tam, takže jela na lehátku. Ale myslím jí to nevadilo. Byla dost oblečená a ještě zababušená v dece, svrchní igelit jsme nechtěli dávat, aby tam neměla jak ve skleníku a mohla dýchat čerstvý vzduch.
Vydali jsme se po bedřichovské silnici nahoru směr Liberec a po pár set metrech odbočili na zelenou Vládní cestu, po níž jsme dojeli k přehradě Bedřichov.
Cestou šel ještě Honza s Klárkou hledat krabku na Klikvovou louku, ale protože byla od cesty vzdálená cca 200 metrů po lesní pěšině, šli tam pěšky. Já jsem zůstala s Emmou a kolama na cestě. A musela jsem jezdit tam a zpátky, protože Emmička se po chvilce stání budila a plakala. Po dlouhé době se kačeři vrátili, ale byli zklamaní, protože nic nenašli. Až doma jsme na internetu zjistili, že byla dočasně zrušena.
Klárka prohlašovala, že má hlad a že by chtěla sušenku, tak jsme pokračovali v cestě na nějaké lepší místo, kde bysme se mohli najíst. U přehrady jsme se ani moc nezastavovali a pokračovali dál na rozcestí Černá Nisa západ. Tam jsme zatavili, byla tam lavička, tak jsme vytáhli jídlo, Honza odešel lovit Stammelův kříž a my holky jsme zůstaly samy. Klárka snědla rohlík a celou Tatranku a Emma se taky najedla.
Když Honza přišel, jeli jsme dál kolem přehrady na Novou Louku ulovit krabku, kterou jsme včera nezvládli. Počasí bylo nic moc, většinou zataženo, chvilkama, ale svítilo sluníčko a to bylo docela teplo, tak jsem nevěděla, jestli mám Emmu ve vozíku přikrýt nebo zakrýt.
Na Nové Louce jsme my holky zase zůstaly samy, Emmča řvala, protože se jí to nelíbilo a Honzovi to nějak moc dlouho trvalo. Nakonec jsme ale vyrazili a jeli jsme na Hřebínek po cestě, na které jsme včera tak strašlivě zmokli. Na Točně jsme zahnuli na Holubnickou cestu a jeli dál do Kristiánova.
Klárka nad Kristiánovem usnula a hlava jí klimbala ze strany na stranu. Z Kristiánova jsme ještě kousek jeli po asfaltce a pak jsme zahnuli na lesní cestu, kde Klárce hlava dost lítala a helma jí moc nedržela. Tak jsme jí pod ni dali kapucku od mikiny. Ale stejně jí hlava padla na stranu a tak zůstala až do probuzení.
Kolem Josefodolské přehrady vede asfaltka, tak tam to šlo dobře, až na hráz, kde jsem spící Klárku opřela o zábradlí a šla ulovit další pokládek. Emmča pořád chvílemi pobrekávala, ale říkali jsme si, že zastavíme na nějakém lepším místě, kde bych ji mohla přebalit.
To se našlo až na Prezidentské chatě, kam jsme dojeli po hodné době, neboť cesta tam vedla do kopce a poslední úsek jsem šla pěšky. Už mě fakt dost bolely nohy. Honza vyjel všechno a u cesty ulovil ještě jednu krabku. Klárka se na tom kopci probudila, ale pořád čučela jak vyoraná myš.
Na Prezidentské chatě ale okamžitě utekla na dětské hřiště, já jsem šla dovnitř přebalit Emmulku a Honza si venku na terase objednal něco k jídlu. Došla jsem tam pak taky a Emmičce dala najíst tam. Z hřišťátka byl slyšet Klárčin smích a výkřiky nadšení z koziček a koníků, kteří tam byli v ohradě. Bylo tam i hodně
dětí, tak se spolu točili na kolotoči. Museli jsme ji hodně přemlouvat, abysme mohli jet dál na Královku.
Tam jsme se moc nezdrželi, Honza šel ulovit krabku a my jsme se s holkama chvilku houpaly na houpačce. Do Bedřichova jsme pak už jeli krásně z kopečka.
Klárka šla okamžitě na trampolínu, kde skákala s jedním chlapečkem, co tady taky bydlí. Nemuseli jsme ji ani hlídat, bylo je slyšet víc než dost, ale pořádně se aspoň vyblbli. Horší byla ta strašná scéna, když musela jít dom, když začalo pršet. Lilo jako z konve docela dlouho.
Docela jsme byli zvědaví na to, co bude Emminka říkat na vozík, ale nebylo to nejhorší. Zkrátka je to jezdec, musí se jet, jinak nespí. To Klárka, když usnula, tak bylo možný i zastavit a nějakou dobu ji nechat. Byla jsem nakonec i ráda, že jsme s sebou vzali kola, protože pěšky toho s holkama moc neujdeme.
Středa, 25. srpna
Na dnešní den předpověděla rosnička asi nejlepší počasí za celý týden co tu budeme, takže by se asi vyplatilo naplánovat nějaký celodenní výlet, nejlépe na kole. My jsme se ale po úvodních dvou poměrně náročných výletech rozhodli dnešek udělat více odpočinkový. Proto jsme si včera večer naplánovali na dopoledne pěší výlet přes Vysoký hřeben nad Bedřichovem a na odpoledne jsme slíbili Klárce bobovou dráhu.
Noc na dnešek nebyla tak pohodová, jak předešlé dvě, Emma se v noci nechtěla dát uspat, byl jsem povolán i já. Když jsem ji položil spící do postýlky, tak se jako obvykle probudila, ale naštěstí po chvilce zase usnula.
Ráno jsme moc nepospíchali. S Klárkou jsme zase skočili nakoupit čerstvé pečivo, sbalili si věci a vyrazili na hřeben. Dnes jsem si vzal Emmičku do klokanky já, zatímco Evka nesla baťůžek a foťák. Protože se nám nechtělo po silnici až na sedlo Maliník, vydali jsme se pod lanovkou Ještěd po v mapách neznačené pěšině k Weberově chatě. Tam jsme se napojili na zelenou hřebenovou značku. Po cestě jsme naplánovali odlov tří pokladů, a tak jsem vyrazili k prvnímu. Hned na začátek se ale Evka vrhla na stráň vedle cesty a vyndala stativ a nafotila několik fotek
Bedřichova a okolí. Klárce se sice moc šlapat nechtělo, ale vzali jsme ji za ruku a povídali si s ní anebo zpívali písničky a ona pěkně cupitala. Ona to na nás sice zkouší, že chce nosit, nebo že ji bolí nožičky, ale nebolí, to je vidět hned, když ji na něco nalákáme, to má najednou zase strašně moc síly.
První poklad byl na Sojčích kamenech. Bohužel jsme tam trošku zakufrovali. Chtěli jsme si to zkrátit lesem, což se nám povedlo, akorát, že když jsme došli na vzdálenost 35 m od kešky, tak jsme stáli na vrcholku skály a kameny byly hluboko pod náma. Bohužel to nešlo nějak jednoduše obejít a s holkama jsme nechtěli nějak riskovat, a tak jsme se vydali zpět na turistickou značku a poté vyrazili po cestě, která vedla přímo k cíli. Na konci nás ještě čekalo asi 50 metrů promočenou cestou, ale byli jsme u cíle. Kešku jsme našli hned, ani jsme
nemuseli moc zaměřovat. Klárka se nemohla rozhodnout, co si z kešky výměnou vezme. Nakonec dokonvergovala k magnetické sponce s pandou.
Následovala cesta zpět na zelenou turistickou značku a odtud jsme už pádili k další kešce, která se nacházela na konci křížové cesty nedaleko hotelu Murano. Zde lovila Evka a byla opravdu rychlá. Zde klárka nechala pandu, kterou si na předešlé kešce vzala a vyměnila ji za balíček dětských samolepek.
Co se týká počasí, tak ráno bylo docela slunečno, i když už docela foukal takovej studenější vítr. Na hřebenu se to pak ještě zhoršilo. Mraků přibylo, vítr zesílil a byla už chvílema docela zima. Proto jsme od Murana pospíchali k poslední kešce, která se nacházela u Skrytého jezírka. Tam jsme se už moc nechtěli zdržovat, ale hned pod keškou byl úplně výstavní hřib a hned kolem jsme nalezli dalších pět. Tak jsme je nasbírali a teď přemejšlíme, do čeho je zítra dáme :-)
Od posledního pokladu jsme sešli na „horní“ silnici spojující Bedřichov s Janovem nad Nisou a po modré turistické značce se vydali domů. Minuli jsme takovou malinkou kapličku a hned za ní byla taková překrásná stráň posetá malebnejma chatkama, moc pěkně udržovanejma. Ke konci cesty už Evka vzala Klárku na ramena, abychom tu cestu trošku zrychlili, ale jinak jsme ji museli pochválit, protože to v podstatě celé Klárka ušla sama.
Doma jsme se jen trošku posilnili nějakýma rohlíkama, Emma dostala mlíčko a taky jsme jí museli zahřívat nožičky, měla je chudinka úplně ledový. Klárka zatím blbla sama na zahradě na barákem. Pak jsme se autem vydali na cestu do Janova na bobovku. Museli jsme ale opět „zkratkou“ přes Hrabětice. Využili jsme slevovou kartu od paní domácí, takže jsme Klárce koupili 10 jízd plus dvě zdarma za 500 Kč. Klárka absolvovala šest jízd se mnou a šest jízd s mamkou. No Klárka si to fakt užívala, furt pobízela ať nebrzdím, že pojedeme jako draci. „Ty taťko pojedeš jak drak a já pojedu jak dračice, jo?“ :-) Když jsem jezdil já, tak Evka fotila nás a po výměně jsem se staral o Emmičku a fotil, jak ty moje dvě ženské tranděj na bobovce. Když jsme dojezdili, tak jsme si koupili něco málo k jídlu a na menší posilněnou jsme si dohromady koupili jednu pečenou klobásu. Klárka nás už ale hnala na vzduchovou trampolínu. Nakonec se s ní vydala jen Evka s Emmičkou.
Já se pustil do odlovu jedné multikešky přimo u bobovky. Výchozí bod byl na konci lanovky bobové dráhy na vrcholu kopce. Cesta tam vedla oklikou, tak jsem se zeptal vlekaře, jestli se tam nedá někudy příměji, jestli bych mohl hned po louce vedle lanovky. On říkal, že můžu, ale ať si klidně sednu do bobu, že pojede se mnou a vyveze mě tam. Nakonec mě posadil do jednoho bobu a vydal se za mnou v dalším. Nahoře jsme oba boby vyndali a já si v klidu zjistil všechny údaje k určení výsledných souřadnic pokladu. Pak jsem mu řekl, že teda sejdu dolů a že mu děkuju za to, že mě nechal vyvézt, ale on dal boby opět do koryta a říkal, ať sedám a že jedem dolů, když už jsme nahoře a jsou tam s náma i oba ty boby... takže to byl docela příjemný odlov s jednou jízdou grátis, tak jsem si ji opravdu užil a v podstatě bez nějakého většího brzdění si sjel až dolů. Dole jsem si spočítal výsledné souřadnice, ale ukazovalo to někam na harcovský les a to se mi moc nezdálo a nahoru se mi stejně nechtělo znova vyrážet.
Protože se Klárce na dětském hřišti moc líbilo, tak já si vzal Emmičku a vydal se s ní na odlov jedné kešky přímo v Janově, nedaleko kostela. Po rychlém odlovu a zalogování jsem se vydal za Evkou s Klárkou. Poté jsme nasedli do auta a přes Hrabětice se vrátili domů. Klárka v podstatě hned od auta vystartovala na zahradu za svým kamarádem Šimonem a zase blbli na trampolíně. Nakonec s ním byla až do čtvrt na devět. Večer pak s ním byla u něj v apartmánu. Nechtěli jsme, aby Klárka nějak obtěžovala Šimonkovu rodinu, neboť tam byl se svejma sestřičkama, dvojčatama, které se narodily o 11 dní později než Emmička. Ale Šimonkova mamka
taky byla ráda, že má Šimon kamarádku. Oba si spolu vystačí a v pohodě si hráli, takže my jsme měli čas se věnovat Emmičce a Šimonova mamka dvojčátkům a všichni jsme byli klidní, že si děti pěkně hrajou.
Já se ještě večer znova podíval na souřadnice tý multikešky a zjistil jsem, že jsem tam udělal dvě chyby, jedna byla ve špatně přečteném vzorci pro výpočet výsledných souřadnic a druhá při výpočtu jedné z indicií, ale chyby jsem objevil a výsledná souřadnice se nacházela nedaleko startovních souřadnic. Tak uvidíme, jaké bude počasí, že bych tam někdy jen na otočku vyrazil s holkama na krátký lov.
Zatímco při dopolední procházce nás trápil vítr a docela zima, tak skoro celé odpoledne už bylo slunečno skoro bez mraků, vítr zeslábl a bylo fakt pěkně.
Na zítřek ještě nevíme kam vyrazit, protože přes den by už u nás mělo být ošklivo a pršet. Sice ve všech zprávách se říká, že zítra by mělo být nejslunečněji a nejtepleji, ale to je zase počasí pro „cajzly“ a u nás na severu to bude jiné. Raději jsme to kontrolovali na ČHMÚ a nevypadá to teď u nás na severu na tři dny vůbec povzbudivě. Tak se nechme překvapit, jak to dopadne. Škoda, že Emmička není starší, mohli bychom aspoň do Liberce do Aquaparku.
Čtvrtek, 26. srpna
Ráno nám neukázalo svou nejvlídnější tvář. Nad Libercem byla sice v mracích malinká modrá dírka, ale to bylo tak všechno. Nicméně, zdálo se nám, že z toho pršet nebude, tak jsme vyrazili autem na Jizerku.
Jizerka je malá osada ve východní části Jizerských hor. Je tam několik roubených domů a domků, z nichž většina funguje jako hospoda, takže o jídlo není nouze.
Zaparkovali jsme na odstavném parkovišti, protože jinde to nejde a chtěli jsme vyjít po naučné stezce na čedičový vrch Bukovec. Bohužel ale začalo mrholit a foukat tak, že nám začala být zima, a tak jsme se rozhodli trošku přehodnotit situaci a zajít napřed do hospody na něco malého k snědku. Bylo jedenáct. Zapadli jsme do první hospody u cesty, a to byla velká chyba.
Slovy klasika: Postavil si hospodu u cesty, ale chodili mu tam lidi. Nabídka nic moc, ceny nepřiměřené a hlavně chování toho pána, co tam obsluhoval, byly nad naše chápání, a tak jsme jenom kroutili hlavami. Vždycky jsme si mysleli, že horalové jsou srdeční a hospodští zvyklí na všelijaké lidi, ale ten chlap těm slušným horalům vyloženě kazí skóre. Buď se mu nelíbily naše děti nebo to, že jsme si objednali jen česnečku. Klárka jen mluvila a chovala se normálně, Emma
občas pobrekávala a on byl pořád jen samé ach jo a napomínání. Česnečka stála za prd, byla to jen mastná voda s opečeným chlebem, nic víc, poměr asi tak stroužek česneku na litr vody za 30,- Kč. Nikdo další v hospodě nebyl. Když jsme se balili, přišli tam další turisti, k těm se choval stejně. Jen pro úplnost, ta hospoda se jmenuje Kakrda. Nechoďte tam.
Venku pořád mrholilo, tak jsme si navlíkli ponča a vyrazili nahoru na Bukovec. Šli jsme vyloženě v mracích, takže z vrcholu jsme dolů neviděli. Jen jsme tam odlovili další krabku a sešli jsme dolů do stezce, která nás dovedla zpět do Jizerky.
Je to fakt malebná osada a ty cyklotrasy... Mezitím se udělalo docela dobře, přestalo pršet, tak jsme ty ponča zase sundali a vydali se k Hnojovému domu, kde
měl být další poklad. Souřadnice nás pak dovedly ještě trošku jinam, kde jsme poklad našli a pak se vrátili na původní cestu. Po té jsme šli k rašeliništi Jizerky, které jsme prošli. Cestička nás vedla kolem zrzavého potůčku mezi klečemi. Sem tam svítilo i sluníčko, takže to všechno vypadalo fakt kouzelně.
Jelikož jsme měli trošku hlad, nebo spíš jen chuť, zastavili jsme se v Panském domě na jídle. Klárka si objednala dětský zmrzlinový pohár, Honza ovocný knedlíky a já řecký salát. Klárka se v tom poháru podle očekávání jen pošťourala a zbytek jsem musela dojíst já. Salátek byl dobrý, ale měla jsem k němu dvě opečené bagetky a ty nás stály 35,- Kč. Jsem blázen, když si myslím, že by to k salátu mohlo být zdarma?
Sice jsme moc kilometrů nenachodili, ale byli jsme docela unavení, tak jsme došli k autu a jeli do Bedřichova. Ještě se sem ale určitě podíváme, na kole.
Pátek, 27. srpna
I když dnešní den měl být hodně deštivý, připravili jsme si ještě včera večer naivně i dvě trasy na kolo. Jedna byla „domácí“ trasa z Bedřichova kolem přehrady do Oldřichova v Hájích a přes Ferdinandov a Hřebínek zpět. Druhou trasu jsme naplánovali opět z Jizerky, která nás včera uchvátila. Chtěli jsme ji projet i na kole velkým obloukem přes Předěl a Smědavu.
Už noční lijáky naznačovaly, že z plánů asi moc nebude. No a když i ráno nás uvítalo deštivé počasí, tak jsme dnešní výlet zrušili. Místo toho jsme
operativně naplánovali pěší procházku s kočárkem s odlovem pokladu u památníku expedice Peru 1970. Cestou jsem zavítal i do informačního centra a nechal si od mladé a opravdu velice ochotné slečny poradit, kam by se dalo vyrazit s holkama, kdyby špatné počasí přetrvávalo. Takže, pokud by zítra mělo být zase špatné počasí, vyrazíme asi s holkama do libereckého Babylonu, respektive jeho části - Lunaparku. Je to taková obdoba brněnského Bonga, které jsme už několikrát navštívili, ale liberecký zabavní park je větší a podle obrázků z internetu tam je i více zajímavějších atrakcí. Ale raději bychom, kdyby se nám zítra podařilo vyrazit někam na kole.
Kešku u památníku jsme našli v podstatě bez problému, zalogovali se, vymenili si Kindr puzzle za Kindr puzzle :-) a pak jsme se pomalu vydali zase domů. Nejdřív jsme se ale zastavili u zrekonstruovaných zbytků oplocení obory a já se začetl do historie této obory... Je smutné, když člověk čte, co všechno jsme byli my Češi schopni zlikvidovat a rozkrást... Udělali jsme nějaké fotečky s Klárkou a vydali se k rybníku, kde se Klárka vrhla do krmení kachen. Byla sranda ji pozorovat, jak u toho spokojeně povykovala a poskakovala... asi by tam vydržela nějakou tu hodinku si s kačenkama hrát, ale vydali jsme se k chatě. Vzali jsme to ale zkratkou kolem sjezdovek, kde si Klárka zase chvíli hrála na hřišti s prolejzačkama. Protože se už ale blížilo poledne, vydali jsme se domů na oběd. Dnes jsme si dopřáli plněnou papriku, kterou Evka navařila ještě před naším odjezdem do Jizerek.
Během našeho výletu už nepršelo, ale bylo dost sychravo. Mraky se válely hodně nízko, kolem kešky jsme už byli na jejich úrovni. Ale vzduch byl takový příjemný a svěží. Jelikož se po obědě mraky zvedly a nevypadalo to zrovna na déšť, naplánovali jsme operativně malý výlet na kole. Cílem bylo odlovit poklad nad bobovou dráhou v Janově, jejíž souřadnice jsme už měli zjistěné z předvčerejška. Pak jsme chtěli zdolat jednu nebo dvě kešky v Janově a pokračovat kolem vodárny, kde by měla být další keška, domů do Bedřichova. Kdyby nám počasí přálo, řekli jsme si, že bychom si zkusili vyšlápnout na kolech prďák do Hrabětic a přes Královku to vzít domů.
Začátek cyklovýletu nebyl špatný. Vzhledem k poloze Bedřichova byla cesta nad bobovku v Janově po „horní“ silnici skoro po vrstevnici. Samotný odlov byl docela snadný, a tak jsme se zalogovali a vydali dál, neboť naše závodnice Emmička samozřejme zaregistrovala, že už stojíme a nejedem, což se jí nelíbilo a dala nám to svým pláčem jasně najevo. Střihli jsme to po červené značce dolů do Janova, kde měla být jedna kratičká multikeška. Bohužel se nám nepovedl odlov hned napoprvé a od dalšího pokusu nás odradila bouřka a silnej liják, který se na nás hnal údolím od Bedřichova a přes hřeben od Liberce. Jen tak tak jsme stihli narychlo dojet k přístřešku u samoobsluhy. Emmička pěkně spinkala, což bylo velké štěstí. Já si s Klárkou zkrátil čekání na lepší počasí nákupem zásob na zbytek dovolené. Naštěstí se to přehnalo docela rychle. Když už jsme byli dole, rozhodli jsme se pokusit se znova o odlov souřadnic cílové kešky u kostela. Je pravda, že nás trošku potrápila, ale nakonec jsem ten „osmý“ našel. Ale to už na nás opět začalo kapat, a tak jsem znova využili azylu u janovské samoobsluhy.
Naštěstí ale právě odjížděl autobus směrem na Bedřichov. Tak jsem se šel zeptat, jestli bysme se tam i s vozíkem vešli. Vešli. Proto jsme se naložili a když jsem šel za řidičem se zeptat, kolik se platí za vozík a jestli se platí i za děti, tak jen řekl, „ať si jdu dozadu pořádně podržet kola, že to hází“ :-) Museli jsme ale zkratkou přes Hrabětice. Najednou to vypadalo, že počasí se už umoudřilo, bylo vidět až na Ještěd, zato nad Jabloncem bylo černo. Po vystoupení jsme ještě pár sekund koketovali s myšlenkou ještě někam vyrazit, aspoň krátce, ale silné hřmění nás rychle zahnalo domů.
Skoro celý večer ale propršelo, chvílema byl pořádný slejvák. Klárka si šla zase hrát k Šimonkovi a před koupáním mě vytáhla na malou podvečerní procházku. Další slejvák ji však předčasně ukončil.
Tak jsme zvědaví, co nás čeká za počasí v podstatě poslední den naší dovolené. Na opékaní buřtů, které jsme si koupili ve středu, už asi nedojde. Tak kéž bysme aspoň mohli na to kolo...
Sobota, 28. srpna
V noci dost pršelo a ráno nevypadalo o nic líp, takže jsme měli hned jasno, jak naložíme s dnešním dnem. Došlo na Babylon v Liberci.
Je tam Lunapark a tam jsme měli v plánu zajít. Bylo nám jasné, že si to užije především Klárka a my ostatní budeme v podstatě jen přihlížet, ale tak co už. Babylon by se měl spíš jmenovat Labyrint, takový je to bludiště. Ale zdárně jsme Lunapark našli a vešli jsme dovnitř.
Pokud máme srovnávat s brněnským Bongem, tak Lunapark je rozhodně menší, ale zase jsou tam všechny atrakce už v ceně vstupného, což třeba autíčka v Bongu nejsou. V Lunaparku jsou prolízačky, trampolína, kolotoče, býk, horolezecká stěna, autodráha a spousta dalších věcí.
Klárka musela všechno vyzkoušet. Většinu času s ní byl Honza, já jsem byla s Emmou. Ta byla strašně hodná, sice v tom kraválu vůbec nemohla spát, ale bylo tam tolik podnětů, že pořád měla na co koukat, tak ani neplakala. Na chvíli ji
pak spánek přemohl, ale hned ji zase něco probudilo. Klárka neměla ani čas na oběd, a tak se nedivím, že se jí v jednu chvilku udělalo trošku špatně, vypadala
asi 5 vteřin zaraženě, ale pak hned běhala dál. U ní klasika.
Když už i na ní byla vidět únava, zabalili jsme věci a vyrazili zpátky do Bedřichova. Celkově jsme v Lunaparku strávili 5 hodin myslím, že jsme toho už všichni měli dost. Holky usnuly v autě, ale to jejich spaní netrvalo moc dlouho, protože, když jsme se vrátili do deštivého Bedřichova, už byly zase vzhůru. Klárka začala plakat, že chce na kolotoč a nebyla k utišení.
Ještě chvílemi pršelo, ale k večeru dokonce vykouklo sluníčko.
Bohužel nám nevyšlo všechno, co jsme si naplánovali, zítra odjíždíme domů, ale nejsme tu naposledy, tak si to necháme na příště.
Neděle, 29. srpna
Ráno jsme vstávali kolem sedmé. Podařilo se nám zabalit skoro všechno a Klárka to prospala, nic ji nevzbudilo.
Když jsme se rozloučili s paní Čásárovou a Klárka se Šimonkem, naskočili jsme do auta a odjeli.
Honza ještě před cestou postahoval pár drive-in kešek a měl v plánu je cestou odlovit. Tak jedna byla hned v Bedřichově u úpravny vody, ale tam Honza nic nenašel, měl na to málo času, neboť Emma chvíli po zastavení začala brečet, tak jsem raději zavelela k ústupu. Další byla nad Dalešicemi s takovým pěkným výhledem, jednu v Dalešicích jsem ignorovala kvůli Emmičce, pak jsme dali jednu na Malé Skále a další u Sedmihorek a poslední se Honzovi zase nepodařilo najít.
Dojeli jsme do Hořic něco po poledni a babička už měla nachystaný oběd. Odpoledne jsme se šli projít a procházku jsme opět spojili s geocachingem, ulovili jsme 4 kešky. Bohužel se nám oběma podařilo šlápnout do psího h... a kočárkem jsme taky do jednoho vjeli, aspoň že Klárka měla v tomhle ohledu štěstí. Počasí nebylo nic moc, několikrát jsme zmokli, ale ani to Klárku neodradilo od hry na dětském hřišti.
V noci s náma Klárka spala v jedné posteli, tak jsme byli trošku pokopaní a ráno dostal Honza od rozespalé Klárky dokonce facku. Domů jsme jeli po obědě a zase jsme dali pár kešek při cestě.
2007 - 2013 © Emma, Klárka, Eva & Jan Šafaříkovi