BEDŘICHOV, JIZERSKÉ HORY

I v létě je tu hezky, dost možná ještě hezčeji než v zimě. Vzduch voní lesem a modrá obloha se odráží na hladinách přehrad.

Sobota, 22. srpna

Dnešní ráno jsme měli sice naplánováno ranní vstávání, ale nějak se nakonec nezadařilo. Takže jsme nakonec vyrazili směr Jizerské hory až o půl desáté. Nevím, jestli je to tím velkým autem, ale nějak se nám zase zdálo, že toho máme sbaleno příliš mnoho. Jednu chvíli jsem dokonce ani moc nevěřil, že se vejdeme do auta. Ale nakonec jsme se vešli pomalu líp, než když jsme jeli na Šumavu. Sice jsme měli navíc dvě kola, ale místo kočárku jsme vzali vozík Croozer, který slouží nejen jako vozík za kolo, ale při použití buggi kolečka je z něho kočárek. I když vzhledem ke Klárčiným pokrokům v chůzi, běhání a podobně jsme se shodli, že už v podstatě ani kočárek vozit nemusíme. Klárku chodit baví a kdyžtak si ji můžeme vzít na ramena nebo do batohu. Do auta jsme ještě přibalili i sedačku na kolo s tím, že ji budeme střídat s vozíkem.

A také jsme jí vzali odrážedlo. Klárka totiž v posledních dnech zaznamenala velké pokroky. Když jsme jí odrážedlo koupili, tak jsme si skoro říkali,jestli na to neni přece jen malá. Ale nyní si ho už pořádně osahala a získala na něm stabilitu, už se pěkně odráží a zvyšuje i rychlost. Navíc jsem ji před nedávnem vzal na projížďku na mé dospělácké koloběžce a to se jí líbilo, obzvlášť pak můj zvonek, a tak jsme jí také jeden koupili na odrážedlo, což se jí strašně moc líbí. Jen teď na můj vkus až moc cinká, místo toho aby jezdila.

Tak, zpět k dovolené. Vše se nám povedlo vecpat do auta a vyrazili jsme. Jediné, co mě mrzí je, že jsme bohužel zapomněli slevové knížky z cestovatelské knížky. Ale co už. Cesta byla naplánovaná na dvě etapy. Z Tišnova do Hořic, tam jsme si u babičky s dědou naplánovali oběd. Navíc tam měl být i "strejda letec". Doufali jsme, že nám Klárka cestou usne, ale doufali jsme marně. Klárce se nechtělo spát. Trošku jsme měli obavy, jestli jí není špatně, ale Kinedryl, který jsme jí před cestou dali, snad zabral. Před "Mejtem" jsem jí dal k jídlu kus rohlíku, ale Klárka si ho pod sebe a kolem sedačky pěkně nadrobila. V autě na zadní sedačce to pak vypadalo hůř než v traktoru během žní. Navíc se jí asi drobky dostaly i za oblečení, a tak začala pobrekovat. V Hradci Králové jsem si během stání na červenou přesedl za ní dozadu a snažil se ji nějak rozveselit. Když už jsme měli Hořice na dohled, tak jsme ještě zastavili natankovat v Milovicích, a tak se Klárka konečně trochu protáhla.

V Hořicích nakonec na Klárku nečekal jen strejda, babička a děda, ale i druhá babička s dědou. Tišnovská babička s dědou se totiž právě vraceli z týdenní dovolené v Kořenově u Harrachova. A protože jeli přes Hořice, tak se rozhodli tam také stavit. V Hořicích jsme se pořádně najedli, "objednali" jsme si ovocné knedlíky z tvarohového těsta a Klárka, která je na maso, měla bifteky s bramborem. Poté si Klárka popovídala s babičkama a dědama, i když se ze začátku docela hodně styděla, přilípla se ke mně jako klíštátko a přes mé rameno se jen na babičky a dědy usmívala. Před strejdou se zpočátku také docela styděla, ale když si pak začala se strejdou prohlížet fotky vrtulníku, tak už byli kámoši :-)

Kolem půl třetí jsme si zabalili "metynku se švestkama", kterou jsem si u babičky předevčírem objednal a vyrazili. Nakonec bylo dobře, že Klárka do Hořic nespala, protože nám aspoň usnula cestou z Hořic do Bedřichova, což bylo dobře. Za Turnovem se ta cesta od Malé Skály hodně klikatí, je to samá zatáčka. Když jsme tam jeli v zimě, tak se nám Klárka při vjezdu do Jablonce pozvracela. Tentokrát nám cestu pěkně prospala a až když jsme zastavili před "naší" chatou, tak se probudila.

No první dojmy z ubytování jsou více jak příjemné. Je to tu opravdu útulné. Předsíňka, odkud se jde do koupelny, respektive do kuchyně, hned vedle je takový koutek, nad kterým je jedna postel. V "obývací kuchyni" je velká skříň s velkým úložným prostorem a nad ním další postel. A vedle je pak ještě samostatná ložnice se třemi postelemi. Na tuto dovolenou jsme poprvé vyrazili bez postýlky, že Klárka bude spát s náma v ložnici na dospělácké posteli jako doma. Tak jsme zvědaví. Hned za chatou máme velkou zahradu, jíž dominuje veliká trampolína. Už když jsem ji poprvé viděl, bylo mi jasné, co bude Klárka hned po příjezdu chtít dělat, protože Klárka nám "ujíždí" na trampolínách. Krom toho je tam i ohniště, malé pískoviště a dvě houpačky. K užívání tam máme i malý přenosný gril.

Jen co jsme se vybalili, tak jsme vyrazili na obhlídku Bedřichova. Sice jsme tu byli v zimě, ale to jsme moc po Bedřichově nechodili. Nejprve jsme si zašli ke kostelíku, neboť bydlíme kousek pod ním a pak se vydali po silnici ke Kouckým, kde jsme bydleli v zimě. Obešli jsme koupaliště a vraceli se ke startovišti Jizerské padesátky. Ale cesta tam byla rozkopaná, a tak i pro cyklisty je tam nakreslena objížďka.

Bohužel ale dneska byla zima. Od zítřka se má ale zlepšovat počasí a přes týden by mělo být snad pěkně, tak ať to nezakřikneme. Na chatě šla Evka dělat večeři a já s Klárkou jsem si šel na zahradu hrát... no hrát, Klárka si v podstatě vylezla na trampolínu a skákala tam, dokud si nás Evka nezavolala k večeři. Bylo kuře, které jsme si předpřipravili včera večer :-) Klárce chutnalo a snědla v podstatě všechno. Pak jsme se všichni vykoupali a dali Klárku spinkat. Ještě před chvílí z postele prndala, ale už je klid, takže ji půjdeme zkontrolovat. Evka zatím naplánovala tůry na tři dny dopředu. Zítra bychom podle počasí začali okruhem přes Jizerskohorské přehrady.

Klárka už spí, ještě předtím stihla krtečkovi říct, že bude skákat na trampolíně a spoustu dalších věcí a v záchvatu radosti strhla záclonu.

Neděle, 23. srpna

Pomóóóóóc umírám...

Dnešní den jsme si naplánovali první tůru, ale asi jsme to přehnali. Tachometr se zastavil na 55,10km. Na první pohled žádná velká dálka, ale když si člověk uvědomí, že měl za kolem přidělaný dětský vozík a že nejezdil po Lednicko-valtickém areálu, ale po Jizerských horách, hned ten výkon vypadá jinak. Musím říct, že jsem si fakt nakonec sáhl na dno sil a poslední metry jsem už dojížděl spíš ze setrvačnosti. Tak moc mě už dlouho nohy nebolely. Doufejme, že zítra budeme schopni někam vyrazit. Měli jsme naplánován Ještěd. Ale přehodnotili jsme to a dáme si asi něco odpočinkovějšího a Ještěd odkládáme na středu.

Ráno nás Klárka probudila kolem sedmé hodiny a musíme konstatovat, že spala velmi pěkně. V noci se sice probudila kvůli pití, ale dali jsme jí plnou flašku a Klárka po chvilce zase usnula. Já jsem se rozhodl skočit ráno do jedné prodejny s potravinama, jestli mají otevřeno, ale neměli, o druhé prodejně jsme už ze včerejška věděli, že také nemají v neděli otevřeno. Nejbližší krám je až v Janově, asi dva kilometry dolů směrem na Jablonec. Ale v pohodě, chtěli jsme jen nějakou šťávu pro Klárku, ale nějak jsme to vyřešili a zítra uděláme větší nákup.

Jak už jsem poznamenal včera, na dnešek jsme si naplánovali trasu přes Jizerskohorské přehrady. Trasu jsme si našli na webu http://www.vyletynakole.net/ a moc se nám zalíbila, takže jsme se ji rozhodli absolvovat. Sami na kole bychom to asi zvládli víc v pohodě, ale s vozíkem to byl fakt záhul. Oproti internetu jsme se to rozhodli jet obráceně a z jiného výchozího bodu.

Zde jsou parametry trasy:

Po snídani jsem složil vozík a vyrazili jsme. První část trasy byla sice hned do kopce, ale jelo se velmi příjemně. Po zelené turistické trase jsme jeli na Bedřichovskou přehradu (Vodní nádrž Bedřichov). Kopec nakonec ustal a k přehradě jsme sjížděli z kopce. Přehrada byla moc pěkná. Byla postavena někdy na počátku minulého století a zdobily ji dvě věžičky. Člověk si trošku zavzpomínal na Les království, i když Bedřichovská přehrada nebyla tak "zdobená". Cestou na přehradu jsme se museli přioblíct. Sice nás už ráno uvítala bezmračná obloha a teplé sluníčko, konec srpna je ale už znát, takže nám i foukal dost silný a hlavně studený vítr.

Bedřichovská přehrada na Černé Nise je nejvýše položenou přehradou v Čechách. Byla vybudována v letech 1903-1905. Hráz je vysoká 23 m, 342 m dlouhá a může zachytit až 2 miliony m³ vody. Hloubka přehrady je přibližně 14 metrů. V létech 1902 až 1906 byla Vodním družstvem z Liberce postavena gravitační zděná přehrada nad obcí Bedřichov na říčce Černá Nisa, která je pravostranným přítokem Lužické Nisy. Podnětem k výstavbě byla povodeň z července 1897, stejně jako u většiny přehrad, které postavilo zmíněné družstvo v povodí Lužické Nisy.
Stavba přehrady byla zahájena v roce 1902 výkopovými pracemi. Stavbu prováděla firma Ackermann z Klagenfurtu. Investorem stavby bylo Vodní družstvo v Liberci, projekt na stavbu gravitační hráze zděné z lomového kamene s předsypem vypracoval profesor dr. ing. Otto Intze. Po očištění základů byla provedena základní podkladní betonová vrstva současně s odvodněním základové spáry trubkovou drenáží. Podkladní beton se dělal z cementotrasové malty. Vlastní zdivo se provádělo z místní žuly, cement se dovážel z Čížkovic. K přepravě veškerého materiálu sloužila polní drážka z Bedřichova. Pro utěsnění návodního líce hráze byla provedena 2,5 cm silná omítka, kterou chrání před poškozením zemní předsyp. Těsnění nad předsypem je provedeno obdobně jako u ostatních přehrad tohoto typu. Celá stavba byla dokončena 21. prosince 1905 a kolaudace proběhla 28. června 1906. Náklad na stavbu činil 1 777 840 rakouských korun.
V roce 1950 byla v levém obsluhovém domku nainstalována turbína pro elektrifikaci domku hrázného a okolo roku 1975 byla instalována turbína i v pravém ovládacím domku pro pohon poloautomatického ovládání strojních mechanismů.
V letech 1958-9 se prováděla celková oprava dlažby předsypu, omítky na přelivech, odpadního koryta od základových výpustí a přivaděče do Rudolfova.
V roce 1970 se uvolnili ze dna dva plovoucí ostrovy rašeliny o tloušťce 2 m a kubatuře 5 000 m3. Ostrovy byly z nádrže vytěženy.
Vodní dílo v současné době provozuje společnost Povodí Labe a.s. Hradec Králové, závod Jablonec nad Nisou.
Na konec ještě jedna zjímavost. V letech 1970-4 prováděla Česká akademie věd, Ústav hydrodynamiky, na přehradě výzkum proudění vody.

Na levém břehu přehrady se koupali dva naháči, což jsem musel obdivovat, v tomhle větru, ale hlavně do tak ledové vody by mě nedostali ani párem volů. Cesta dál pokračovala po žluté turistické trase. Objeli jsme celou Bedřichovskou přehradu a vyrazili po Uhlířské trase na Novou louku k Šámalově chatě. Cesta byla skoro pořád po rovince, případná stoupání byla jen malá. U chaty jsme museli trošku přioblíct i Klárku. Pak nás čekala cesta na Kristiánov, se zastávkou u Blatného rybníka, který nám učaroval svou krásou, obzvlášť pěkný byl přítok, Blatný potok. Připlavalo nás pozdravit i hejno kachen. Z cesty na Kristiánov jsem měl trošku strach, protože jsem věděl, že je tam stoupání, znal jsem to ze zimy, kdy jsem tam jel na lyžích, ale ukázalo se, že proti tomu, co nás ještě čeká je to jen procházka růžovým sadem.

Od Kristiánova jsme pokračovali dál do kopce po modré značce přes Rozmezí a Čihadla k občerstvovně Na Knejpě. Cestou nahoru jsme potkali v protisměru jednoho Azuba, tak jsem si říkal, kolik dětských vozíků ještě potkáme. Cesta na knejpu znamenala vystoupat zhruba o 210 m na 5,5 km. Byl to záhul, ale pořád se to dalo. Cesta tam byla vesměs asfaltová nebo panelová. Akorát na panelech to možná nepříjemně drcalo, ale Klárka už je zvyklá, přece jen s ní jezdíme i horším terénem od půl roku.

Na Knejpě už bylo docela narváno kolařema. Je to taková knajpa "Knejpa", ale v zimě i v letní sezóně tu mají asi dost narváno. Protože nám odbyla dávno jedenáctá, rozhodli jsme se tam poobědvat. Klárce jsme nechali ohřát dětskou přesnídávku, co jsme jí vezli s sebou a my jsme si koupili jednu ostravskou klobásu dohromady. Přece jen se musím držet. Už mě nebaví poslouchat ty věčné Eviny poznámky na mé "pozdně barokní" tělíčko :-) Shodli jsme se ale, že klobása byla opravdu moc dobrá. Také nás potěšilo, že tam bylo k dostání naše oblíbené pivo - Svijanská jedenáctka. Také jsme si říkali, že bude lepší něco sníst teď, protože pak nás mělo čekat jen klesání, tak, že se nám bude líp trávit, před dalším výšlapem. Klesání od Knejpy bylo moooc pěkné. K Souši nás ale čekala ještě další stoupání.

Na Knejpě jsme potkali ještě další dva vozíky s miminkama. Jeden Chariot a jeden Croozer, na chlup stejný jako ten náš... teda ne, chyběl mu náš ochraný štít, tak se na něj pán hned ptal, že by také něco takového potřebovali. Tak jsem ho odkázal na náš návod, který jsem dal na náš blog [Ochranný štít a sluneční clona pro vozík Croozer]. Poté co se Klárka proběhla a stihla nám sníst kus klobásy, jsme se vydali na další cestu. Pokračovali jsme po Kasárenské silnici, jinak Jizersko-Krkonošské magistrále a pak dál směrem na Horní Polubný. Jak jsem už říkal, cesta byla z části pořád do kopce, ale závěrečné klesání do Polubnýho a pak dál do Černé Říčky jsme si fakt užili. Z Říčky jsme ale museli vyšlápnout po klikaté silnici na vodní nádrž Souš.

Údolní přehrada Souš (Darre), ležící na říčce Černá Desná, byla postavena před první světovou válkou jako součást systému retenčních nádrží, majícího chránit oblast pod Jizerskými horami před povodněmi.
Od roku 1974 slouží jako vodárenská nádrž pro zásobování Jablonecka pitnou vodou.Hráz je sypaná zemí, podobně jako přehrada na Bílé Desné. Ostatně, obě přehrady byly stavěny současně (kolaudace obou děl proběhla 18.11.1915), jen práce na stavbě soušské přehrady začaly dříve.
V zátopové oblasti přehrady na Černé Desné se nacházelo 14 domů, jejichž majitelé si je demontovali a přenesli do okolních vesnic. Je zajímavé, že původně projekt počítal s postavením hráze v místě soušského mlýna, ale z úsporných důvodů byla stavba posunuta 600 m proti proudu Černé Desné.
V reakci na protržení přehrady na Bílé Desné (18.9.1916) byl snížen stav hladiny soušské přehrady a v letech 1924-27 proběhla rozsáhlá rekonstrukce, při které bylo zesíleno těleso hráze, které tak mohlo být zvýšeno o jeden metr. Zvětšil se tak i retenční objem přehrady a dnes může přehrada zadržet i stoletou vodu.
Do začátku sedmdesátých let panoval kolem přehrady čilý ruch, byla zde půjčovna loděk, na březích vyrostly chatky. Dodnes lze na pravém břehu rozeznat základy těchto staveb, jež musely být odstraněny potom, co se přehrada přeměnila na rezervoár pitné vody.
Úprava pro vodárenské účely (včetně výstavby úpravny pod přehradou) probíhala v letech 1969-74. Přehrada byla vypuštěna a na dně byly stále patrné základy staveb tehdejší zadní Souše. Z úpravny je voda odváděna podzemním potrubím a zásobuje značnou část Jablonecka.
V květnu 1996 byl do Soušské přehrady vysazen plůdek sivena amerického. Tento druh je velmi odolný vůči zdejšímu kyselému prostředí. Ryby se zde zatím drží a lze je spatřit i na hlavním přítoku do přehrady. Jejich přežití závisí na kyselosti vod v přehradě.
Nejen kvůli tomu je Soušská přehrada každé jaro uměle vápněna. Při jarním tání způsobuje překyselená voda vymývání hliníku ze žulového podloží a ten se dostává do nádrže. Po vzoru severských zemí se provádí letecké vápnění. Během dvou dnů je do nádrže schozeno téměř 100 tun mletého vápence. Letadla startují s 2 tunovými dávkami z krkonošského Jestřabí.

A tam jsem poprvé ucítil, že už mi dochází síly. Ten kopec mě docela odrovnal a od té doby to bylo jen horší a horší. Sama přehrada nic moc. Na hráz se nemohlo, byla tam mříž a výhled na přehradu byl jen u hráze. I když vedla podél přehrady příjemná silnice, ve výhledu bránil úzký pás lesa. Cesta byla skoro po rovině, což využívalo poměrně hodně "inlajnistů". Nad přehradou jsme odbočili na žlutou turistickou trasu, která vedla k protržené přehradě. Cesta byla kamenitá a po chvilce nás čekalo asi půl kilometrové velmi prudké stoupání. A ten kopec jsem už fakt "nedal". S vozíkem to kamení prostě nešlo vyjet, tak jsem musel slézt a v polovičce jsme Klárce naordinovali čůrpauzu. K samotné Protržené přehradě se pak zase sjíždělo z mírného kopce. Z přehrady ale moc nezůstalo. V podstatě jediná věž, jinak všude kolem už byl jen dospělý les.

V roce 1996 byla Protržená přehrada na Bílé Desné prohlášena za kulturní památku.
Nyní je na místě bývalé přehrady vyznačena krátká naučná stezka s několika zastávkami. Pár metrů severně od ústí spojovací štoly jsou patrné základy od bývalé turistické Krömerovy boudy, která byla po roce1945 vypálena.
Přehrada na Bílé Desné se sypanou hrází se protrhla v září 1916 a zaplavila pod ní ležící obec Desnou. Zahynulo 62 lidí, 33 domů bylo zničeno zcela a 69 domů těžce poškozeno. V Desné je umístěn pamětní kámen, který tehdy přivalila voda. Protržená hráz se šoupátkovou věží dosud stojí. Tato katastrofa na dlouhou dobu zastavila stavbu sypaných hrází ve světě.

Od přehrady jsme ještě asi kilák a půl stoupali, ale pak nám byl odměnou zhruba čtyřkilometrový sjezd dolů do Josefova Dolu. Tím jsme se ale dostali na úplně nejnižší bod našeho výletu a čekalo nás dost hnusné stoupání. Mé nohy však už vypovídaly poslušnost a Evka toho podle mě také měla docela dost. Proto jsme se zastavili v Josefově Dole v jedné hospodě. Já do sebe dostal dvě velké kofoly, Evka jednu a Klárka si dala jídlo. Josefův Důl je jinak docela hnusné místo, aspoň centrum okolo hlavní silnice, jsou tam staré polorozpadlé baráky, žádná nádhera. Taky jsme se optali na cestu do Hrabětic. Byla to cesta do kopce, to jsme věděli, ale podle trasy z webu se mělo jet nejdříve k hrázi Josefovské přehrady a pak teprve dál stoupat k Hraběticím. Podle pingla se ale jednalo o šotolinovou cestu, dost prudkou. Bylo nám jasné že tu cestu bychom asi nevyšlápli, proto jsme se rozhodli vyrazit na Hrabětice po silnici. Bylo to sice stejné stoupání, v podstatě asi i horší, protože po silnici je to kratší cesta, ale zase je pohodlnější jet po té silnici. Mým nohám už to ale bylo úplně jedno, bolely jako sviňa a už jsem se nemohl dočkat vrcholu. Evka mi ujela a čekala v Hraběticích na křižovatce. Udělali jsme tam několik fotek a vyrazili dolů do Bedřichova. I když jsem už třeba nešlapal, tak mě stehenní svaly strašně bolely.

Z Hrabětic už vedla cesta pěkně z kopečka až do Bedřichova. Na křižovatce v Bedřichově jsme neodolali poutači na Bernarda v penzionu UKO, a tak jsme se stavili na jedno zasloužené pivko. Klárka usnula ještě před Hraběticemi a spala než jsme dopili. Probuzení ale nebylo pro ni moc příjemné, asi ji bolelo za krkem, takže se rozplakala. Přece jen strávila ve vozíku přes čtyři hodiny čisté jízdy.

Na chatě jsme prohnali skrz sprchu já a Evka. Evka pak vyrazila s Klárkou na trampolínu a já se pustil do přípravy večeře, ale nakonec jsme dojedli jen zbytek kuřete a udělal jsem jen polívku. Byli jsme tak unavení, že jsme ani hlad neměli.

Také jsme zjistili, ze nám protíká sprcha, tak jsme to večer nahlásili majitelům. Protože by to ale byla větší oprava, tak jsme díru, kudy protékala voda, ucpali hadrou.

Klárka dneska zase pěkně prndala, ale usnula poměrně brzo a teď už spokojeně vedle chrupká, my se jdeme k ní přidat. Jen si ještě promasíruju nohy Francovkou, snad to pomůže. Na zítřek jsme teda naplánovali jen menší, třicetikilometrový okruh. Tentokráte pojedeme se sedačkou.

Klárka si od nás vysloužila velkou pochvalu. Dneska zvládla úplně celý den naprosto bez plínky. Dokonce i dvě spaní zvládla bez počůrání a vždy si pěkně řekla.

^(*) Myšlen čistý čas jízdy.

Pondělí, 24. srpna

Jestliže jsme včerejší tůru mohli nazvat po Jizerskohorských přehradách, dnešní tůru by šlo nazvat po Jizerskohorských rozhlednách. Opět jsme se nechali inspirovat stejným webem: http://www.vyletynakole.net/. A dneska jsme vyrazili přesně podle trasy, jak byla na internetu naplánovaná, neboť výchozí i konečná stanice byla Bedřichov.

Ráno jsme vstávali poměrně dost pozdě, až o půl osmé :-) Ale Klárka spala pěkně a dokonce se i v noci ani jednou neprobudila. Včera ji asi unavil jak ten dlouhý výlet, tak to večerní hopsání na trampolíně. Já jsem se ráno oblíkl, že se stavím pro čerstvé pečivo ke snídani a nějaké další věci. Ale nakupoval jsem nadvakrát, zapomněl jsem si totiž, blbec, na chatě peníze.

Klárka se trošku pošťourala v housce, ale nakonec se musela dojíst Lipánkem. Pak jsme se začali balit. I dneska se na nás sluníčko od rána usmívalo a na obloze nebyl takřka žádný mráček. Opět však foukal docela nepříjemný studený vítr, a tak jsem se už po ránu raději přioblíkli a udělali jsme jen a jen dobře. Klárka si vzala na sebe svou novou bundu a strašně moc jí to slušelo. Dneska jsme se rozhodli vyrazit pro změnu se sedačkou a Klárku se rozhodla vzít na kolo Evka.

Vyrazili jsme od chaty k centrálnímu parkovišti, to se šlapalo dobře, ale od startoviště Jizerské padesátky nás čekal dost prudký a nepříjemný kopec na rozhlednu Královka (859 m.n.m.), která leží nad Bedřichovem. Polovina toho stoupání je skutečně dost nepříjemná a až v horní části se ta cesta "uklidní" a je to jen mírné stoupání. U Královky bylo sice pěkně, ale strašně fučelo, no a na vrcholu se ten vítr ještě znásobil. Nemilé překvapení bylo vstupné, ani ne tak výše - dospělí 20,- korun, ale spíš to, že platí i všechna děcka, tedy i Klárka, sice jen 10,-, ale prostě se mi to nelíbí. Raději ať dospělí platí 25,- nebo 30,- ale podle mě by děcka do tří let neměly platit. Ale na druhou stranu funguje jako vstupenka pohled Královky. Dospělí mají fotku rozhledny, děti mají Královku na pohledu malovanou.

Pravděpodobně nejznámější rozhledna Jizerských hor stojí na nejvyšším místě Maxovského hřebene. Na tomto místě stávala dřevěná věž již v letech 1888 - 1906. Současná rozhledna je z roku 1907 a byla postavena za pouhé 4 měsíce. Věž je vysoká 23,5 m. Pod ní stojící chata je z roku 1936. Název Královka je počeštěným názvem původního německého pojmenování Königova výšina. Nejstarším, občas v některých pramenech používaným názvem vrcholu je Nekraš.

Na vrcholu rozhledny jsme se podívali do všech stran, pokusili se udělat i nějaké panoramatické snímky a protože jsme si s sebou vzali i velký objektiv, tak jsme udělali nějaké fotky na velké příblížení. A objektem našeho zájmu byl Ještěd, který byl z Královky jako na dlani. Já jsem si ještě cvičně vyběhl všechny schody dvakrát, protože nám uprostřed focení chcípla baterka foťáku a náhradní zůstala dole v brašničce u kola. Hned vedle rozhledny bylo dětské hřiště, a tak jsme tam s Klárkou zašli. Pohoupala se na houpačce, svezla na kolotoči a mohli jsme vyrazit dál do Hrabětic.

Cesta byla tentokráte skoro pořád z kopce. Několikrát jsme museli zastavit, protože ten výhled kolem byl okouzlující, a tak jsme se museli pokochat tou krásou. Z Hrabětic jsme se hned vydali na další rozhlednu, Slovanku (820 m.n.m.). Cesta k ní samozřejmě vedla do kopce, ale proti včerejšku byly dnešní kopečky "pohodové". Zatímco Královka byla kamenná, tak Slovaka je jen železná rozhledna s úzkým točivým schodištěm uprostřed. Proto jsme Klárku nahoru raději vynesli. Pořád jsme si říkali, ze Slovanka nebyla z Královky vidět. Jde o to, že ve směru Královky stojí před Slovankou dva velké smrky, které ji zakrývají.

Slovanka je údajně nejstarší železnou rozhlednou v Čechách. Zasloužily se o ni tři sekce Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory - jablonecká, janovská a hornokamenická. Zakoupily rozhlednu, která stávala jako exponát rakouských železáren na vídeňské výstavě. V květnu 1887 se na Seibtově vrchu ( pan Seibt věnoval pozemek na stavbu rozhledny) konalo první stavební řízení a 14. srpna téhož roku již rozhledna stála. Jediný zedník postavil 3 m vysokou podezdívku a dva dělníci během 17 dnů smontovali jedenáctimetrovou věž. Na otevření rozhledny se sešlo na 5000 lidí a na dobrovolném vstupném se vybralo ještě víc, než stála celá stavba i dovoz rozhledny.

V restauraci pod Slovankou jsme se posilnili točenou Kofolou a cena byla moc příjemná. Za půl litru točené kofoly chtěli jen 20,- Kč. Točená Plzeň dvanáctka tam stála jen 25,-. Klárka zase utíkala na dětské hřiště a my jsme ji odtamtud nemohli vůbec dostat. Ze strany dětského hřiště byla navíc hospoda pomalována pohádkovýma postavičkama - Krteček, Rákosníček, Bob a Bobek, Křemílek a Vochomůrka, hajný Robátko, ... Po menším pláči se nám Klárku podařilo zase připoutat na sedačku a vydali jsme se k poslední z dnešních rozhleden. Od Slovanky však vedla lesní cesta, místy docela vymletá a kamenitá, takže jsme byli moc rádi, že jsme jeli z kopce a ne do kopce. Ale po nějakém kilometru jsme odbočili zkratkou na silnici a ta nás dovedla do Horního Maxova. Tam jsme odbočili doprava na Bramberk.

Už dole jsem nadával, že to nahoru není nijak značeno, žádná cedule. Až nahoře u rozhledny se to vyjasnilo. Všude kolem hospody a rozhledny byly velké cedule vstup zakázán, soukromý pozemek a celé to bylo obehnáno. To nás docela zklamalo. Potkali jsme tam nahoře další zklamané turisty, kteří říkali, že už je dole varovali, že celý vrchol i s rozhlednou je zavřený. Prý si to koupil nějaký nový majitel a ten to obehnal a zakázal tam vstup. No kdyby se tam aspoň třeba stavělo nebo něco nasvědčovalo tomu, že majitel s tím má nějaké záměry a časem to lidem zase zpřístupní, ale okolí vypadalo dost zpustle a hodně zabordeleně. Je to škoda. Rozhledna vypadala docela zajímavě, opět celá kameninová.

Rozhledna Bramberk je jednou z typických rozhleden v Jizerských horách. Původní dřevěná rozhledna se tyčila na lučanským údolím již od roku 1889. Dnešní žulová rozhledna byla postavená roku 1912 na vrchu Bramberk na postranním výběžku Maxovského hřebene. Pod rozhlednou se krčí turistická chata s hospůdkou z roku 1892.
Rozhledna je 21 m vysoká a pokud rozhodnete zdolat jejích 87 dřevěných schodů, rozhodně nebudete litovat. Z rozhledny budete mít překrásný kruhový výhled, jak na blízké Jizerské hory a Krkonoše, tak i na protilehlý Černostudniční hřeben a celé město Jablonec nad Nisou.

Zklamaně jsme se teda otočili a vyrazili dolů do Horního Maxova. Jelikož bylo skoro půl jedné, rozhodli jsme se zastavit někde na obědě. Původně jsme mysleli dojet zpátky do Hrabětic, ale nakonec jsme si všimli v Maxově hospody U Hrocha, která měla i velikánské hřiště pro děti s houpačkama, kolotočem, prolejzačkama apod. Takže bylo rozhodnuto. Klárka tam byla ve svém živlu, prolejzala prolejzačku, pořád po nás chtěla, abychom ji houpali. A velice nás také překvapila. Prolejzačka obsahovala i nakloněnou horolezeckou stěnu a Klárka nezaváhala ani na minutu a vydala se po ní nahoru a zvládla to "levou zadní". fakt nás překvapila. Příští rok s Klárkou už asi vyrazíme na jarní setkání VHT na skalách u Říkonina, ať si může osahat pořádnou skálu... I když Evka asi nebude moc souhlasit :-(

Jídlo u Hrocha bylo také moc dobré, Evka si dala smažený hermelín s americkýma bramborama s česnekem a mozarellou. Já si dal Jizerskou kyselicu v chlebu. Jedinou vadou na kráse byly všudypřítomné vosy, které pořád poletovaly kolem a somrovaly. Letos je jich fakt strašně moc, otravují nás v podstatě na každé naší zastávce po celou letošní sezónu. Klárka si dopřála těstoviny se zeleninou a masem od Hami :-) Když jsme se najedli a Klárka se do sytosti vydováděla, vyrazili jsme na další cestu. Nejdřív jsme dojelik k odbočce na Sedmidomí a pokračovali doleva do Karlova. Tam jsme se napojili na silnici do Hrabětic z Josefova dolu. Zatímco včera jsme to vyjížděli z posledních sil, tak dneska nám to šlo o poznání líp.

V Hraběticích jsme zahli doprava na Josefodolskou přehradu (vodni nádrž Josefův Důl). Po této cestě jsme včera měli původně jet do Hrabětic opačným směrem. Samotná nádrž je vypuštěná asi o deset metrů, protože tam něco opravují. I přesto vypadala docela mohutně a možná i zajímavěji, protože tam vykukovaly kusy skal, které jsou normálně pod vodou. Na hrázi, která se skládá ze dvou částí jsme zase potkali několik inlajnistů.

Vodní nádrž byla vybudována v letech 1976-1982 na řece Kamenici přibližně 2 km nad obcí Josefův Důl, podle které získala i své jméno. Zároveň je největší přehradou Jizerských hor.
Sypaná hráz je dlouhá 720 m, vysoká 43 m a zadrží 23 milionů m³ vody (víc než všechny jizerskohorské přehrady dohromady).
Přehrada je určena především k zásobování Liberecka a Jablonecka pitnou vodou, k výrobě elektrické energie v malé vodní elektrárně a jako ochrana před povodněmi.
Poblíž hráze stojí šedesátimetrová odběrná věž, od níž vede 2440 metrů dlouhá podzemní štola, která se táhne až sto třicet metrů pod horským hřbetem a ústí v úpravně vody v Bedřichově.

Od přehrady nás v podstatě čekalo asi největší převýšení celého dne, zhruba +100 m. Cesta byla ale zase pěkná, asfaltovka se pak změnila v lesní zpevněnou cestu. Kousek od Kristiánky jsme se v podstatě napojili na cestu, kterou jsme jeli včera opačným směrem. Takže jsme dojeli na Novou louku k Šámalově chatě, kde jsme se zastavili a dali si čepovanou citrokolu. Jen jsme zase neodolali a na chvilku se zastavili u Blatného rybníku. Už cestou od Josefovské přehrady nám Klárka pěkně usnula, takže jsme jí jen "zafixovali" hlavu k sedačce pomocí Moiry, podsekli sedačku a jeli.

Od Šámalky jsme pokračovali po žluté trase k Bedřichovské přehradě. I opačným směrem se to jelo velmi příjemně a v podstatě až do Bedřichova jsme skoro pořád klesali. U přehrady se Klárka probudila, a tak jsem se tam zastavili a nechali Klárku proběhnout a posilnit se... Klárka nakonec dala přednost mým Miňonkám před Evinýma Bebečkama. Akorát ta její pusinka roztomilá byla celá od čokolády. Když Klárka všechno snědla a vydováděla se, vyrazili jsme na poslední úsek. Dopřáli jsme si poslední malé stoupání a pak už jsme v podstatě až k chatě klesali.

Už u přehrady jsme si řekli, že dnešní krásné počasí přímo svádi k tomu si k večeri něco opéct nad ohýnkem. Proto jsme se v Bedřichově stavili v krámu a dokoupili párky a pivo, klasické buřty bohužel už nebyly. Na chatě jsme se převlíkli a já si před štípáním dříví ještě udělal jedno kolečko do obchodu pro hořčici.

Zatímco jsem štípal dříví, tak Klárka zamířila opět na trampolínu. Bohužel mezi dřívím bylo i pár špalků mokřejšího dřeva, a tak ohen chvíli dost kouřil. Vítr pak kouř zanesl přímo na Klárku a ta se nám rozplakala. Asi jí kouř vlitl i do očí a začal ji štípat. Tato událost pak poznamenala celé opékání, protože kdykoliv se vítr otočil a zanesl kouř ke Klárce třeba jen ve stopovém množství, hned se na nás přilípla jak klíště a začala plakat a říkat že na ni kouří. Párky nás také zklamaly, obsah masa byl asi hrubě pod 50%. Zatímco Evka dojídala, tak já si šel s Klárkou zase zaskákat na trampolíně. Dneska byla totiž změna, zatímco do dneška nás Klárka nenechala k trampolíně přiblížit a uzurpovala si ji celou pro sebe, tak dneska nás milostive pozvala, ať si zaskákáme s ní... Tak jsem s ní blbnul snad hodinu na trampošce.

Večer jsme pak provedli pravidelnou večerní očistu a Klárka dnes usnula obzvlášť rychle. Asi je to tím, že dneska spala přes den jen hodinku.

Na zítřek jsme tedy naplánovali výlet na Ještěd. Bude to zase delší trasa ale hlavně první polovina by měla být skoro samé stoupání. Tak doufejme že to zvládneme. I rosnička nám prorokovala v televizi, že by mělo být pěkné počasí.

Úterý, 25. srpna

Dneska jsme vstávali až ve tři čtvrtě na osm a z nějakého důvodu jsme se z baráku vykopali až kolem půl desáté. Měli jsme v plánu ten Ještěd, takže jsme museli ještě přivazovat kola nahoru na auto, což je činnost, kterou nesnášíme ze všeho nejvíc, zvlášť když k místu určení jedeme třeba jen půl hodiny a tam to musíme sundávat dolů.

No, dneska jsme teda vzali sedačku, protože jsme naznali, že bude lepší jet na Ještěd jen nalehko. Navíc Klárce se v ní asi líbí víc než ve vozíku, protože ani po dlouhé době se nevzpírá, když ji do ní po nějaké zastávce vysazujeme. To do vozíku se jí už pak moc nechce. Jeli jsme teda vrchem kolem Liberce do Machnína, který byl naším výchozím bodem. V Machníně není zrovna moc míst na parkování, takže jsme zaparkovali až na třetím místě, všechno ostatní vypadalo opuštěně a nám se nechtělo nechávat tam auto.

Když jsme konečně vyjeli, bylo už tři čtvrtě na jedenáct, to je docela ostuda, zvlášť když jsme měli před sebou 15 km stoupání. Podle trasy, kterou jsme vybrali v knížečce s výlety po Jizerkách, jsme měli jet po cyklotrase kolem zříceniny Hamrštejn, ale vykašlali jsme se na to a jeli jsme po silnici. Sice to bylo delší, ale pohodlnější, navíc to bylo z kopce, a tak jsme se aspoň rychle dostali na křižovatku s tou cyklotrasou. Odtud cesta už jen stoupala, sice nepatrně, ale foukal protivítr a o to to bylo těžší.

Z Kryštofova Údolí, což je velmi pěkná vesnička s řadou roubených chaloupek, jsme už jen stoupali a stoupali do kopce. Honza tvrdil, že se mu jede pěkně, zato já jsem umírala. Nohy mě bolely jen co jsem sedla na kolo, nejhorší to bylo z toho Kryštofova Údolí na Křižanské sedlo. Pak se to nějak srovnalo a bylo líp, nohy už si asi zvykly. Klárka usnula hned v Kryštofově údolí a spala až na rozcestí Na Výpřeži. Připoutali jsme jí hlavičku moirou a jelo se dál. Z Údolí jsme zahlídli i starý viadukt, ale zrovna se opravoval a viděli jsme i Ještěd a zanaříkali jsme, byl nějak daleko. Cestou na sedlo nás předjeli nějací Angličani a šlapalo jim to podezřele rychle na to, že jeden z nich měl bagáž vpředu i vzadu.

Nedaleko Liberce, spadajícího již téměř do Frýdlantského výběžku naší republiky, se tyčí krásná hora Ještěd a právě pod ní můžete nalézt malebnou starodávnou vesničku Kryštofovo Údolí. Je jednou z mála našich obcí, kde se ještě podařilo dochovat zbytky staré lidové sudetoněmecké architektury na letitých stavbách. Pro návštěvníky, toužící po nových poznatcích, je zde k dispozici místní muzeum, kde si můžete prohlédnout především expozici betlémů.

Když jsme vyjeli na Křižanské sedlo, hned se jelo líp, protože jsme odbočili na lesní cyklotrasu, která je více méně souběžná s červenou turistickou značkou. Vedla do mírného kopce po štěrkové cestě až na rozcestí Na Výpřeži. Byla to delší cesta, ale jelo se pohodově, hlavně jsme se pořád přibližovali k Ještědu, to bylo nejdůležitější. Klárka se kousek před rozcestím probudila, což je znamení, že se jí chce čůrat, ale nakonec si ani necvrkla.

Z rozcestí nás čekaly ještě tři kilometry a 242 m převýšení nahoru na Ještěd. Cesta ale naštěstí vedla po pěkné asfaltce, takže se jelo dobře, nohy mechanicky šlapaly a kolo ukrajovalo cestu po metrech. Pak pěkná asfaltka skončila a dál vedla jen stará cesta, kterou teď opravují. Minuli jsme Ještědku a šlapali ještě dál kilometr do kopce.

Ještěd nejvyšší hora Ještědského hřbetu (1012 m.n.m.). Odedávna je považován za jednu z hlavních dominant severních Čech a za symbol města Liberec, rozprostírajícího se pod ním.
V roce 1737 byl poprvé na vrcholovém skalisku vztyčen kříž, první z řady křížů na Ještědu. Již roku 1847 byl na vrcholu této hory postaven domek, který sloužil jako občerstvovací stanice. Roku 1868 byl domek nahrazen kamennou chatou, vedle které v roce 1876 vyrostla 5 m vysoká vyhlídková věž. Ta však musela být záhy stržena. Stále větší nápor návštěvníků vedl k vybudování nové mohutné kamenné budovy s 23 metry vysokou věží, uzpůsobenou jako rozhledna. Slavnostní otevření této nové dominanty Ještědu se konalo 13. ledna 1907. Tato jedinečná stavba s bohatou historií bohužel ukončila svůj provoz tragicky, požárem 31. 1. 1963. Již po dvou letech byla zahájena stavba nové moderní budovy s věží vysokou 90 m podle návrhu architekta Karla Hubáčka. V roce 1969 za ní získal mimořádně prestižní Perretovu cenu Mezinárodní unie architektů.
Z vrcholu hory Ještěd se otvírá neomezený pohled na všechny světové strany. Její tvar i kultivovaný technicismus jedinečně reaguje na krajinný kontext, na kuželovitý vrchol hory, jemuž dodává elegantní aerodynamickou špičku.

Na Ještědu pěkně fičelo, ale my jsme se nedřív rozhodli zajít dovnitř na jídlo a teprve potom se kochat výhledem z hory. Museli jsme tam nechat kola jen tak, protže jsme je nemohli zamčít, Honza sice měl zámek, ale neměl k němu klíč a já už asi rok vozím zámek v kočárku. Proto se Honza každou chvíli chodil koukat na kola, jestli tam ještě jsou. Uvnitř se Honza nejdřív hrnul do bufetu, ale raději jsme se vydali o patro výš do restaurace a udělali jsme dobře. Byl tam totiž dětský koutek, takže zatímco si Klárka hrála, my jsme spořádali špekové knedlíky se zelím a vychlazenou Plzeň. Klárka si dala svou skleničku od Hami, chvilku jsme tam ještě poseděli a pak jsme šli ven podívat se na ty výhledy.

Z Ještědu je krásný rozhled na všechny strany, navíc dneska bylo nádherně, takže fotek máme plno. Jen je škoda, že byl docela opar, takže nebylo vidět moc do dálky. Zatímco se nám už podařilo z Jeseníků vidět Ještěd, tak dneska jsme měli z Ještědu problém vidět Krkonoše. Jinak je tam fůra parabol a vysílačů a dalších telekomunikačních věciček. Zjistili jsme taky, že Liberec je vlastně docela malé město. Víc jsme se tam ale nezdržovali a zamířili jsme dolů k Ještědce, kde jsme si ještě dali kofolu a Klárka lízátko.

Z Ještědky nás čekal nádherný sjezd dolů k Liberci, nejdřív jsme ale museli vyjet malý kopeček pod Černým vrchem a pak jsme pokračovali po červené turistické kolem horních stanic čtyřsedaček dolů na rozcestí Nad Pláněmi. Odtud jsme ale nejeli podle trasy v knížce po modré Hlubockým a Rašovským hřbetem, ale vzali jsme to po jiné modré a kousek po silnici do Pilínkova. U sjezdovek jsme potkali dva mlaďochy s robustní koloběžkou, prý si ji půjčili dole za 190,- na půl dne, vyjeli nahoru lanovkou a pojedou dolů. Protože ale byli dva, tak nejeli po sjezdovce ale využili lesní cesty a asi se střídali v řízení. Pro nás byla cesta taky pořád z kopce, nemuseli jsme ani šlápnout. Jelo se ze začátku lesem, takže jsme sice nikam neviděli, ale to nevadilo. Pak vedla cesta kolem chaloupek a luk, kde se pásly ovečky a krávy, a tak se Klárka měla na co dívat. My jsme byli rádi, že jsme trasu jeli podle knížky a ne obráceně, protože to by bylo fakt na infarkt.

Když jsme sjeli do Pilínkova, chtěl Honza ještě zajet na Pivní pohotovost. Z toho se ale vyklubal obyčejný motel a nevypadal nijak lákavě, takže jsme se na to vykašlali a pokračovali jsme v cestě. Vedla nás po silnici okrajem Liberce až do Machnína. Část vedla taky mezi novými rodinnými domky a to bylo k nasrání, byly tam místy přímo paláce, s bazénem, pěknou travičkou, teď ještě k tomu ten výhled na Ještědský hřbet. Jeli jsme pořád z kopce, takže to bylo po tom stoupání na Ještěd móóóc příjemné. Poslední část cesty nás vedla kolem liberecké průmyslové zóny a golfového hřiště.

V Machníně jsme u auta sesedli z kol, přivázali je na střechu a sešli jsme kousek do cukrárny U Elišky, kde jsme si dali za odměnu griliášový pohár. No a pak jsme nasedli do auta a jeli domů. V Bedřichově v obchodě jsme ještě něco nakoupili.

Doma po vybalení věcí jsem začala vařit večeři a Honza šel s Klárkou ven na odrážedlo, šli se projít ke kostelíku a nafotit pavouka křížáka a potom skákali na trampolíně. Já jsem zatím uklohnila lečo a pro Klárku pudink, když o něm tak básnila. Jak byla Klárka celý den hodná, zkazila to svým příchodem z venku a plácnutím celé ruky do talíře s pudinkem.

Po večeři si Klárka stěžovala, že ji bolí zadeček a pořád pofňukávala a ukazovala nám to, ale nedokázali jsme jí nijak pomoct. Před sprchováním pak vytlačila takovou šišku, že bylo hned jasný, proč ji to bolelo.

Teď už spí, dneska šla dřív a usnula brzo, my sedíme nad vínkem, já píšu deníček a Honza zatím vymyslel trasu na zítřek. Babylon Liberec necháváme na později až bude horší počasí nebo na konec týdne.

Středa, 26. srpna

Dnešní noc k nám dorazilo od západu špatné počasí, začalo pršet a byla v dálce slyšet i bouřka, ale k nám to nedorazilo. Ráno bylo sice trošku zataženo, ale poměrně teplo a sluníčko se také hned od rána snažilo skrz mraky proniknout, což se mu čas od času i povedlo. Vstávali jsme docela pozdě. Klárka dneska spala skoro do osmi hodin. Včerejší výlet na Ještěd a večerní trampolína ji asi správně unavily. Ráno jsme se ještě chvíli domlouvali, co budeme dělat. Ve hře ještě zůstal Liberec s tamnější ZOO i Aquapark Babylon. Ale nakonec přece jen vyhrál můj návrh na výlet na kole. Opět jsme se nechali inspirovat webem. Jen jsme si trasu trošku upravili a vynechali Josefodolskou přehradu a místo toho jeli přes Novou Louku.

Včerejší tůru na Ještěd lze považovat za "královskou" a asi vrchol našich výkonů na této dovolené. Dnešní jsme naplánovali jako odpočinkovou, co se týká tempa i kilometrů.

Vydali jsme se nad Bedřichov. Vyjeli jsme až v deset hodin, a to se Honza ještě stavoval dole ve sportu pro novou baterku do tachometru, protože mu vypověděl službu. Jeli jsme nahoru Bedřichovem pod sedlo Maliníku, kde jsme si prohodili sedačku s Klárkou, odteď ji vezl Honza a mým nohám se trošku ulevilo. Po zelené turistické značce - Vládní cestě - jsme jeli až na Novou Louku. Vyhnuli jsme se tak Bedřichovské přehradě.

Z Nové Louky jsme jeli po cyklotrase na Hřebínek, cesta vedla mírně do kopce, ale šlapalo se dobře. Na Hřebínku jsme odbočili doprava na cyklotrasu a tam už bylo stoupání větší, ale naštěstí jen na Točnu, odkud už cesta vedla více méně po rovině až k rozcestí za Tetřeví chatou. Cestou jsme se ještě zastavili na vyhlídce Krásná Máří. Je to vyhlídka ze skály dolů na Ferdinandov a Hejnice. Šla jsem tam jen já, je to krásná vyhlídka, ale kvůli oblačnosti nebylo vidět daleko. Z jiné vyhlídky předtím nebyl vidět ani Ještěd.

Z rozcestí u Tetřeví chaty cesta stoupala až k Přírodní rezervaci Na Čihadle. Klárka už pomalu usínala, zavíraly se jí oči, ale slezli jsme z kola a šli se podívat na takovou malou rozhlednu, spíš větší posed, odkud byla vidět jezírka v rezervaci. Výhledu ale docela bránily stromy. Odtud Klárka doběhla na rozcestí Čihadla. Tam dostala za odměnu pár koleček Diska, abysme ji udrželi bdělou až na Novou Louku. Mělo to být ale ještě 7,5 km a počasí se trochu zhoršilo, dokonce to vypadalo, že by mohlo začít pršet.

Vrcholové rašeliniště „Na Čihadle“ je známou přírodní rezervací Jizerských hor nacházející se 980 metrů nad mořem v sedle mezi Smědavskou horou a Černou horou. Na ploše 4 hektarů zde byla vyhlášena v roce 1987. Jméno místa, které se nachází na rozvodí Severního a Baltského moře, pochází od tradiční obživy obyvatelů Jizerských hor - čižby neboli ptáčnictví. Malí a zpěvní ptáci jako jikavci, čečetky, brkoslavové, kvíčaly a další končili na talíři ještě dlouho po roce 1872, kdy byla čižba zakázána z důvodu ochrany ptactva.
Vyhlídkovou věž o výšce cca 4 metrů zde v roce 2000 v rámci programu „Stabilizace rašelinišť náhorní plošiny Jizerských hor Na Čihadle, Na Kneipě a U Posedu“ zbudovala Společnost pro Jizerské hory a Správa CHKO Jizerské hory. Patrová trámová konstrukce se 16-ti schody nabízející výhledy především na rašeliniště nahradila svou podobnou předchůdkyni, která byla pro špatný technický stav zbořena v 90. letech 20. století.

Naštěstí jsme z rozcestí po panelech vyfičeli nahoru 1,5 km na Rozmezí úplně v pohodě a odtud nás už čekal jen příjemný sjezd dolů přes Kristiánov a Blatný rybník na Novou Louku a to jsme si náležitě vychutnali. Klárka neusnula, a tak jsme u Šámalovy chaty zastavili a zašli dovnitř na oběd.

Dali jsme si jelení guláš a borůvkové knedlíky, Klárka měla svou skleničku s fazolemi. Když jsme se najedli, už jsme se tam nezdržovali a jeli jsme po silnici dolů do Bedřichova. Nijak jsme nepospíchali, protože jsme si říkali, že Klárka třeba usne a že ji necháme pak trošku prospat. Ale do Bedřichova je to kousek, tak to nestihla.

Tím pádem jsme se mohli doma osprchovat převlíct, chvilku si dát pauzu a vyrazit do Janova nad Nisou na bobovou dráhu.

Bobová dráha Janov nad Nisou

Trošku jsme měli strach, co na to Klárka řekne, ale ona z toho byla naprosto nadšená. Koupili jsme si 5 jízd za 300,- a k tomu jsme dostali 1 zdarma, protože jsme měli od paní domácí kartu Benefit Programu, která funguje pro Jizerské hory, Liberecko, Český ráj, Krkonoše, Lužické hory, České Švýcarsko, Máchův kraj a Českolipsko stejně, jako Rodinný pas pro Jižní Moravu a Rakousko. Bobová dráha v Janově je 900 metrů dlouhá, má 22 zatáček a jeden karusel, kde se s bobem otočíte o 450 stupňů. Celkové převýšení je 78 metrů.

První tři jízdy jel Honza a já jsem fotila, pak jsme se vystřídali. Klárce se to moc líbilo, až mě překvapilo, jak krásně seděla v bobu, nikam nestrkala ruce a nesnažila se vystupovat. V zatáčkách pištěla radostí a nemuseli jsme nijak brzdit, jezdili jsme rychleji než mnozí chlapi. Jednu jízdu jel Honza sám a to Klárka těžce nesla, když ho viděla, hned chtěla znovu. To už pak jela se mnou, ale už tam bylo víc lidí a muselo se delší dobu čekat. Ale tolik to nevadilo. Když jsme viděli radost v Klárčiných očích a když začala říkat, že chce ještě ještě jet, nemohli jsme tomu odolat a dopřáli jsme si dalších šest jízd.

Mezitím se tam ale nahrnulo dost lidí, a tak jsme si dali chvilku pauzu a šli si dolů pod parkoviště pohrát na dětské hřiště. Tam jsme ale dlouho nevydrželi a hnali se na boby. Klárka zase jela první tři jízdy s taťkou a pak se mnou. To už tam bylo ale hodně lidí, a tak jsme se před posledními dvěma jízdami trošku posilnili hranolkama. Pak už ani fronta nebyla. Bobová dráha opravdu stála za to, sice jsme tam nechali šest stovek, ale za to Klárčino nadšení a radost to stálo.

Pak už jsme jeli domů a chvíli si povídali s paní domácí. Klárka už ale byla hodně nervózní, jak celý den nespala, takže jsme ji osprchovali, najedla se polívky a uložili jsme ji už v sedm. Usnula myslím skoro hned.

Na zítřek máme naplánovanou trasu Frýdlantským výběžkem, měla by být více méně po rovině.

Čtvrtek, 27. srpna

Noc na dnešek nebyla přesně podle našich představ. Pršelo a dokonce byla i bouřka. Tak jsme aspoň doufali, že se to do rána vyprší a dneska bude pěkně. Což se nakonec naštěstí vyplnilo. Klárka nám sice večer brzo usnula, probudila se však kolem půl jedenácté a byl problém ji znova uspat. Vůbec se jí nechtělo. Vzali jsme si ji nakonec k sobě do postele, ale pořád nemohla usnout. Klárka nakonec okupovala Evinu postel, Evka ji jistila z mé postele, aby nespadla náhodou na zem a já se přestěhoval ke Klárce do rohu. Pamatuju si jen, že mně přistála na hlavě Evina bačkora, když jsem prý moc chrápal. Klárka nakonec prý usnula až kolem půl jedné. Ráno se pak probudila už o půl sedmé.

Tak jsme pomalu vstali, nasnídali se a začali se chystat na dnešní tůru. Klárka se ráno vzpírala a nechtěla skoro nic snídat... nakonec se nám podařilo do ní něco dostat. Vyrazili jsme nakonec do Frýdlantského výběžku, podle cyklovýletů od Shocartu měla trasa zajímavý profil, i podle fotek to vypadalo na zajímavou krajinu. Takže jsme se těšili poznat další část "Cimrmanova" kraje. Cesta uběhla docela rychle a krajina tam byla také docela pěkná, mírné kopečky, louky plné koní a pasoucích se krav, za námi panorama Jizerských hor.

Ve Frýdlantu jsme zaparkovali kousek od náměstí, sundali si kola a vyrazili. Já se nejdříve stavil v informačním centru, jestli náhodou neexistuje také nějaká podrobná mapa 1:25000 Frýdlantského výběžku, ale bohužel neexistovala, a tak jsem se musel spolehnout jen na cyklo od Shocartu. Bohužel, jak se později ukázalo. Já jsem na mapy maniak a vůbec se za to nestydím :-) Přece jen mi mapy jako geometrovi něco říkají a myslím si, že u nás nejlepší mapy vydává Geodézie On Line. I můj oblíbený vydavatel map Klub KČT bere podklady od nich. Shocart mě dneska opět zklamal. Ale pěkně postupně...

Hned na začátek nás čekalo asi kilometrové stoupání s převýšením 100 metrů na rozhlednu Frýdlantská výšina. Zde zklamal klub turistů, neboť značení bylo ne moc šikovné, tak se člověk musel dovtípit, že má najednou odbočit na luční cestu nebo si všimnout na druhé straně v lese značky, která zrovna nebyla nejlíp vidět. Sama rozhledna je docela pěkná, celá cihlová. Má jen jeden malý, ale dost podstatný nedostatek, není z ní moc vidět, neboť les kolem už pomalu rozhlednu přerůstá. Poté jsme se vydali po žluté turistické trase do Višňové. Na louce, kolem které jsme jeli, se pásli koně a stádo krav, a tak jsme se tam s Klárkou zastavili a jí se ta zvířátka moc líbila. Pak jsme sjeli do lesa a pokračovali po lesní cestě podél takového potoka. Bylo to tam docela pěkné, jen kousek cesty tam právě opravovali a byl na ní navezen štěrk, který však nebyl rozhrnutý.

V roce 1889 byl založen okrašlovací spolek pro město Frýdlant, jehož zásluhou na severním okraji města, na tzv. Resselově kopci 399m.n.m, vznikla dřevěná rozhledna. Na stavbě se aktivně podílel Josef Haupt - pozdější předseda spolku. 15m. věž byla slavnostně otevřena 6. června 1890 a sloužila až do jara 1906, kdy musela být pro celkovou zchátralost stržena. Spolek ale hned v následujcím roce započal s výstavbou nové, cihlové rozhledny. Základní kámen 21m. vysoké věže byl položen 17 května 1906 a o rok později proběhlo slavnostní otevření tedy 30. dubna 1907. Po druhé světové válce začala rozhledna chátrat, v padesátých letech pak byla uzavřena a přebudována na letecký maják. V roce 1979 byly všechny tyto zařízení přesunuty na nově vybudovaný stožár stojící vedle rozhledny, a ta se vrátila zpět TJ. Frýdlant, která ji předala do užívání svému turistickému odboru. Ti zde také odpracovali společně se stavební četou bývalého Stavokombinátu na 2500 brigádnických hodin. Slavnostní otevření znovu opravené a zpřístupněné rozhledny se konalo 6. listopadu 1982. V současnosti je ovšem okolí rozhledny zalesněno, a tak se nabízí pouze výhled na město a jeho zámek.

Z Višňové jsme pokračovali po asfaltce přes Michalovice, Filipovku a Boleslav do Černous. Ve Filipovce nám ale Klárka začala usínat. Tak jsem sklopil sedačku a helmu jsme jí zase "zafixovali" moirou k sedačce, aby jí hlavička neblembala ze strany na stranu. My jsme pak začali řešit, kde se naobědváme. Příroda je tam pěkná, ale je to kraj, kde dávají lišky dobrou noc. Ve Višňové měla být hospoda, nebyla, v Černousích měla být hospoda, nebyla... tak jsme pokračovali skoro do Polska k Zawidovu a doufali, že se najíme v Habarticích.

Hned vedle opuštěného hraničního přechodu jsme objevili jakýsi hotel, tvářil se otevřeně, tak jsme se tam stavili na oběd. Stejně nebylo na výběr. Ted si říkám, jestli nebylo lepší jet do Zawidówa a dát si něco u nich. Restaurace v Habarticích, kde jsme byli, byl vlastně i hotel... no hotel, to by bylo hodně odvážné tvrzení... Jednalo se tak o dvacátou či nižší cenovou skupinu. Pinglice nevábného vzhledu nás přivítala nevábným pohledem. Já si nakonec dal ostravskou klobásu, ale přinesli mně obyčejnou klobásu, ale byla dobrá, to musím přiznat. Evka si dala smažený hermelín, sice nechtěla tatarku, přesto jí jitam dali. Já si dal k pití Svijany a ty mně naštěstí také nezklamaly.

Obědvali jsme venku u kol, přiznám se, že bych si tam kolo nenechal bez dozoru venku. A abych nebyl nařčen z rasizmu, tak nebudu podrobně psát, kdo se pořád kolem potuloval. Když jsme se rozhodli, že konečně opustíme Habartice, tak se Evce vypustilo kolo. Už za Filipovkou jsem jí ho pumpoval, protože ho měla poloprázdný. Tak jsem si říkal, že nebudu nic vymejšlet, sundal jsem Evce duši, že ji vyměním a píchlou duši zalepím až doma, ale ouha, sice jsem koupil duši na horáka, ale s autoventilkem, jenže Evka má ráfek s dírkou pro úzkej ventilek, takže jsem tam náhradní duši nemohl prostrčit. Tak nezbývalo než se pokusit zalepit duši. Ale nebyla po ruce žadná nádoba s vodou a duše se zdála být dobrá, když jsem ji nafoukl, tak se zdálo, že neutíká. Tak jsem si řekl, že je to možná ventilkem, má ho nějaký ohnutý. Dal jsem zpátky starou duši, pořádně dopumpoval kolo a vyrazili jsme.

Na konci Habartic jsem si všiml, že jsem ztratil víčko od pumpičky. Protože jsme zrovna stáli u ohrady s koňma, nechal jsem tam Evku s Klárkou na mým kole a na Eviným jsem si sjel dolů hledat víčko. Evka se mezitám snažila vyfotit Klárku s koníčkama, ale jeden z nich protáhl hlavu až ke klárce a začal ji očuchávat, jenže ona se toho velkého zvířete začala bát a rozplakala se. Zatímco do Habartic se nám cesta docela líbila, tak z Habartic se nám už nelíbila skoro vůbec. Nějak jsme už nedokázali ocenit ani to nádherné panorama Jizerek. Svou roli asi sehrál i oběd a ty problémy s kolem. Ale i cesta nás teď zklamala. Zatímco do dneška jsme jezdili po pěkně vyznačených zpevněných cyklostezkách nebo klidně i lesních pěšinách, tak s tím, co nás čekalo teď, se to nedalo srovnat.

To, co měla být zpevněná cesta, se změnilo v nezpevněnou, rozježděnou nebo travou zarostlou cestu. Část vedla i po zoraném poli, naštěstí to nebylo po těch pár dnech dešťů ještě nejhorší. Bohužel značení zde bylo příšerné, značky chyběly i na křižovatkách a mapa stála také za prd. Tam, kde měl byt lesní pás, tak žádný nebyl, tam, kde neměla být žádná trasa, tak byla křižovatka dvou pěšin a teď si cyklisto hoď mincí kudy... Tak jsem se snažil řídit podle širšího okolí, ale věřím, že ten, kdo mapy pořádně nezná a neumí, tak by směle zabloudil. Když už začala na jedné luční cestě sprostě nadávat i Evka, tak jsem si říkal, že tahle cesta fakt není dobrá :-) Nakonec jsme šťastně dorazili do Pertoltic. Zde bylo menší dilema, jestli to nevzít rovnou do Frýdlantu. Nakonec jsme si řekli, že vytrpíme celou trasu. Další cesta vedla po asfaltce do Bulovky, Horní Vsi. Jedinou ale podstatnou chybou bylo to, že cesta vedla otevřeným terénem a celu dobu do nás pražilo sluníčko. Navíc jsem musel během cesty několikrát Evce dopumpovat kolo, ale pak najendou duše přestala utíkat. Doma to kolo rozeberu a podívám se, kde byl problém.

Z Bulovky, Horní Vsi jsme vyrazili po silnici na Dolní Oldřiš, ale za lesem jsme zahnuli na zpevněnou cestu a zajeli zase do lesa a stoupali na bývalou Merklisskou bránu. To byl v podstatě nejvýš položený bod našeho výletu a odtud nás už čekalo v podstatě jen 20 km po rovince nebo klesání s pár lokálními kopečky. Vyjeli jsme z lesa nad Horní Řasnicí a po silnici se vydali k Frýdlantu. Já už šlapal z posledních sil, měl jsem strašnou žízeň a voda docházela. Proto, když jsme narazili na první výčep, tak jsme zastavili... a zastavil jsem jen a jen proto, že jsem fakt byl v krizi, a tak jsem si dal půl litru kofoly a Evka také, Klárka se aspoň proběhla. Ale hospoda, no hospoda, spíš nálevna tak třicáté cenové skupiny, byla otřesná. Venku sice seděli asi čtyři cyklisté, ale kolem nich poletoval šakal... asi místní starousedlík, silně podnapilý, ve středním věku, ale vzhledem se už limitně blížil urně, navíc na nás spokojeně cenil všechny své čtyři zuby. Rychle jsme se napili a vyrazili k Frýdlantu.

V podstatě se projíždělo soustavou vesnic, které na sebe plynule navazovaly. Zatímco ve Višňové dávaly lišky dobrou noc, tak tady by ani ta liška nevydržela... zde je skutečně konec světa. Některé baráky i vypadaly velmi pěkně a udržovaně, celkově to tam ale bylo strašně špinavé a zchátralé. Vyhořelý statek plný nějakého nedohořelého navezeného odpadu vypovídal za vše.

Byli jsme šťastní, že jsme dojeli do Frýdlantu. Zajeli jsme se ještě podívat k zámku, ale už tam zavírali, tak jsme ho obhlídli zvenčí a vyrazili k autu. Hned vedle parkoviště byla restaurace Avanti s dětským hřištěm, tak jsme se tam zastavili, Evka si dala pizzu, Klárka si pěkně hrála na hřišti a já to všechno musel zapít dobře vychlazeným Svijanským ležákem.

Frýdlant patří k nejvýznamnějším památkovým celkům v Čechách. Areál představuje velmi cenné spojení dvou architektonických útvarů - středověkého hradu a renesančního zámku.
Vznik hradu Frýdlant spadá do poloviny 13. století. Jeho prvními majiteli byli Ronovci, je vystřídali Bibrštejnové, kteří se významně podíleli na rozšiřování hradu. Od roku 1558 zde sídlili Redernové, zdatní obchodníci a válečníci, ale také podporovatelé stavebních prací a umění. Jejich dílem je výstavba nového renesančního zámku a kaple. Zkonfiskovaný majetek Redernů koupil v roce 1622 Albrecht z Valdštejna, vévoda frýdlantský, generál císařských vojsk, jeden z nejvýznamnějších osobností třicetileté války. Po jeho zavraždění roku 1634 přicházejí do Frýdlantu Gallasové, od roku 1757 Clam-Gallasové, významná šlechta pohybující se v diplomatických a vojenských službách u císařského dvora.
Původní podoba gotického hradu se do dnešních dnů nedochovala ve své celistvosti. Dnes vidíme hrad jako mohutnou dvoupatrovou stavbu kolem malého nepravidelného nádvoří, kterému dominuje velká válcová věž. Kaple a renesanční zámek byly postaveny na přelomu 16. a 17. století Markem Spazziem di Lancio. V 60. letech 19. století byla přistavěním dalšího zámeckého křídla dokončena stavba celého areálu.
V roce 1801 Clam-Gallasové zpřístupnili pro veřejnost část hradu s instalovanými sbírkami.

Pak jsme vyrazili do Bedřichova, kde jsme udělali obvyklou očistu těla a navečeřeli se, protože už ale bylo docela pozdě, tak jsme s Klárkou vynechali obvyklou trampolínu. Klárka už spí a my se půjdeme také uložit. Na zítřek se chystáme vyrazit s Klárkou na celý den do Liberce, chceme s ní jít do ZOO.

Co se týká dnešní tůry, tak jsme opravdu zklamáni. Značení i cesta v druhé polovině trasy byly otřesné. Do Jizerek určitě chceme znova vyrazit, jak v zimě, tak i na kolech přes léto. I k Frýdlantu asi zase vyrazíme, ale už určitě od něj nepojedeme na sever, ale nanejvýš na jih, směrem k jizerským hřbetům. A pokud byste měli chuť vyrazit na cyklotrasu od Shocartu "Za přírodními krásami Frýdlantského výběžku", tak se obrňte trpělivostí, moc se netěšte, a hlavně si vemte zásobu pití i jídla, protože první slušnou hospodu, kde se můžete stavit, napít se a najíst potkáte až zase v cíli ve Frýdlantu :-) Jo a jen tak na okraj, na celé trase (51,89 km), která vedla po "značených" cyklotrasách a turistických trasách jsme potkali čtyři dospělé turisty s dvěma dětmi hned po kilometru u rozhledny, pak už žádné. A první cyklisty jsem potkali až po 35km v Horní Řasnici a ti ještě jeli jiným směrem... I to asi něco vypovídá.

Dnešní tůra byla poslední na kole. V podstatě máme za sebou pět dní dovolené a pět tůr na kole, z toho čtyři horské s tím, že jsme pokořili s Klárkou i Ještěd. Celkem to dává:

Někdo by možná řekl "nic moc". Ale na horách a s Klárkou ve vozíku nebo sedačce za zády to považuji za dobrý výkon. A Evka zase potvrdila, že je zdatná cyklistka a jen tak nějakého kopce se nezalekne :-) Už pomalu plánujeme, že jestli se nám podaří na podzim ušetřit nějaký prodloužený víkend, že sem pojedeme znovu.

Pátek, 28. srpna

Dnešní den byl věnován Klárce a byl ve znamení naprosté pohody, žádné huntování těla, to jsme si užili předešlých pět dní. Klárce jsme naplánovali ZOO v Liberci. Klárka má ZOO moc ráda, tak jsme se těšili s ní. Já byl naposled v liberecké ZOO, když jsem byl hodně malej a už si to tam vůbec nepamatuju. Evka říkala, že tam také kdysi byla, ale také si z té ZOO vůbec nic nepamatuje.

Klárka tuto noc spala vzorově, vstávali jsme někdy kolem sedmé hodiny. Já jsem došel pro čerstvou snídani. Tentokráte si Evka přála něco sladkého, a tak jsem koupil koblihy. Chtěli jsme dát i Klárce, ale skoro to nejedla, nakonec jsme do ní dostali dvě vafle. Do Liberce jsme vyrazili kolem deváté a cesta utíkala rychle, neboť ZOO je na "naší" straně Liberce.

Zoo Liberec je nejstarší zoologickou zahradou u nás a nabízí svým návštěvníkům možnost příjemně strávit odpoledne v přítomnosti exotických zvířat.
Liberecká zoo je vyhledávaným cílem rodiných výletů. Můžete zde nalézt přes 170 druhů zvířat jejichž celkový počet překračuje 1000 kusů. Přibližně 300 zvířat je zařazeno do evropských chovných programů na podporu ohrožených zvířat vyhubením.
Jako jediná v ČR se může zoo Liberec pochlubit unikátem. Tím je bílá forma tygra indického, která se vyznačuje bílou srstí s černými pruhy. Nádherné jsou i modré oči bílého tygra.
Jak už bylo řečeno, liberecká zoo je nejstarší v České republice, vznikla roku 1919 a zpočátku plnila spíše funkci zimního stanoviště pro zvířata z cirkusu.
Po druhé světové válce došlo k převratné modernizaci zahrady. Jedním z poslání zoologické zahrady v Liberci je návrat zde odchovaných jedinců do volné přírody. V zoo Liberec se takto odchovávají orlosupi bradatí, kteří žijí volně v Pyrenejích nebo v Alpách.

Asi nemá smysl, podrobně popisovat, jaká všechna zvířata tam mají. Celé ZOO není tak velké, jako třeba ve Dvoře Králové, je to také tím, že je uprostřed města a už prostě nemá kam se rozšířit. Když zůstanu při tom srovnání se Dvorem, tak není ani tak vonící novotou, jako mnohé výběhy ve Dvoře Králové. Ale zvířat zde mají přesto dost a mezi nimi i unikáty, jako třeba bílé tygry apod. A i jinak je to docela útulné ZOO, kde je rozhodně se na co dívat.

Vydali jsme se přesně podle plánku a mezi prvními jsme navštívili slony. ZOO pořádá krmení zvířat, sloni se měli krmit kolem druhé hodiny odpoledne, ale když jsme tam přišli, tak je tam právě ošetřovatel doumýval. A možná, že nás tam bylo hodně rodin s malými dětmi, dočkali jsme se umývání i s programem. Při umývání, čištění chodidel atp. nám sloni předcvičovali, stoupali si na dvě nohy, lehali si, stavěli se na zadní, mávali nám choboty. Klárce se to strašně moc líbilo a spokojeně se na ně koukala.

Když jsme scházeli k ptákům a lachtanům, tak hlásili, že se právě chystá krmení lachtanů, proto jsme přidali do kroku a sešli k bazénu. Vystoupení bylo moc pěkné a Klárce se to opět moc líbilo a když lachtani skákali do vody, tak vždy radostí výskala, obzvlášť, když párkrát dopadla voda i na nás.

Hned vedle lachtanů byl stánek s jídlem, tak jsme se tam naobědvali a potom se vrátili k ptákům, které jsme vynechali, a prošli systematicky další části ZOO. Když jsme odcházeli od občerstvení, tak se tam na sebe rozhulákalo několik opic, byl to strašný řev, ale hrozně komický a všem, především dětem se to strašně moc líbilo. Až skoro na samém konci byl dětský koutek, jehož součástí byl i výběh pro nějake malé kozičky apod., kam mohly i malé děti. Tak tam hned Klárka vlezla a začala tam všechny kůzlata honit, plácala je po zadečku a tahala za ocásky a strašně u toho výskala radostí. Jen když se k ní seběhlo víc zvířátek, tak začala natahovat a utíkala za mnou. Ale když to bylo "na férovku", tak se vždy přikradla z boku nebo zezadu ke zvířátku a plácla ho. Také si tam za pět korun můžete koupit krmení, jsou to vlastně takové ty kuličky s kukuřičného těsta, ale ty kůzlata po tom jdou jak po flusu, takže když jsem to vzal s sebou, vrhlo se na nás pomalu celé stádo, a tak jsem vzal Klárku do náručí a druhou rukou krmil zvířátka, která na mě vyskakovala.

Také tam byla taková dřevěná prolízačka ze zavěšenými řetězovými lávkami, dokonce to vedlo přes takový potůček a pak zase zpátky a Klárka nás zase překvapila, co všechno dovede. Nejdříve si po šprušlích vylezla kolmo na takovou plošinu ve výšce asi metr a půl, pak přelezla po dřevěné lávce zavěšené na lanech, pokračovala o další metr nahoru po šikmině odkud vedla asi dvou až třímetrová síť z řetězů, která vedla asi dva až tři metry nad tím potůčkem. Zde už si Klárka nebyla tak jistá jako předtím, přesto se sama vydala na druhou stranu. Je pravda, že se za ní utvořila menší fronta dětí, mnohem starších než ona. Navíc se našli dva gentlemani na obou stranách, kteří tam nikoho dalšího nepouštěli, aby se lana moc nehýbala a když už byla takřka na konci, tak jí jeden pomohl za ruku. No prostě jsme zírali, jak to zvládla, pak sešla po schůdcích a po takové kládě zavěšené na řetězech se vrátila zpátky na druhou stranu potoka, to už jsem ji jistil zezadu, ale nebylo třeba, Klárka to zvládla na výbornou. Je to prostě šikula.

Krom tohoto výkonu, který nás překvapil i potěšil, když jsme viděli, jak to zvládá ve výškách a že postupuje sama opravdu opatrně, pozorně se kouká kam šlape a nezalekne se a jde dál, tak nás překvapila ještě jednou věcí. V necelých dvou letech už pro ni nepotřebujeme žádný kočárek, dokonce ani krosničku. Vyrazili jsme jen tak na lehko a Klárka to zvládla na výbornou, ano, čas od času jsme ji brali "na koníčka", ale jinak šlapala sama a ani si nestěžovala, naopak, když jsem se ji někdy snažil vzít do náručí,tak se nám začala spís vzpírat a říkala "sama, sama" !!!.

Když jsme prošli celé ZOO, rozhodli jsme se ještě zajít do botanické zahrady, která je hned vedle. Před tím jsme si ale u rybníku u východu změřili rychlost. Mně radar naměřil při běhu 22km/h a Klárce 7km/h.

Botanická zahrada Liberec je nejstarší botanická zahrada v České republice. Její doménou jsou sbírky tropických rostlin. Skleníkový areál ve tvaru krystalové drúzy, po stavební stránce projektovaný Ing. arch. Pavlem Vaněčkem, sestává z devíti různě velkých expozičních pavilonů, skýtajících plochu zhruba 3000 m². V pavilonech je prezentováno 13 rozličných botanických témat. Při jejich tvorbě byla spojena odborná geobotanická hlediska se zahradním uměním. Zahrada má také venkovní expozice a dalších devět skleníků jako nezbytné zázemí.

Mysleli jsme si, že se Klárka bude v botanické zahradě nudit, ale mýlili jsme se, docela se jí tam líbilo, ale je pravda, ze víc než kytky v jednotlivých pavilonech se jí líbily ryby, kterým byl věnován jeden pavilon. Ale i ty kytky stály za to. Jen s tím vzduchem to tam bylo horší, jednou člověk navštívil suchou poušť, hned na to přešel do tropického pralesa... ale zvládli jsme to.

Škoda jen, že jsme v Tišnově zapomněli slevové knížky z cestovatelské knížky, protože bychom dnešní výlety měli zadarmo, neboť v nich byly kupóny pro vstup zdarma jak do ZOO, tak i do botanické zahrady. Ale těch peněz za vstupenky nelitujeme, odměnou nám byl spokojený Klárčin úsměv a to je za všechny peníze :-)

Kolem třetí jsme se vydali k autu a vyrazili do Bedřichova, tam jsme si dali menší pauzu, mezitím stáhli fotky, protože jsme úplně zaplnili pamět, a k večeru ještě vyrazili s Klárkou na odrážedlu ke sjezdovkám. Teda původně vyrazila jen Klárka s Evkou, protože já jsem padl do postele a usnul, ale probral jsem se a vyrazil za nima. Klárka si to právě svištěla po parkovišti u sjezdovek. Je pěkné pozorovat, jaké na tom odrážedle dělá pokroky a jak pěkně už jezdí. Pevně doufáme, že za rok už jí budeme moci koupit první kolo a rovnou bez postranních koleček. Uvidíme...

Kousek od sjezdovky se šla Klárka houpat na houpačce a já skočil pro foťák, který jsme zapomněli. Pak jsme se vydali zkratkou na horní centrální parkovište a pak k restauraci Lesní chata. Je tam totiž poměrně velké dětské hřiště s klouzačkou, houpačkama, pískovištěm i trampolínou. Dokud byla trampolína obsazena, tak se Klárka "musela spokojit" s pískovištěm a klouzačkou, ale jakmile se trampolína uvolnila, Klárka neomylne zamířila k ní a začala hopsat. Když už byl čas na večeři, tak jsme chtěli odejít, ale Klárce se nechtělo, i když jsme řekli, že odcházíme, tak nám zamávala a skákala dál :-) Tak Evka vyrazila jako předvoj připravovat večeři a já tam ještě s Klárkou zůstal. Nakonec jsem jí obul boty a vyrazili jsme. Klárce se nakonec na odrážedle už moc nechtělo jet, byl to na ni moc sešup, a tak jsem ji vzal nakonec na ramena.

Na chatě jsme se navečeřeli, provedli očistu a Klárku dali spát,vzledem k tomu, že dneska přes den nespala, tak nám hned usnula. No a my se koukali na televizi a při tom složili většinu věcí na zítřejší návrat domů. Evku rozbolela k večeru hlava, a tak šla už spát a já končím a jdu taky.

Sobota, 29. srpna

Cesta domů

Fotogalerie | Artefakty | Mapy |

2007 - 2013 © Emma, Klárka, Eva & Jan Šafaříkovi