STUPNÁ, JIŽNÍ ČECHY

Sobota, 2. srpna

Původní plán zněl: vyrazit kolem šesté hodiny ráno a setkat se s Černýma někde u Náměště nad Oslavou a odtud pokračovat společně do cíle naší cesty - Stupné u Křemže v Jižních Čechách. Ale plány a předsevzetí jsou přece proto, aby se nedodržovaly, takže jsme z Tišnova vyrazili s menším zpožděním, kolem půl deváté. To uz Černí byli někde u Telče. Tak jsme si řekli, "no nic... sejdeme se ve Stupné". Cesta byla docela příjemná, až na nějaký ten zpomalovací náklaďák. Horší bylo počasí. V Třebíči začalo poprchávat a pozdějí nás čekalo i několik průtrží mračen. Tak jsem si řekli, že nám ta dovolená pěkně začíná.

Na obchvatu kolem Jindřichova Hradce nás potkala pěkná zácpa, opravoval se tam most a doprava byla kyvadlová. Naštěstí se nám při tom popojíždění neprobudila Klárka a srdnatě to prospala. I když párkrát se zdálo, že si s náma chce začít povídat.

Černý jsme nakonec dojeli už v Třeboni. Přece jen malý Vašík se dožadoval svého přídělu mateřského mlíčka, a tak si udělali nějake zastávky a dali nám možnost je dojet. A protože se zrovan schylovalo k polednímu, tak jsme se rozhodli pro oběd. Zaparkovali jsme u Restaurace Na Rybníčku. Bylo tam poměrně pěkné posezení a moc dobré jídlo. Vřele doporučujeme. Když jsme reklamovali, že se jmenují Na Rybníčku a já tam žádný rybník neobjevil, dozvěděl jsem se, že naše auta parkují "v rybníce".

S plnými žaludky jsme se vydali na závěrečnou etapu cesty do Stupné přes České Budějovice, které jsme však pouze projeli. Do Stupné jsme dorazili kolem jedné.

Stupná:
Stupná, Chlumeček, Bohouškovice a Stupenské jednoty jsou vesnice na jižním svahu severního hřebenu Blanského lesa. Leží tedy mimo oblast Blat, v Křemežské kotlině. Přesto má i tato oblast blíže k Blatům, než k Šumavě. Oproti blízkému Rojšínu, kde je souvislá řada vyloženě blatských usedlostí, je tato oblast poměrně chudá. Bohouškovice jsou téměř zcela přestavěny. Ve Stupné se zachovaly dva statky se štítem, bohužel jeden s nepůvodní omítkou. A potom několik budov s pěkně opravenými detaily, hlavně ostěním oken a orámovanými letopočty.

Zjistili jsme, že "naše" chalupa je přímo na "návsi". Jednalo se o moc pěknou chalupu s typickým jihočeským štítem ve stylu tzv. selského baroka. Jak jsme se později dozvěděli od majitele, chalupu mají v hledáčku památkáři, takže veškeré úpravy se musí konzultovat s nimi.

Chalupa, kterou jsme měli pro sebe na týden pronajatou, byla opravdu veliká. V přízemí byla obývací místnost s televizi, rádiem, krbem, dále malá kuchyňka a koupelna. Původně tam byla i sauna, ale tu poničila povodeň a ještě není opravená. Dole se pak nacházi i jeden z pokojů, v horním patře pak další dva. My jsme byli ubytováni v horních dvou pokojích.

Prostorná zahrada byla čerstvě posekaná, takže nás uvítala nádherná "anglická travička". Hned jsme se začali těšit až tam Klárka začne pobíhat. Vzadu v zahradě bylo ohniště, pergola s posezenim, houpačkou, houpací sítí a ping-pongovým stolem.

Samotná Stupná byla jen pár baráků, nejbližší obchod byl ve dva kilometry vzdáleném městysu Křemže. Ze Stupné je nádherný pohled na nedalekou Kleť, která je se svými 1084 m.n.m dominantou kraje a je jedním z cílů naší dovolené.

Po ubytování jsme se rozhodli vyrazit ihned na obhlídku okolí, ale počasí nám naše plány pokazilo, protože nedlouho po našem startu obhlídky se zase zatáhlo a začalo pršet. Tento den nám obecně počasí nepřálo, snad to další dny bude lepší. Jedna přeháňka střídala druhou, občas se na nás sice usmálo sluníčko, ale hned zalezlo. I odpolední uspání Klárky na zahradě bylo přerušeno pořádnou bouřkou. Proto jsme se i s našimi malými ratolestmi přemístili do společenské místnosti. Je tam velikánská a široká válenda, na které se děcka mohly vyblbnout, i když Vašík díky svému věku zatím jen trénoval převracení na bříško a s pomocí rodičů sed a leh... ale šlo mu to a snažil se :-) Jak se Vašík převaloval na bříško, tak si u toho spokojeně pobrukoval. Klárka po něm pořád lezla a jednu chvíli se na něj vrhla a začala ho líbat :-) To však Vašíka asi dost zaskočilo a moc se mu to nelíbilo, takže začal poplakávat... asi čekal nějakou romantiku, básničky apod. a ne, že se na něj Klárka hned vrhne :-)

Poté, co jsme dali večer naše mimča spát, jsme se posadili dole a povídali si nad sklenkou Rulandy červené. Přitom jsme se domluvili na prvním výletu, který bude směřovat do Zlaté Koruny a Českého Krumlova.

Klárka se v noci ale nějak budila a jak nás i v té tmě uviděla, tak se s náma jako společenský typ hned chtěla dát do konverzace a vůbec jí při tom nevadilo, že jsou dvě hodiny ráno :-)

Neděle, 3. srpna

Dnešní ráno nás nepřivítalo zrovna nejpřívětivěji, brzo se však vyjasnilo, a proto jsme se rozhodli vyrazit do Českého Krumlova s malou zastávkou ve Zlaté Koruně. Cesta byla docela příjemná, s malým uvíznutím na příliš se svažující křižovatce, nicméně vše dopadlo dobře, a tak jsme dorazili do Zlaté Koruny.

Do kláštera Svatá trnová koruna (Sancta Spinea Corona) povolal cisterciáky z rakouského kláštera Heiligenkreuz český král Přemysl Otakar II. roku 1263. Podle legendy založil klášter ze zbožných pohnutek. Král měl totiž před důležitou bitvou u Kressenbrunnu roku 1260 proti uherskému králi Bélovi IV. učinit zbožný slib, že za své vítězství nechá založit klášter. Po vítězném boji pak své slovo skutečně splnil. Důvody pro založení kláštera však byly zároveň i politické. Nový klášter měl zamezit případné rozpínavosti rodu Vítkovců, kterým patřil nedaleký Český Krumlov.
Zakladatel věnoval Zlaté Koruně rozsáhlé pozemky, k nimž pak přibyly další od jiných donátorů, což klášteru umožnilo velký rozkvět ve 14. století. Sláva Zlaté Koruny však pohasla během husitských válek. Roku 1420 byla napadena husity, kteří budovy zapálili a způsobili tím velké škody. Mniši proto klášter na 17 let opustili. Rožmberkové, sídlící v nedalekém Českém Krumlově, v té době uchvátili klášterní statky, které již nikdy nebyly vráceny svému původnímu majiteli. Mniši tak neměli prostředky na obnovu kláštera, a proto až do 17. století nemohli užívat pobořený klášterní kostel a velký konvent.
Po třicetileté válce, během níž klášter trpěl pobyty vojsk a rabováním, se však Zlatá Koruna vzchopila a dokonce se ve 2. polovině 17. století počítala mezi vzorové kláštery českomoravské cisterciácké provincie. V té době byl klášter nákladně opravován.
Další dobou rozkvětu byla 2. polovina 18. století za posledního opata Bohumíra Bylanského, který se pečlivě staral o duchovní i hmotnou stránku života kláštera. Založil tu např. školu pro děti místních poddaných, kde se vyučovalo podle tehdy moderní názorné metody. Dále nechal vyzdobit interiéry kláštera v rokokovém slohu a upravil klášterní zahrady. Bohužel právě tehdy, roku 1785, byl slibný rozvoj kláštera nečekaně ukončen zrušovacím dekretem císaře Josefa II. a od té doby zde řeholní život definitivně ustal.
Budovy kláštera poté odkoupili krumlovští Schwarzenbergové (roku 1787), kteří jej pronajímali pro nevhodné průmyslové provozy. Zejména slévárna a strojírna, umístěné v křížové chodbě (v 2. polovině 19. století), značně poškozovaly klášterní architekturu. Naštěstí byly tyto továrny roku 1909 zastaveny a začalo se s rekonstrukcemi klášterních budov, které probíhali od roku 1938 i během 2. světové války pod vedením architekta Fidry.
Během 2. světové války byl klášter Schwarzenbergům zkonfiskován protektorátními úřady, v roce 1948 přešel do vlastnictví československého státu. V letech 1979 až 2000 byl pod správou Státní vědecké knihovny v Českých Budějovicích a nyní ho spravuje Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích. V roce 1995 byl zlatokorunský klášter prohlášen národní kulturní památkou.

V Koruně jsme však zjistili dost nepříjemnou věc, někde se nám uvolnil na krosničce šroubek držící jeden z hlavních popruhů, proto jsme zpočátku nosili Klárku jen v ruce. Prošli jsme si trošku klášter, ale dovnitř jsme nešli, přece jen Klárka s Vašíkem by to stejně asi moc neocenili, a tak jsme spíš chodili venku, kde toho měli na koukání až až... Já jsem pak na chvilku odběhl a stavil jsem se v nejbližším baráku a poprosil majitele, jestli by mi mohl dát náhradu za ztracený šroubek. Vše nakonec dobře dopadlo, správný šroubek se našel a já si mohl zase vzít Klárku do krosničky, na kterou je už tak zvyklá a ráda se v ní nosí. Poté jsme vyrazili ještě se podívat k řece k tábořišti. Bylo tam poměrně hodně vodáků, ale zdálo se nám, že i hodně bordelu. Že by vodáci byli čím dál větší čuníci? Čert ví :-) Aspoň jsme si s Evkou zavzpomínali, jak jsme tudy přede dvěma léty projížděli.

Pak následovalo přemístění se do Českého Krumlova, zpočátku jsme měli menší problém se zaparkováním, ale nakonec to dobře dopadlo. Vyndali jsme kočárky a vyrazili do města, směr zámek. Hned na začátku jsme míjeli krumlovský pivovar Eggenberg. Dokonce jsme s Evkou měli z cestovního pasu dvě vstupenky na exkurzi, ale nic z toho nebylo :-(

Jméno města Krumlov je odvozováno z německého výrazu "Krumme Aue", který je překládán jako "Křivý luh". Tento název byl odvozen z přírodních podmínek, konkrétně z tvaru území, na němž se město rozkládá - to leží v esovitě zakřivených meandrech řeky Vltavy. Na latinských listinách je nazýváno Crumlovia či Crumlovium. První zmínka je zachována v písemnosti z roku 1253, kde je Krumlov označován coby Chrumbenowe.
...

Státní hrad a zámek Český Krumlov patří svou architektonickou úrovní, kulturní tradicí i svou rozlohou mezi nejvýznamnější památky středoevropské oblasti. V původní půdorysné dispozici, hmotové skladbě, interiérové instalaci i architektonickém detailu je dochován stavební vývoj od 14. do 19. století.
Vysoké hodnocení místa z řad domácích i zahraničních odborníků vedlo postupně k získání statutu nejvyšší památkové ochrany. V roce 1963 bylo město prohlášeno městskou památkovou rezervací, v roce 1989 byl areál zámku vyhlášen národní kulturní památkou a v roce 1992 byl celý historický komplex zapsán do Seznamu památek světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Sluníčko už pařilo naplno, a tak se nám cestou do kopce začal "přehřívat motor". Dneska to však vypadalo v Krumlově jak někde v Japonsku. Všude kolem Japonci, všude se mluvilo japonsky, všude blikání japonských fotoaparátů. Když jsme dorazili na zámek, tak se Klárka začala na jeden japonský pár tak pěkně usmívat, že si japonka hned pohotově ke Klárce přiskočila a Japonec si odvezl domů snímek své ženy i se smějící se Klárkou :-) Medvědi v příkopu Krumlovského zámku dnes nebyli moc vidět, Evka nakonec jednoho našla zalezlého v jednom rohu, kde spokojeně podřimoval. Jelikož se dole povalovaly dvě bečky od piva, tak se člověk ani moc nedivil, pokud měli včera nějaký mejdan :-) Do zámku jsme ale opět nešli. Zastavili jsme se na horním nádvoří, ale protože se Klárka a hlavně Vašík začali ohlašovat, rozhodli jsme se sejít někam dolů do města, že je tam nakrmíme. Krmení proběhlo Na ostrově a my přitom sledovali vodáky jak se suší a chytají své sudy poté, co se v drtivé většině "udělali" na splavu Pod zámkem.

Přemýšleli jsme kam půjdem na oběd my a nakonec vyhrála jedna čínská restaurace vedle Plešiveckých schodů. Zatímco Vašík cestou přes město usnul, Evka ještě musela absolvovat jedno speciální kolečko podél řeky, než i Klárka spokojeně usnula. K obědu u nás čtyřech vyhrála kachna, zatímco Černí si ji vychutnali s rýží, my s Evkou jsme dali předmost tradičním nudlím. Po obědě jsme se vydali po Rybářské ulici podél Vltavy směrem k jezu Pod hradem, kde jsme se na delší dobu zastavili a kochali se pohledy na vodáky, jak se snaží sjet jez. Počasí bylo nádherné, sluníčko krásně svítilo a vody bylo také poměrně dost. Některé výkony opravdu stály za to a občas se bylo opravdu na co dívat :-) Nejraději bychom také hned z fleku nalezli na nějakou loď a vyrazili... snad později až budou obě děti větší. Říkali jsme si, že by nebylo špatné vzít raft, ten je přece jen pro děti stabilnějsí, a vyrazit. Snad za rok, za dva. Myslím že pokud by bylo počasí, tak by si to i děti pěkně užily.

Poté, co jsme se do sytosti vynadívali na vodáky, vydali jsme se znova směrem k zámku, cestou se osvěžili opravdu dobrou točenou zmrzlinou a poté se vydali opět k řece a směrem k našim autům. Cestou do Stupné jsme doplnili zásoby v Penny a pokračovali domů. Těšili jsme se, že naplníme bazének a Klárka se bude moct koupat. Pak se ale zatáhlo tak, že jsme začali uvažovat o alternativách. Počasí se nakonec ale přece jen pořádně umoudřilo, udělalo se zase krásně, a tak jsme šli na zahradu, rozprostřeli celtu, vyndali a nafoukli bazén, ať se má Klárka kde koupat. Ta samozřejmě musela asistovat už při nafukování, jakmile jsme ji svlíkli, tak hned sama hupla do bazénku a spokojeně se tam cachtala.

Když se Klárka s Vašíkem odebrali na kutě, sešli jsme se my čtyři opět dole a směle si poradili se zbývající Rulandou červenou a také se odebrali spát.

Pondělí, 4. srpna

Klárka se nám tady budí tak jednou dvakrát za noc a dnešní noc se nám ji naštěstí nepodařilo probudit hned při příchodu na pokoj. Ráno se pak Klárka probudila kolem čtvrt na šest, ale usnula s náma v posteli, pěkně se mezi nás rozvalila, tak jsme jí udělali pěkně místo a chvílema i pozorovali, jak krásně a spokojeně spinká. Když pak po nás začala skákat a brebtat, tak jsme ji postavili na zem. Ona spokojeně chodila kolem postele, hrála si s hračkama, snažila se vyšplhat k nám, zatímco my jsme ještě spokojeně "spali" :-) A Klárka nám hned po ránu udělala opravdu radost, protože se jí už podařil další rekord - dvanáct krůčků aniž by spadla na zadek, a večer se pak ještě zlepšila a zvládla už i čtrnáct krůčků.

Dnešní den jsme naplánovali výlet na Kleť, tam jsme předpokládali, že bude otevřeno určitě. Nechtělo se nám jezdit někam na zámek nebo hrad, když jsou v pondělí zavřený. Dojeli jsme autem až k dolní stanici lanovky na Kleť v Krasetíně. Klárka cestovala v krosničce, zatímco Vašíka si Mirek uvázal do šátku. Šli jsme po zelené, žluté a modré turistické značce. Zpočátku byla cesta nejen mírná ale i pěkně upravená asfaltka. Poté to začalo ale pomalu stoupat a pěkná cesta se změnila ve zpevněnou kamenitou cestu, ta přešla v lesní pěšinu. Nakonec jsme se napojili na naučnou stezku, která nás přímo pod lanovkou po šutrech dovedla až na samý vrchol. Naštěstí jsme pak objevili alternativní cestičku lesem hned vedle lanovky, tak aspoň poslední úsek nebyl tak hrozný.

Kleť - 1084 m n. m. - je nejvyšší horou Blanského lesa, jenž se rozkládá v severozápadní části okresu. Z roku 1624 pochází zpráva, že se zde nachází „hojnost zvěři - jelenů, laní, medvědů, srnců, vepřů a sviní divokých, rysů, vlků, divokých koček, lišek a zajíců, tetřevů i mnoha čižebných ptáků".
Název hory Kleť je jedním z nejstarších pojmenování českých hor. V dochovaných psaných listinách můžeme sledovat vývoj názvu asi takto:
1263 - Mons Naklethi
1318 - Naklati
1445 - Kletie
1600 - Kleta
1624 - Kleť, Kletý
od 17. století - Schöniger, lidově Schönigl, Šénygl
konec 19. století - Klet
od 1918 dodnes - Kleť
Na počátku 19. století byla navštěvována pouze za účelem měření a mapování. Kleť je místem jedinečného kruhového rozhledu. Již před stavbou rozhledny sem přicházeli lidé za vynikajícím pohledem na Alpy. Kníže Josef Jan Nepomuk ze Schwarzenberku, sám vášnivý cestovatel, propagoval také turistické zájmy. Dal tedy podnět k výstavbě kamenné rozhledny na samém vrcholu. Stavba byla budována v letech 1822 - 1825. Jedná se o nejstarší kamennou rozhlednu v Čechách, z níž je za chladného počasí vidět až na alpské vrcholky. Na počest zakladatele byla nazvána Josefovou věží. Josefova věž se stala v letech 1824 - 1825 trigonometrickým bodem pro kartografické práce, a tak místo přilákalo nejenom tisíce návštěvníků, ale také tvůrce plánů rozhledů z vrcholu rozhledny.
Sto let po založení rozhledny, v roce 1925, byla na Kleti vystavěna horská chata pro potřeby turistů, jejíž patronkou byla kněžna Terezie ze Schwarzenberku. Odtud název Tereziina chata.
Dnes je Kleť a její okolí cílem mnoha tisíců turistů během celého roku. Po několika turistických trasách se na Kleť lze dostat z několika míst v regionu - z Českého Krumlova, Holubova, Křemže, Chvalšin, Zlaté Koruny, Brloha atd. Na své si v zimním období přijdou i lyžaři. Již tradiční sportovní akcí se stal velmi náročný Běh na Kleť. V zimě i v létě je možné se na vrchol a zpět dopravit sedačkovou lanovkou, jejíž dolní stanice se nachází v Krasetíně u Holubova. Lanovka překonává délku 1752 m a výšku 383 m, turisty přepravuje již od roku 1961.
V roce 1957 začala na Kleti výstavba vysílače jižní Čechy (stožár vysoký 116 m), o dva roky později zahájil vysílač pravidelný provoz. V roce 1967 začaly práce na výstavbě vysílače pro přenos druhého a barevného programu Československé televize (výška asi 180 m).
V letech 1958 - 1961 vznikala svépomocí hvězdárna


Legendy a vyprávění:
Na nejvyšší hoře Blanského lesa stál pevný hrad a v něm spravedlivě vládl vladyka Hrozen. Měl jedinou dceru, dobrotivou a sličnou, které říkali Krasava. Ucházelo se o ni mnoho ženichů a zvláště švarný mladík snědých tváří a jiskrného pohledu, o kterém se proslýchalo, že je to sám Belzebub. Když kníže pekel poznal, že jeho proměna je prozrazena, přísahal pomstu za to, že dostal od Krasavy košem. Jednoho dne, když všichni z hradu odjeli na lov, rozpoutal Belzebub nad Kletí děsivou bouřku; lámal pevné hradby hradu a metal kamení do všech stran. Bludný mnich, který šel náhodou okolo, zdvihl kříž a zahnal Belzebuba do pekel. Balvany ležící dodnes na temeni Kleti jsou zbytky onoho mocného sídla rozkotaného ďáblem.

Na vrcholu jsme si sedli pod slunečnik u rozhledny a najedli se, dali jsme si pivko respektive kofolu. Jelikož jsme chtěli dát Klárce teplý oběd skočil jsem si do restaurace poprosit je, jestli by mi pro ni ohřáli dětský obídek, oni mě však nasměrovali do speciální dětské místnosti, kde měli i dětské sedačky, přebalovací pult včetně vlhčených ubrousků a mikrovlnnou troubu na ohřívání jídla. Moc pěkně to tam měli zařízené. Já však blbec zapomněl skleničku promíchat, takže mi při ohřívání jídlo trošku vyhřezlo :-) No, Klárka se nakonec spokojeně najedla a využili jsme nakonec i jejich jídelní židličku.

Nahoru na rozhlednu jsme nešli a spokojili jsme se s pohledem zespoda. Na místní observatoři jsme se také zastavit nemohli, bylo pondělí, a tak neprováděli. Na vrcholu nás také zastihla pěkná průtrž mračen, ale naštěstí jsme ještě byli vedle restaurace, a tak jsme tam hned zapadli. Protože déšť pořád sílil a byl to pěknej lijavec, rozhodli jsme se zůstat v restauraci, a tak si Evka pochutnala na dobrém kafíčku s Marlenkou a já se posilnil další černou dvanáctkou z Českých Budějovic :-)

Když se zase vyjasnilo, vydali jsme se na cestu zpátky dolů. Byla to sice delší alternativa, zato však celá po zpevněné cestě, opět zčásti po naučné stezce a hlavně jen po mírném klesání. My s Evkou jsem našli dva opravdu pěkné hříbečky, zatímco Mirek s Šárkou dvě pěkné bedly. Cestou jsme se zastavili na jedné vyhlídce, kde byl pěkný výhled na České Budějovice. V dálce bylo vidět i jadernou elektrárnu Temelín a před Českýma Budějovicema bylo pěkně vidět bývalou vojenskou leteckou základnu v Plané. Šlo rozeznat i rozjezdovou dráhu, řídící budovy i jednotlivé úly pro letadla.

Na parkovišti jsme se odměnili dobrou zmrzlinou a každý dostal bonus v podobě švestky. Klárka pak byla odměněna zbytkem švestek a Vašík dostal svůj příděl mateřského mléka :-)

Hned po příjezdu domů se ženské pustili do dělání večeře. My jsme se rozhodli dát si gulášovku s nasbíranýma houbama, zatímco Mirek s Šárkou si uvařili zelnou polívku. Jelikož se však večer udělalo opravdu moc pěkné počasí, rozhodli jsme se nechat obě polívky pěkně uležet do druhého dne a s Mirkem jsme se pustili do připravy ohně na opékání buřtů. Klárka s Vašíkem se houpali v síti, Klárka se houpala i v houpačce a vypadala dost spokojeně. K opékání jsme si pustili i hudbu, neboť pergola byla vybavena i rádiem s bednama.

Večer se Černí odebrali hned spát, zatímco my si s Evkou ještě dali několik koleček domina a pak se odebrali také do postele. Noc však nebyla vůbec pěkná. Klárka se nějak budila a navíc byla dost rozpálená, mysleli jsme, že má teplotu, což se bohužel ráno potvrdilo, 37,8° C, tedy 0,3 nad normu. Evku pro změnu pořádně rozbolelo v krku. Snad to nechytli ode mě. Já měl problém s krkem před odjezdem na dovolenou, ale teď už je to relativně dobré až na pořádnou rýmu, která mě pořád trápí

Úterý, 5. srpna

Dnešní ráno nás přivítalo deštěm, když se k tomu připočte Evin bolavý krk a Klárčina noční a ranní teplota, nebyl to zrovna ideální start do nového dne. Proto jsme se rozhodli, že dnešek pojmeme více odpočinkově. Evka zůstala dopoledne doma, zalezla do postele a prolívala se teplým čajem s citrónem. Já jsem si vzal Klárku a vyrazil jsem s Vašíkem, Šárkou a Mirkem na malou procházku nad Stupnou směrem Bohouškovice. Nad vesnicí jsme se pak rozhodli jít po cyklostezce směrem na Jankov. Cesta to byla opravdu moc pěkná a příjemná, lesem podél pole. Několikrát jsem se zastavil a fotil jsem panoramatické snímky. Sbírali jsme ostružiny, i když některé byly ještě kyslé. Klárka naštěstí usnula v podstatě hned, co jsme vyrazili. Protože jsem nevzali mapu a ani se před cestou do ní nekoukali, nevěděli jsme, kam to vlastně vede a jestli se dá udělat nějaký okruh. Proto jsme se kousek od Lesáku otočili a vydali se stejnou cestou domů. Přitom stačilo ujít ještě pár set metrů a mohli jsme odbočit na Oborák a vracet se směrem ke Stupné. Cestou zpátky jsme dokonce přímo na cestě potkali dvě srnky. Také jsme si až při zpáteční cestě všimli v Bohouškovicích ovcí, které se nás však bály, a tak se schovávaly pod valník. Klárka se probudila až doma, a tak si konečně mohla pochutnat na ostružinách, které jsem pro ni cestou nasbíral.

První písemná zmínka o Křemži je z roku 1263, kdy patříla Dubenským z Chlumu. V roce 1318 se páni Dubenští rozdělili na dvě větve: chlumskou a křemežskou a Smil postavil na místě bývalé tvrze v Křemži hrad a jeho potomci se psali "Smilové z Křemže". Poslední z nich Jan Smil byl zajat Oldřichem z Rožmberka, roku 1447 popraven, když předtím Křemži na Janu Smilovi Oldřich vymámil. V roce 1451 prodal Oldřich z Rožmberka Křemži bratrům Přibíkovi a Oldřichovi z Chlumu a v roce 1547 přešla do majetku rodu Častolárů z Dlouhé Vsi. Roku 1678 připadla Zlatokorunskému klášteru a po jeho zrušení roku 1785 k panství Český Krumlov - rodu Schwarzenberků. V roce 1863 byla Křemže povýšena na město a užívala znaku pánů Dubenských z Chlumu.

Na odpoledne jsme pak naplánovali výlet do Křemže, že se tam stavíme nejdřív na oběd a pak se vydáme ke Křemžskému rybníku. Zaparkovali jsme hned vedle náměstí u kostela a první cedule, která nás trkla do oka byla reklama na Radniční restaucaci a protože jsme ji měli v podstatě u nosu, rozhodli jsme se tam zajít. Zvenku i zevnitř nevypadala nejhůř, tak jsme tam šli... No, vřele vám ji ale nedoporučuju. Jídlo nebylo nic moc, obsluha také nebyla kdo ví jaká, z kuchyně táhl silný zápach přepáleneho tuku. Já si s Mirkem dal čočku s klobásou, očividně několik dní uleželou, vždyť i servírka se divila, že si ji objednáváme, že byla před pár dny jako menu. Jaksi si nestihla všimnout, že ji ještě nabízejí na ceduli u vstupu do restaurace. My ji s Mirkem přece jen riskli. Ženské si daly tuším nějaký sýr.

Po obědě jsme se trošku prošli po okolí a našli jsme mnohem ale mnohem lepší podnik: Hudební klub Vertigo. Mají moc pěkně a stylově udělanou restauraci, včetně venkovní zahrádky a dětského koutku s prolejzačkama či houpačkama. V jídlech mají také mnohem větší výběr a dokonce i za příznivější ceny. Příště se musíme stavit určitě tam.

Evka se Šárkou plundrovaly jeden sekáč s dětským oblečením, takže my jsme s Mirkem tak půl hoďky jezdili s kočárkama po Křemži. Klárka má asi tři nebo čtyři nové oblečky :-) Já si stihl skočit k hodináři opravit si hodinky. Koupil jsem si novou mapu Blanenského lesa v měřítku 1:35000, ale neni asi zas tak moc dobrá, jak jsme se záhy meli možnost přesvědčit, protože to, co na mapě bylo namalováno, tak vůbec neodpovídalo realitě, kudy jsme šli :-( Ale je tam i pár našich dalších plánů na výlet, tak ať máme aspoň něco na "přibližnou" orientaci.

Vyrazili jsme ke Křemžskému rybníku. Počasí se udělalo možná až moc dobré. Obloha byla vymetená a sluníčko svítilo naplno. Tak jsme otevřeli slunečníček, ať na Klárku nejde přímé světlo. Rybník však pro nás byl jedno velké zklamání, mělo tam být podle mapy místo na koupání, ale nebylo. Podle mapy se mělo jednat opravdu o velikánský rybník, ale v podstatě byl skoro z poloviny zarostlý a byl to spíš takový bahňák, jehož hloubka se mohla pohybovat v řádu několika desítek centimetrů. Tak jsme se rozhodli vyrazit dál přes železniční trať směrem k Háji. Tam měly být ještě další dva rybníčky, jeden byl docela pěkný, ale ten další byl zase velké zklamání. Tak jsme to otočili a vydali se směrem ke Křemži k autu. Ta cesta ale byla v tom vedru opravdu vysilující. Zastavili jsme se ještě na chvilku u jednoho rybníčku přímo v Křemži, ale pak se definitivně vydali zpátky do Stupné. Tento výlet se nám teda moc nevydařil, alespoň co se navštívených míst týkalo.

Na chalupě jsme si pak hráli s Klárkou a Vašíkem na zahradě, houpali je na houpačce respektive v houpací síti. Mně se pak podařilo ukecat nejdříve Šárku, aby si šla se mnou zahrát badminton. Ta pak předala raketu Mirkovi. Hráli jsme spolu poměrně krátkou dobu, přesto jsem byl docela zplavenej. Poté, co jsme se navečeřeli a dali spát obě mimča, jsme se sešli dole tentokráte nad lahvinkou Veltlína zeleného. A při tom si zahráli několik partií žolíků.

V noci mě pak Evka dost vyděsila, když šla krmit Klárku, tak ji při posazení strašně rozbolelo u třísel v místě slepáku, ale naštěstí to odeznělo. Tak doufám, že to nebude nic vážného.

Středa, 6. srpna

Dnešní ráno nás čekalo menší dilema. Vyrazíme dneska na zámek do Hluboké nad Vltavou anebo se vydáme na naučnou stezku okolo Brlohu? Nakonec vyhrál Brloh. Včera jsme jeli s kočárkem, tak dneska že bysme krosničkovali a šátkovali kolem Brlohu a zítra bychom zase kočárkovali v Hluboké. Obec Brloh je asi 6km od Stupné, takže jsme tam autem byli za pár minut. Nejdřív jsme si doplnili zásoby jídla v místním obchodě a pomalu, ale jistě :-) vyrazili na výlet po zelené značce.

První písemná zmínka je z roku 1310. Brloh byl poddanská ves patřící Rožmberkům. V roce 1418 je vesnice osvobozena odúmrti Oldřichem II. z Rožmberka. Brloh pro své položení (vedla tudy cesta od Prachatic k Budějovicím) zakoušel často válečných útrap - v 15. století od vojsk pasovských a švédských. . Kostel sv. Máří Magdalény byl založen v roce 1340 z podnětu Petra z Rožmberka a v letech 1697-1704 přestavěn ve slohu barokním. Fara vystavěná roku 1716 v roce 1751 zcela vyhořela. Zmínka o škole v Brloze pochází již z roku 1660. V polovině 19. století zde existovala dvojjazyčná česko-německá škola. V roce 1857 byla vystavěna nová školní budova. V roce 1873 zde byla škola dvoutřídní česká a jednotřídní německá. Obživu obyvatelstvu poskytovalo především polní hospodářství. Pěstovalo se zde zejména žito, pšenice i ječmen. Chudší lid vyráběl po celý rok obuv z bukového dřeva, ti zručnější denně udělali až 12 párů. Kromě toho se zde vyráběly hrábě a lopaty. Pěstoval se také len, který se v zimě spřádal. Bylo zde také mnoho tkalců, kteří tkali plátno na šerky.

Cesta vedla ze začátku po silnici podél potoka. Měli jsme dojít ke Cvrčkovu mlýnu, ale nějak jsme žádný nepotkali, respektive možná to měl být ten docela pěkný penzion, který se tvářil jako součást pily, kolem které jsme šli. Také jsme minuli jedno koupaliště, ale bylo bohužel zavřené a vypuštěné :-(

Poté jsme se vydali směrem na Kuklov. Bohužel cesta k němu stála upřímně za velké kulové. Museli jsme se plahočit přes různá šáší, kopřivy, častokrát byl vůbec problém najít trasu. Je zřejmé, že tahle naučná stezka není zrovna z nejnavštěvovanějších. Cestou jsme procházeli skrz zbytky starého hradiště U Ondřeje. Když jsme dorazili ke Kuklovu, zastavili jsme se nejdříve ke zřícenině hradu. No zřícenině, ono toho tam zas tak moc už nezbylo, v zarostlém lese se čas od času objevil nějaký náznak stěny ale všeho všudy nic moc. Kousek pod "zříceninou" se v lese nacházely takové dřevěné sochy, to bylo docela zajímavé a pěkné.

Hrad a klášter Kuklov se nachází asi 3 km severně od Brloha.
Název Kuklov (německý název Kugelweid) je pravděpodobně odvozen z latinského slova cuculla (kukla, kapuce) a německého výrazu Weid (pastvina). Doslova se tedy jedná o kukelskou pastvinu.
Na skalnaté lesní vyvýšenině se nacházejí zříceniny hradu ze 14. století, sestávající ze zbytků zdiva a hradního příkopu vylámaného ve skále. Poblíž hradu jsou situovány také zříceniny kláštera paulánů z konce 15. a první poloviny 16. století. Dochovány jsou obvodové zdi pozdně gotického jednolodního kostela, s pětibokým závěrem a dvěma opěráky na jižní straně. Zbytky klášterních budov se zachovaly pouze ve zdivu domů, které vznikly později okolo zřícenin kláštera.
Zakladatelem hradu Kuklov byl pravděpodobně biskup Jetřich Mindenský, známý svým působením v Čechách okolo roku 1357. Po jeho smrti připadl hrad do vlastnictví krále. Později se stal Kuklov příčinou jedné z mnohých rozepří krále Václava IV. s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna. Jednalo se o konflikt hospodářského rázu, vyvolaný kuklovským purkrabím Václavem ze Švamberka. V době spiknutí české šlechty proti Václavu IV. byl královský hrad Kuklov dobyt roku 1395 Jindřichem III. z Rožmberka a následně pobořen. Po urovnání sporů věnoval Václav IV. kuklovský hrad již zmíněnému Jindřichovi III. z Rožmberka, který již nepřikročil k jeho obnově. V blízkosti zřícenin hradu Kuklov došlo v roce 1495 k založení kláštera poustevníků řádu sv. Františka z Pauly. Řeholníky povolal do Kuklova Petr IV. z Rožmberka se svým bratrem Oldřichem z Rožmberka. Pauláni zahájili výstavbu kláštera, který však nebyl nikdy dokončen. Pravděpodobně okolo roku 1530 opustili řeholníci nedokončený klášter, který od té doby postupně zchátral. V jeho blízkosti poté Rožmberkové založili pivovar a hospodářský dvůr. V průběhu třicetileté války pobořila opuštěný kuklovský klášter a přilehlý dvůr švédská vojska.

Zbytky z nedostavěného kláštera v Kuklově už bylo úplně jiné kafe :-) Z kláštera už zůstaly v podstatě jen obvodové stěny. Na tyto zbytky se pak nalepila okolní stavení, která teď fungují jako rodinné domky nebo penziony. Původně jsme mysleli, že poobědváme přímo v klášteře, ale nakonec jsme zašli kousek za Kuklov a tam si rozprostřeli celtu na takové pěkné louce hned u lesa. Byl tam nádherný panoramatický výhled na okolí a i děckám se tam moc líbilo. V klidu jsme se tam naobědvali a poté vyrazili dál.

Následovalo ještě několik dalších pěkných vyhlídek. Vraceli jsme se zpátky k Brlohu po Naučné stezce Brložsko. Cesta vedla lesem po docela pěkné cestě, takže druhá polovina našeho výletu už nebyla tak nepříjemná, jako ta první, plná šáší. Cestou jsme zase potkali několik "soch" vystavených hned vedle lesní cesty. Od Matějky jsme sestupovali k Brlohu a vynechali odbočku na vrchol Střížek (708 m.n.m.).

V Brlohu jsme si koupili nanuky na osvěžení a vydali se do Holašovic. Tato nádherná vesnička je zapsána mezi kulturní památky světového kulturního dědictví lidstva pod patronací UNESCO. Bylo tam opravdu strašně moc pěkně. Celou náves jsme si prošli pěkně dokola. Klárka se proběhla a také jsme se všichni zvážili na váze uprostřed návsi a pokochali rybníčkem. Jen lidi se zase ukázali jako pěkní debilové, co jim dopravní značky nic neříkají. I když bylo vedle návsi poloprázdné parkoviště, navíc zadarmo bez parkovného, stavěli lidé přímo na návsi vedle těch pěkných baráků, což hodně kazilo celkový dojem z jinak pěkných baráků. Před odjezdem jsme se ještě chvilku zastavili u infocentra, kde byla i houpačka a Klárka se pěkně zhoupla. Strašně se jí to líbilo a vřískala u toho spokojeností. Od parkoviště byla také díky nadmořské výšce pěkně vidět jaderná elektrárna Temelín.

Po návratu na chalupu jsme dali ještě Klárku s Vašíkem spát a sami si udělali odpolední/podvečerní siestu u kávy, teda já si dal pivko :-) Klárka ale nějak nechtěla usnout a pořád si povídala a žužlala nožičky.

Poté se šla Evka opalovat a Klárce jsme naplnili bazének na koupání. Nakonec za Klárkou do bazénku vlezla i Evka a Šárka s Vašíkem se také nenechali dlouho pobízet. Když byla Šárka s Vašíkem v bazénku, rozhodla se Klárka, že jim tam musí také asistovat.

Večer se zase opékalo. Udělali jsme si ohýnek, ale zase jsme museli jíst na etapy. Jíst všichni najednou včetné dětí se nám prostě nedaří. Klárka si zase vlezla do sítě a já ji začal houpat, přitom však prasklo jedno z lan držících síť. Asi se přeřezalo od karabiny, na které je síť zavěšena.

Poté, co jsme dali oba mrňousky spát, šel si Mirek s Šárkou zahrát ping-pong a já s Evkou jsme si zahráli badmington a musím nesromně konstatovat, že nám to šlo docela dobře :-) Po celkové očistě jsme se sešli dole ve společence a zahráli si "člověče nezlob se". Celkový výsledek byl následující: 1. Jan, 2. Evka, 3. Mirek a 4. Šárka. Nejzajímavější na tom ale bylo, že Šárka v podstatě porazila sama sebe. Mirek musel jít nahoru uspávat Vašíka, a tak Šárka hrála i za něho.

Čtvrtek, 7. srpna

Už od rána bylo na nebi úplně vymeteno, čoz byla předzvěst slibovaných tropických veder. Pro dnešní den jsme naplánovali výlet na zámek v Hluboké nad Vltavou. Chtěli jsme panu ministru zahraničí zkontrolovat jeho statky :-) Už cestou na zámek na nás pěkně pražilo sluníčko. Jak jednou konstatoval Pepa Cacek, "tohle není počasí, ale demo verze pekla" :-)

Jeden z nejvyhledávanějších zámků naší země, zámek Hluboká, se tyčí na severním okraji budějovické rybniční pánve, na příkrém ostrohu nad řekou Vltavou. Původně královský hrad Hluboká (Frauenberg) založil spolu s nedalekými Českými Budělovicemi ve 13. století český král Přemysl Otakar II. Hrad prošel složitým vývojem a jeho podobu poznamenalo čtvero přestaveb. O dnešní novogotickou podobu z r. 1871 se zasloužil rod Schwarzenbergů, v jejichž držení byl hrad od r. 1661. Vznikl tak objekt o 140 bohatě vybavených místnostech, s jedenácti věžemi (hlavní 60 metrů) a baštami, jehož členitému průčelí dominuje velký schwarzenbergský znak s rodovým heslem "NIL NISI RECTUM" (Nic než právo). Dnešní podobu získala Hluboká za vlády Jana Adolfa II. Schwarzenberga a jeho chotě Eleonory, kteří se rozhodli pro přestavbu po vzoru královského zámku Windsor. V blízkosti zámku se rozprostírá zámecký park v anglickém stylu. V původní jízdárně se sálem s otevřeným krovem jsou dnes instalovány sbírky Alšovy jihočeské galerie.

Zámek byl opravdu překrásný, chvíli jsme si říkali, že je to až kýčovitě dokonalé. Na druhou stranu je ale dobré vědět, že aspoň jeden ze zámků v naší republice vypadá "jak ze škatulky".

Vašík si však na dnešek vybral "svůj" den. To horké počasí asi nebylo nic pro něj, pořád poplakával a nemohl vůbec usnout. Šli jsme se projít do zámeckého parku, no spíš to byl takový zámecký les a byli jsme tak trošičku zklamání. Tady už to bohužel tak "nablejskane" jak zámek nebylo.

V poledne jsme si zašli na oběd do města. Na náměstí jsme našli docela pěknou hospodu. Klárka měla poprvé v hospodě oběd, ne své vlastní jídlo z domu. Objednali jsme jí zeleninový vývar a moooc jí to chutnalo. My s Evkou jsme si dali bramborák s uzeným masem a zelím a Černí neodolali karbanátku s bramborovou kaší.

Protože Vašíkovi to teplo pořád nedělalo dobře, rozhodli se s ním Mirek s Šárkou vyrazit zpátky na chalupu. My jsme se ještě jednou vydali nahoru k zámku a obešli ho ještě z druhé strany. Byl tam nádherný zámecký parčík s upravenými záhony, pěkně posečenou travičkou a zámek byl z té strany také opravdu moc pěkný. Klárka nám navíc cestou pěkně usnula, tak jsme si sedli u kašny v parku a ze stínu stromů jsme pozorovali zámek i park. Pak jsme se rozhodli vyrazit dolů do města a jít se projít podél Munického rybníku. Naštěstí tam bylo velmi příjemné stromořadí, takže na Klárku moc nesvítilo a od rybníka šel velmi svěží vzduch. Cestou jsme si párkrát aspoň zchladili nohy ve vodě. Původní záměr stavit se i v zologické zahradě u zámku Ohrada, kde se nachází i muzeum lesnictví, myslivosti a rybářství nám nakonec nevyšel jak z důvodu vzdálenosti, tak hlavně nesnesitelného vedra.

Kolem čtvrté jsme se rozhodli vyrazit zpět do Stupné, s malou zastávkou do Globusu v Českých Budějovicích pro přesnídávky pro Klárku a něco malého ke snídani. Tam nás zastihla sms od Mirka s Šárkou, že měli defekt s autem, uvolnil se jim výfuk a že jsou shodou okolností také v Globusu, protože autoservis byl hned vedle. Tak jsme se rozhodli, že vyzvedneme Šárku s Vašíkem a vezmeme je s sebou na chalupu, ať je Vašík konečně "doma". Naštěstí je Focus dost prostorný, tak jsme vzali autosedačku s Vašíkem, Šárku "uvěznili" mezi Klárku a Vašíka a do kufru dali k našemu kočárku i ten jejich.

Na chalupě jsme zase napustili bazén a šli se s Klárkou koupat. Šárka dala Vašíka spinkat, protože v Globu toho moc nenaspal. Klárka zase ve vodě pořádně dováděla, tentokrát s tatínkem :-) Také se jí podařilo vykakat se přímo do bazénku, ale "škody" naštěstí nebyly žádné. Bylo dobře, že jsme Šárku s Vašíkem vzali my, protože Mirek se nakonec vrátil s opraveným autem až kolem šesté hodiny.

Dneska se nám podařilo poprvé předběhnout Černé v umývání a uspávání, protože Vašík díky porouchanému autu spal až k večeru, tak ho chtěli dát dneska spát o něco později.

K večeru se už ale začalo trošku zatahovat. V rádiu hlásili dost silné bouřky, krupobití, blesky apod. Naštěstí nás to asi minulo. V noci sice pršelo, ale nebyla to žádna divočina. V noci nás pak probudilo kočičí mrouskání, které však spíš vypadalo jako nářek nějakého malého dítěte.

Pátek, 8. srpna

Dneska jsme zase vstávali o něco později. Dopoledne jsme se rozhodli zůstat doma. Já jsem se šel projít ven s Klárkou. Doprovodila nás Šárka s Vašíkem. Evka si doma dala kafíčko a odfrkla si aspoň trošku od toho každodenního frmolu.

V poledne jsme vyrazili do Kremže na oběd do Vertiga. Je to opravdu moc pěkná restaurace, příjemná obsluha a dobré jídlo za rozumné ceny. Jen počasí nebylo tak moc pěkné. Nakonec jsme se museli přestěhovat pod slunečník, protože začalo trošku i poprchávat. Všichni jsme si dali kuřecí řízek s bramborovýcm salátem. Klárka se musela jít zase houpat na houpačku a pak byl problém ji z ní dostat.

Nakonec se počasí umoudřilo, a tak jsme se rozhodli vyrazit autem dál na Dívčí kámen. Zaparkovali jsme v Třísově a vyrazili na hrad. Cesta byla dlouhá asi jen 1,5 km. Okolí zříceniny bylo docela zarostlé a hrad samotný opravdu rozpadlý. Dole pod hradem jsme zaplatili 20 korun vstupného a do ruky jsme dostali lejstro se stručnou historií hradu. Překvapilo nás, že za své největší slávy byl funkční jen dost krátké období. Další, co nás překvapilo, byla "velikost" posádky hradu, na to jak velký hrad to ve své době byl.

Archeologické nálezy ukazují, že na místě dnešního hradu stávalo pravěké hradiště. Nálezy kamenných, bronzových a kostěných předmětů dokládají osídlení již ve starší době jantarové perly, které nasvědčují obchodním kontaktům s baltskou oblastí.
Jméno Dívčí Kámen je pravděpodobně starší než hrad, který zde byl postaven. Vyplývá to z listiny z roku 1349, jíž Karel IV. dovoluje bratřím Petrovi, Joštovi, Oldřichovi a Janovi z Rožmberka „postavit v Českém království hrad, nazva-ný v českém jazyce Dívčí Kámen.“ Rožmberkové toto jméno podle tehdejší módy poněmčili na Maidštejn.
Výstavba hradu probíhala nepochybně velmi rychle. První zmínky o purkrabství se objevují již o 11 let později, roku 1360. Přestože byl hrad na svou dobu moderním a pohodlným obydlím, nikdy se nestal trvalým sídlem vrchnosti, jeho funkce byla především mocensko-správní. Roku 1394 zde byl krátce vězněn král Václav IV.
Na počátku husitských válek postoupil Oldřich II. z Rožmberka hrad Vilémovi z Potštejna, ale již o čtyři roky později, v roce 1424, se hrad opět navrátil do Oldřichovy držby. Oldřich si Dívčí Kámen oblíbil a na sklonku svého života zde strávil čtyři roky. Hrad většinou obývala stálá posádka, které velel purkrabí a která spolu s ním čítala deset mužů.
Pouze v době domácích válek okolo roku 1470 byl počet členů hradní posádky zvýšen na 24.
V roce 1506 se Petr z Rožmberka rozhodl hrad dále neudržovat, zařízení přestěhoval do Českého Krumlova a v roce 1541 se o Dívčím Kameni písemné prameny zmiňují jako o pustém hradu.

Pověsti:

O nachlazeném skřítkovi
Neslyšeli jste u potoka pod hradem kýchání? Pokud ho náhodou uslyšíte, určitě nezapomeňte říci „Pozdrav pánbůh“. Pravděpodobně to kýchá zdejší skřítek, o kterém se říká, že střeží poklady ukryté v podzemních sklepích. Občas vychází na zemský povrch, sedává na kameni u potoka a kýchá tak silně, že se to rozléhá široko daleko. Tomu, kdo mu na každé kýchnutí neúnavně odpoví „Pozdrav pánbůh“, prý zjeví místní poklady.
Se skřítkem se tu kdysi setkal jeden sedláček, který si přijel na hrad pro kámen na stavbu nové chalupy. Když už popáté řekl „Pozdrav pánbůh“ a trpaslík kýchal dál, rozzlobil se sedlák a zvolal: „Kýho výra, copak mne máš za blázna, že mi tu stále do uší kýcháš?“ Náhle se setmělo a ozval se pronikavý smích – odkud, to sedláček nevěděl. Chtěl utéct, ale stál jako přimrazen a nemohl z místa. Vtom ze sklepení vyšel průvod skřítků, hráli na malinké hudební nástroje a zpívali podivné písně. Průvod sedláčka obklopil, avšak skřítkové rozhodně neměli v úmyslu ho obveselovat svým hraním. Najednou se proměnili v divoká zvířata, štětinaté vepře, huňaté medvědy a dravé vlky a začali se na sedláka sápat a cenit zuby. K smrti vyděšený sedlák v ten ráz omdlel.
Když se probral, všude kolem bylo ticho a klid. Sebral svůj povoz a prchal z hradu, co mu síly stačily. Ve své vesnici potkal několik sousedů, kteří se ho ptali, kam má tak napilno. „Ale, vezu kámen na stavbu,“ odpověděl sedláček. Sousedé se začali smát a odkryli plachtu, která mu vlála ve větru. Na voze bylo místo kamení jen shnilé dřevo, listí a mech. Asi uhodnete, že sedláček se už na hrad pro kámen nevracel.

Seshora byla i pěkně vidět Vltava, po které jsme se s Evkou přede dvěma léty plavili. Nakonec jsme neodolali a zašli se podívat i na soutok Křemžského potoka s Vltavou. Poté jsme se otočili a vyrazili nazpátek. Cestou k autu začalo dokonce i trošku pršet.

Na chalupě nás už čekalo večer jen balení. Klárka nás nepřestává udivovat, jak dobře se jí už daří chodit.

Sobota, 9. srpna

Cesta domů

Fotogalerie | Artefakty | Mapy |

2007 - 2013 © Emma, Klárka, Eva & Jan Šafaříkovi