PAŘÍŽ

Pohádkové město na Seině, srdce země, jejíž jazyk a kultura ovlivnily celý svět. Pyšní se mnoha historickými památkami a romantickými zákoutími, které jsme si nemohli nechat ujít ani my. Paříž leží v oblasti Ile de France. Historické jádro Paříže od Montmartru až po Montparnasse měří okolo 20 km² a žije zde asi 500 000 lidí. Expanzí města vznikla městská oblast, ve které na 105,4 km² žije asi 2 085 000 obyvatel. Paříž se stále rozrůstá a dnes má Velká Paříž se svými předměstími a rozlohou 1800 km² okolo 10 miliónů obyvatel.

Čtvrtek, 12. října

Naše výroční cesta (dala jsem nám tento výlet k výročí svatby a zároveň taky k výročí našeho seznámení) se počíná u Grandu, kde nasedáme do žlutého autobusu Student Agency, který nás doveze do Prahy. Naštěstí na nás na dálnici nečekalo žádné nemilé překvapení, a tak jsme na Florenc dojeli včas. Tam jsme pak přesedli do menšího auta a to nás dovezlo na letiště.

Měli jsme tam dvě hodiny čas a na náš let ještě nezačalo odbavování. Tak jsme si chtěli dát něco k jídlu, ale bylo to tam všechno strašně drahý. Nakonec jsem skončila u pizzy za 130,- a Honza u klobásy za 80,-. Vědět to naši, tak je švihne :-) Když jsme dojedli, už se odbavovalo, takže místo u nouzáku už nebylo. Skončili jsme na úplně zadním sedadle. Ale zase tak to nevadilo. Honza seděl u okýnka a kochal se mráčkama. Letěli jsme úplně novým Boeingem, za 1h 20 min jsme přistáli na letišti Orly v Paříži. Všechno to tam šlo jak na drátkách. Batoh jsme měli hned a šli jsme k východu. Najednou policajti s páskou, vojáci se samopaly a z rozhlasu se ozývalo, že každé zapomenuté zavazadlo bude nemilosrdně zlikvidováno. Trvalo to asi 10 minut a bylo po všem a my mohli jít dál.

Nasedli jsme na Orlyval, který nás dovezl na stanici metra Antony a odtud jsme pokračovali na stanici Place de Monge, která byla k našemu hostelu nejblíž. Hostel jsme chvilku hledali, ale po chvíli jsme ho našli a ubytovali se. Nebyl to žádný luxus, jen malý pokojíček s postelí, stolečkem a umyvadlem. Sprcha a záchod byly venku na schodišti, které bylo tak krkolomné, že by se na něm člověk zabil. Vybalili jsme věci a vydali se do uliček.

Bydleli jsme v Quartier Latin a byla to tam samá úzká ulička plná hospůdek, barů, obchůdků s mořskými potvorami atd. atd. Prostě to tam večer žilo. Dostali jsme chuť na pivo a všude tam měli akce "happy hour", kdy mají levnější pivo. To už jsme sice nestihli, ale i tak jsme si vychutnali Killkeny v irské hospůdce hned naproti našemu hostelu. Bylo vynikající, člověk by si dal ještě jedno, ale šli jsme spát, abysme byli čiloučcí.

Pátek, 13. října

Snídaně byla od 8 do 9.30, ale my jsme šli hned na osmou, abysme toho stihli hodně. Byl croissant, rohlík s máslem a marmeládou, džus a kafe, čaj nebo čokoláda.

Sbalili jsme mapu, foťáky a průvodce a vyrazili jsme. Nejdřív jsme zašli do Jardin des Plantes, tam jsme ale dlouho nepobyli. Všude bylo plno běhajících lidí, Pařížani hodně po ránu běhají. Od zahrady jsme zamířili k Panthéonu. Ten byl původně vystavěn jako kostel zasvěcený Sv. Genevieve, ale po mnoha změnách kombinujících liturgické funkce zde vzniklo proslulé pohřebiště. Je zde pochován například Victor Hugo, Émile Zola, Voltaire a mnoho dalších významných osobností.

Pak jsme šli kolem Sorbonny do Jardin du Luxembourg, kde stojí Lucemburský palác, který je dnes sídlem senátu. Odtud jsme pokračovali ke kostelu St. Sulpice, který proslavil hlavně film Da Vinci Code (Šifra mistra Leonarda). Byl v podstatě celý v lešení a vevnitř toho moc nebylo.

Odsud už nebyl daleko Ile de la Cité, kde je Notre Dame, Palais de la Justice, la Conciergerie a Ste Chapelle. Do posledně jmenované jsme chtěli jít, ale stála tam tak obrovská fronta, že jsme se na to vykašlali a místo toho si pořádně prohlídli Notre Dame. Před ním byly stánky s tradičními řemesly, kováři, prodavači masa a jiných dobrůtek apod. V chrámu se chystala mše, ale my jsme jen prošli hlavní loď, fotili vitrážová okna, sloupy,... Pak jsme chrám obešli zvenku a fotili oblouky, chrliče a okna.

Notre Dame:
Stojí na místě, které 2 000 let slouží náboženským kultům. Původně zde stála gallo-římská svatyně (Jupiterův chrám), později raně křesťanská bazilika a románský kostel. Pařížský biskup Maurice de Sully se rozhodl vybudovat katedrálu hodnou významu města. Stavba začala již v r. 1163 a podle původních plánů byla z největší části dokončena kolem r. 1345. Toto dílo je významným mezníkem ve vývoji francouzské gotické architektury, posledním z raně gotických církevních staveb. Ještě před svým dokončením se katedrála stávala místem důležitých náboženských a politických událostí: r. 1302 sem Filip Sličný svolal první generální stavy. Probíhaly tu korunovace králů (např. Marie Stuartovny), byl zde zahájen rehabilitační proces Jany z Arku (r. 1455); katedrála byla také r. 1572 svědkem zvláštní svatby Markéty z Valois, která sama stála před oltářem, zatímco její ženich, hugenot Jindřich Navarrský, musel zůstat ve dveřích. V době Velké francouzské revoluce byla Notre-Dame místem kultu Rozumu a později kultu Nejvyšší bytosti. 2. 12. 1804 tu papež Pius VII. korunoval Napoleona Bonaparta na císaře (tuto událost připomíná slavný Davidův obraz v Louvru). V následujících letech začala špatně udržovaná stavba chátrat; výsledkem romantického hnutí a zejména ohlasu na slavný román V. Huga Chrám Matky Boží v Paříži (1831) bylo rozhodnutí červencové monarchie katedrálu rekonstruovat. Generální rekonstrukce proběhla v letech 1841 - 1864 pod vedením architekta Viollet-le-Duca.

A to už jsme měli pořádný hlad a začali se poohlížet po nějaké restauraci. Na druhém břehu jsme objevili jednu japonskou, a tak jsme se tam stavili na meníčko. Měli jsme jakési špízy, suši, wasabi a k tomu jsme si dali i pravé japonské pivko.

Na uťapkaných nožičkách jsme šli dál k Hotel de ville - radnici a pak k Centre George Pompidou, které je známé svou zvláštní konstrukcí. Je tam taky plno malířů, karikaturistů, živých soch atd. Odtud jsme to vzali po rue des Fr. Bourgeois k Place des Vosges a cestou jsme narazili na Musée Carnavalet, kde jsou prý podchyceny dějiny Paříže. Ale nebyli jsme uvnitř, jen v zahradě. S bolavýma nohama jsme pak došli na Place des Vosges, kde jsme se vyplácli na trávníku a chvíli jsme leželi. Place des Vosges je náměstí čtvercového tvaru s 38 arkádovými domy, které jsou bývalými šlechtickými residencemi.

Odtud jsme pak došli k Bastille. Ta už tam samozřejmě nestojí, teď je tam Opera.

K večeři jsme si dali crepes se sýrem a šunkou a ještě zapečenou bagetu. Pak jsme se osprchovali, chvilku si odpočinuli a vyrazili jsme do noční Paříže, k Notre Dame. Byli tam lidi, co metali ohnivými koulemi, kluci, co předváděli kouzla na kolečkových bruslích atd. Notre Dame je nádherně osvětlený, šli jsme po nábřeží Seiny, všude plno světel, lidí, bylo teplo, nádhera.

Sobota, 14. října

Dneska byl asi nejošklivější den co se počasí týče, zamračeno a jakýsi opar.

Protože místa, která jsme chtěli navštívit, byla už trošku z ruky, koupili jsme si jízdenku na MHD. Byla na dva dny, každý měl jednu a stálo nás to dohromady tuším 53 EUR. Na ni se dá jezdit vlakem, metrem, RERem, busem i šalinou. A taky jsme toho hodně využívali. Nejdřív jsme se dopravili k Eiffelovce, ale když jsme tam došli, vršek byl v mlze a to nestálo za to tam lézt, tak jsme si řekli, že to zkusíme až se udělá líp, i když tam budeme muset vystát tu brutální frontu. No nic, šli jsme k Palais de Chaillot a pak jsme jeli busem k Louvru.

Tam jsme si to prošli, nakoukli přes pyramidy dolů, ale do muzea jsme nešli a pak jsme pokračovali přes Jardin des Tuileries na Place de la Concorde, kde stojí obelisk přivezený z Egypta. No a odsud už vede dlouhatánská Champs Elysées. Tam už jsme hlady nevydrželi a u Mc Donalda spořádali jedno Big Mac menu (teda každý jedno). Mezitím už se tihlo udělat už trochu líp, takže když jsme došli k Vítěznému oblouku, už prokukovalo sluníčko. Nahoru jsme nelezli, ale prošli jsme to kolem dokola a pak zase skočili na metro do La Défense, kterou jsme prošli křížem krážem a vrátili se pak zpátky na Pont de Neuilly.

Vítězný oblouk:
Základní kámen stavby byl položen roku 1806, byl však dokončen až v r. 1836. Vítězný oblouk byl svědkem mnoha triumfálních i pokořujících událostí, významných pro celou Francii. V r. 1840, 19 let po Napoleonově smrti, byl jeho popel, přivezený z ostrova sv. Heleny, nesen v obrovském smutečním průvodu pod Vítězným obloukem na cestě do Invalidovny. V r. 1871 v těchto místech tábořili pruští vojáci. V r. 1918 zde Pařížané oslavili vítězství v 1. sv. válce. K uctění památky padlých v 1. sv. válce bylo 11. listopadu 1920 pohřbeno pod obloukem tělo neznámého vojína a každý večer je u hrobu zapáleno věčné světlo. V r. 1940 pochodovala po Elysejských polích německá okupační armáda. O 4 roky později 25. srpna 1944 slavila Paříž u Vítězného oblouku porážku Němců. V r. 1989 byl Vítězný oblouk jedním z center oslav dvou set let Velké francouzské revoluce. Oblouk je vysoký 50 metrů a je posetý krásnými reliéfy, erby a plastikami. Do vápencového kamene oblouku je vytesáno 128 míst slavných bitev a jména 660 vojevůdců francouzské armády. Známé náměstí Etoile nese od r. 1970 jméno prezidenta Charlese de Gaula. Na hvězdicovitě vytvářeném náměstí se střetává dvanáct hlavních pařížských tříd.

Tam jsme sedli na metro, které nás dovezlo k Eiffelovce. Bylo už hezky, tak jsme tam chtěli vylézt. Jenže jsme si museli vystát obří frontu a to už ukazovali, že nahoru už nejezdí, resp. neprodávali lístky až nahoru, ale kdo chtěl, mohl si je koupit ve 2. patře a vystát frontu. Takže jsme koupili lístek do 2. patra a vyjeli tam výtahem a hned se zařadili do fronty na vrchol. Ta naštěstí netrvala tak dlouho. Z vršku bylo všechno krásně vidět, i když celé město bylo v oparu. Vyfotili jsme, co se dalo a sjeli do 2. patra, kde jsme to prošli a pak jsme šli pěšky po schodech, i když jsme měli zpáteční jízdenku. Ale zase kdybysme jeli výtahem, tak bysme neviděli 1. patro.

Eiffelova věž:
Byla postavena v r. 1889 podle projektu A. G. Eiffela k příležitosti Světové výstavy v Paříži v r. 1890. Až do r. 1931 byla nejvyšší stavbou na světě, měří 300 metrů. Při stavění televizní kabiny na vrcholu se celá věž zvýšila o 7 metrů. Bylo na ni třeba 15 000 ocelových dílců a 2,5 milionu nýtů. Celková hmotnost byla 7 500 tun. Vzhledem k tomu, že v průběhu desetiletí nikdy nevyměňovali jednotlivé konstrukční části, ale vždy vrstvili jen nové vrstvy betonu, hmotnost se nakonec zvýšila na 11 000 tun. V průběhu rekonstrukce opět odmontovali 1500 betonových dílů a nahradili je ocelovými deskami. Věž má tři patra, 1. ve výšce 57 m, kam vede 345 schodů, 2. ve výšce 125 m, kam vede 359 schodů, a 3. ve výšce 274 metrů. Třemi nohami věže jezdí lanovky do 1. a 2. patra, ve čtvrté noze jsou schodiště pro pěší. Z 2. patra pak vede výtah do 3. patra. Oscilace vrcholu při silném větru je 12 cm, výška může kolísat až o 15 cm. Při optimální viditelnosti lze z vrcholu dohlédnout až do vzdálenosti 67 km.

Pak jsme sedli na vlak, který nás dovezl k Notre Dame a pak jsme šli pěšky a prohlíželi meníčka restaurací, protože jsme si chtěli dát typickou francouzskou večeři. Našli jsme ji až u nás. Meníčko se skládalo ze tří chodů, které jsme si mohli libovolně poskládat a zaplatili jsme si k tomu ještě lahev červeného vína. Všechno bylo moc dobré.

Po večeři jsme se vrátili k Eiffelovce, protože jsme ji chtěli vidět v noci. Byla nádherně osvětlená. Šli jsme si sednout na trávník na Champs de Mars a najednou začala Eiffelovka nepravidelně blikat. Leželi jsme tam na trávě a kochali se, jako spousta jiných lidí, jen tu lahvinku s vínem a bagety jsme neměli.

Neděle, 15. října

Ráno jsme vstali, nasnídali se, sbalili si věci a zavřeli pokoj. Věci jsme si nechali v luggage roomu a vydali se na poslední místo, kam jsme chtěli jít - Montmartre a Sacré Coeur.

Dojeli jsme metrem ke Gare de l'Est a dál jsme chtěli jet busem, bohužel v neděli nejezdí. Tak než abysme dvakrát přesedali, šli jsme pěšky. Cestou jsme se zastavili na krytém tržišti, ale nic jsme nekupovali. Nakonec jsme došli pod Sacré Coeur a po schodech stoupali ke katedrále. Bylo tam plno lidí. Vešli jsme dovnitř a tam byla mše - ona je tam pořád - a modlily se tam stovky lidí. Prošli jsme to kolem dokola, nesmí se tam fotit, ale oproti Notre Dame to není tak zajímavé.

Sacré-Coeur:
Tato bazilika byla postavena v novorománsko-byzantském stylu s obrovským zvonem a v roce 1919 byla zasvěcena Srdci Ježíšovu. Kněží se tady dodnes ve dne v noci modlí za duše zemřelých. Nejpoutavějším prvkem interiéru je asi klenutá krypta. V jedné z kaplí je uloženo srdce Alexandra Legentila, jednoho z mecenášů Sacré-Coeur. Dveře vstupního portika dekorují nádherné bronzové reliéfy s výjevy z poslední večeře a dalšími scénami ze života Krista. Typicky vejčitá kopule baziliky je po Eiffelově veži druhou nejvyšší vyhlídkou v Paříži. Na vrchol vede točité schodiště a za jasného dne dohlédnete až do vzdálenosti 48 kilometrů. Nejvýznamnější socha v bazilice znázorňuje žehnajícího Krista. Je umístěna symbolicky v nice nad hlavním vchodem nade dvěma jezdeckými sochami. Překrásná zvonice, kterou navrhl Lucien Magne, byla vztyčena v roce 1904 a dosahuje 80 metrů. Uvnitř je zavěšen jeden z nejtěžších zvonů na světě, devatenáctitunový La Savoyarde. Byl odlit v roce 1895 v Annecy a věnovala jej savojská diecéze. Na portiku nad hlavním vchodem se vyjímají působivé bronzové sochy francouzských světců, které odlil H. Lefébvre. Jedna představuje Janu z Arku a druhá sv. Ludvíka. Jedno z podlaží tamburu je obehnáno vitrážemi a nabízí tak úchvatný pohled na celý interiér. Architekt Paul Abadie (1875 – 1912) zakomponoval do návrhu směsici kopulí, věžiček a klasicistních prvků. Kámen ze Chateau-Landonu vylučuje, když navlhne, vápenec, který zbarvuje průčelí na bílo.

Pak jsme se potulovali po Montmartru a jeho křivolakých uličkách až jsme došli na Place du Tartre plné malířů. Nebylo tam k hnutí. Byli tam patlalové, co malovali nejrůznější kýče, ale byli tam třeba taky impresionisté a malíři, co malovali jako za středověku.

Opustili jsme to místo a kolem dvou větrných mlýnů jsme sešli dolů k Moulin Rouge a chtěli jsme jet do Indické restaurace v Quartier Latin, která nás zaujala. Bohužel tam bylo zavřeno, tak jsme hledali jinou a nakonec jsme zakotvili v Indické restauraci naproti té francouzské, kde jsme byli předtím. Dali jsme si meníčko a indické pivo, ale musím říst, že tahle restaurace byla asi nejhorší z těch, co jsme byli.

Cestou do hostelu jsme se stavili ještě do obchodu, kde jsme koupili dvě lahve červeného vína, dvě lahve piva a dva plísňové sýry. V hostelu Young & Happy jsme to naskládali do batohu a odešli jsme. Protože jsme ale ještě měli asi čtyři hodiny do odletu a už se nám nikam zvlášť nechtělo jít, dojeli jsme si pod Eiffelovku, tam jsme si lehli do trávy a relaxovali jsme. Pak jsme se zvedli a vyrazili na letiště. Tam nebyla žádná komplikace, jen bohužel kvůli tomu, že Honza očumoval kdejakej novinovej stánek, zase jsme nedostali lepší místo než úplně vzadu.

Bohužel se nepovedlo odstartovat úplně podle plánu a v Praze na letišti jsme dlouho čekali na batoh, tak nám ujel autobus na nádraží. Co teď? Ten vlak ve 23.05 by nám asi tak jako tak ujel, nicméně zeptali jsme se taxikáře, kolik by to stálo na hlavní nádraží a za jak dlouho by tam dojel. Když řekl, že 560,- a za 25 minut, tak jsme se na to vykašlali, protože za to to nestálo. Autobusem jsme dojeli na Dejvickou, potom metrem na Florenc a odtamtud jsme chytli slovenský expres do Prešova. Naštěstí tam byly místa. Ten bus jel teda ve 23.30, vlak potom z Brna jel ve 2.29. Do postele jsme zalezli ve 3.30 v pondělí ráno. Naštěstí jsem měla dovolenou, ovšem Honza do práce musel.

Ale byla to nádhera. Nikdy více na takovéto akce s cestovkou.

Fotogalerie | Artefakty | Mapy |

2007 - 2013 © Emma, Klárka, Eva & Jan Šafaříkovi