Horská obec a rekreační středisko Srní leží v nadmořské výšce 845 m 16 km jižně od města Sušice v okrese Klatovy na Šumavských pláních v Povydří v Národním parku Šumava. Původně dřevařská osada byla založena počátkem 18. století. V obci se dochovala řada chalup horského typu s částmi stěn chráněnými šindelem. Výjimku netvoří ani místní kostel Nejsvětější Trojice, který pochází z počátku 19. století, jehož stěny jsou šindelem také částečně kryty.
Sobota, 25. července
Rok se s rokem sešel a my jsme zase vyrazili na Šumavu a aby se to líp pamatovalo, tak zase s Černýma :-) Letos jsme se rozhodli vyrazit v podstatě do centra Šumavského národního parku, do Srní. Kousek od Vydry.
Šárka s Vašíkem a Mirkem vyrazili už kolem sedmé ráno po vlastní ose z Brna. To nám se to určitě nepovedlo vyrazit tak brzo. Kolem sedmé se teprve Klárinka vykopávala z postele. Dobalili jsme si věci, nasnídali se. Tisíckrát zkontrolovali, jestli jsme doma něco nezapomněli sbalit nebo vypnout. Kdyz už jsme se před devátou chystali vyrazit, tak se Klárce podařilo ve sklepě vzít a rozbít na zemi skleničku s barvou. Takže Evka šla Klárku převlíct a umýt, zatímco já jsem se snažil umýt tu spoušť na zemi. Naštěstí ta barva šla dolů docela dobře.
Cesta do Srní ale nebyla z nejpohodlnějších. Už od Tišnova se Klárka v sedačce kroutila a vypadalo to, že jí je nějak špatně. Proto jsme jí začali zpívat a doufali, že se to spraví a nakonec spokojeně usně. Bohužel neusla, proto jsme se v Náměšti nad Oslavou rozhodli zastavit a v lékárně se zeptat na Kynedril, že jí snad pomůže. Už bylo sice zavřeno, přesto se mi podarilo přes dveře uprosit lékárníka, aby mi otevřel a pomohl s problémem. Ten se pak usmál a řekl, že je to dobrá náhoda, že před nedávnem se prý dokonce vracel zpátky do zavřené lékárny se stejným problémem jiných výletníků. Klárka se trošku proběhla po náměstí v Náměšti. Dali jsme jí napít, prášek a vyrazili jsme. Bohužel moc nezabral. Kousek za Třebíčí si Klárka přeci jen ublinkla. Naštěstí to nebyla žádná pohroma. Blbé akorát bylo, že když jsme ji převlíkali, tak bylo zrovna blbé počasí a docela hodně fučelo.
Ona celá cesta se nesla ve znamení střídajícího se počasí, několikrát pršelo, několikrát pěkně svítilo sluníčko. Dokonce když jsme projížděli jednou vesnicí, tak nás tam zastihla průtrž mračen a bylo to na chlup ve stejne vesnici, kde nás podobná průtrž potkala minulý rok cestou do Stupné.
Poté, co jsme Klárku převlíkli a vyrazili, tak se Klárkce udělalo konečně dobře. Spokojeně okousala kus rohlíku a i s rohlíkem v ruce nakonec usnula a spinkala skoro až do Českých Budějovic. Tam jsme se rozhodli stavit se na oběd. Zajeli jsme si na něj do Globusu, protože ten je při cestě. Bylo tam ale strašně narváno, tak jsme se jen odbyli kuřetem a vyrazili dál do Srní. Za Budějovicemi nás dohnal telefonát od Šárky, že jsou už v cíli. Nám v té chvíli scházelo asi 85km. Z Budějovic do Srní to už ubíhalo moc pěkně, cesta tam byla nádherná, navíc skoro žádný auto a hlavně ta příroda kolem byla překrásná, malebná... Šumava je prostě moc krásný kraj.
V Srní jsme se přivítali s Černýma, vybalili si všechny věci a rozhodli se udělat si ještě odpolední výlet po Srní. Protože ale chvíli předtím pršelo, obuli jsme Klárku a Vašíka do holínek a vyrazili.
Apartmány Bubeníček stojí v centru Srní, hned naproti je obchod a park, ve kterém je krásně posečená travička a malý altánek se studánkou, dva pramínky vody tam tečou do vydlabané klády. Klárka s Vašíkem se tam čvachtali ve vodě a močili si rukávy. Pak jsme pokračovali dál k hotelu, kde mají trampolínu, ale bohužel jen pro hotelové hosty. Naštěstí hřiště vedle hotelu jsme vyzkoušet mohli, ale nebylo nic moc, a tak jsme ho nechali kde je a šli ještě kousek na konec Srní a pak jsme se zase stejnou cestou vrátili. Večer jsme děcka vykoupali a dali spát. Vašík usíná hned a Klárka ještě chvilku povídala. My jsme pak všichni klábosili dole ve společence.
Neděle, 26. července
Ráno nakupujeme nejnutnější potraviny naproti v konzumu a taky něco málo, co by mohlo chutnat Klárce. Vyrážíme na takový menší okruh s krosničkami kolem Spáleného. Zpočátku byla cesta nuda, ale změnilo se to u vodní nádrže, kde už bylo vidět do kraje, okolo se pásli krávy a koně.
Jakmile jsme zašli do lesa, dál od elektrických ohradníků, vypustili jsme děcka ať si běhají. Kolem cesty jsme sbírali jahody a maliny a někde jsme našli i borůvky. Tímto stylem ale cesta vůbec neubíhala, a tak po nějaké chvíli jsme je zase dali do krosniček a pokračovali v cestě. Ale ani tak to nešlo, protože každou chvíli jsme se sehnuli k okraji cesty pro jahůdku. Okolo kanálu jich rostlo poměrně dost, děti chtěly pořád další a další a přitom nechtěly sedět v krosnách, takže za chvíli běhaly zase samy. V lese bylo místy docela chladno a tráva byla mokrá, tak jsme nechtěli, aby Klárka chodila do trávy, aby neměla mokrý boty.
Pak jsme narazili na odbočku k chatě Růženka a rozhodli jsme se, že si tam dáme nějaký menší oběd. Měli tam houpačku, tak Klárka se hned musela houpat a nechtěla tam Vašíka pustit. Naštěstí pro Klárku není Vašík takový notorický milovník houpaček. Našel si vlastní zábavu - kolo z auta přivázané k řetězu - a hned se v tom začal montovat. Klárka se pak přidala. Dali jsme si tam bramborovou polívku, která chutnala i Klárce, i když jí zas tak moc nesnědla. Dole pod chatou, na vodou podmáčené louce, měli studánku, u které seděl vodník a Klárka s Vašíkem se na něho museli jít podívat a pomazlit se s ním.
Poté, co jsme opět vyrazili na cestu, Vašík usnul, ale Klárce to chvilku trvalo. Nakonec to taky zalomila a vydržela až do Starého Srní. Cesta byla příjemná, voda v kanále osvěžovala vzduch a ve Starém Srní jsme se kochali chaloupkami a jejich okolím.
Po příchodu do Srní jsme ale nezalezli na pokoje, ale zůstali jsme na zahradě za barákem, uvařili si kafíčko nebo čaj a hráli si s děckama na pískovišti. Po prohrabání písku jsme našli i pár psích bobků, který tam zřejmě nechalo nějaký psisko a jeho majitel to neodklidil. Naštěstí už tam nic dalšího nebylo, a tak jsme dělali bábovičky a stavěli hrady. Taky jsme byli naproti v parčíku, poválet se v trávě, zašplouchat vodičkou a Honza opět v informačním centru, chodil tam každý den aspoň jednou. Kdyby tam byla nějaká hezká prsatka, skoro bych ho podezřívala, že tam chodil za ní.
Večer jsme nad skleničkou vína naplánovali výlet na příští den a šli jsme brzo spát, protože jsme byli nějací unavení. Klárka se v noci párkrát probudila, ale zase usnula a spala do půl sedmé.
Pondělí, 27. července
Na dnešní den jsme měli v plánu výlet kolem Vydry z Čeňkovy Pily do Antýglu. Autobusem v 8.50 jsme ze Srní odjeli na Čeňkovu Pilu. Tam však bylo pusto prázdno, takže jsme se tam nijak zvlášť nezdržovali a vydali se podél Vydry nahoru do Antýglu. Cestou jsme se snažili do Klárky nacpat trochu jídla, ale nesnědla víc než jednu vafli. Vašíkovi byla v kočárku dlouhá chvíle a chtěl chodit, tak chvíli chodil, chvíli jel, chvílemi se nesl na koníkovi. Klárka zrovna tak.
Čeňkova Pila leží na soutoku říčky Křemelné s řekou Vydrou 4 km od Rejštejna v Šumavských pláních v okrese Klatovy v nadmořské výšce 670 m. Soutokem Křemelné a Vydry tu vzniká řeka Otava.
V 19. století byla při plavebním Vchynicko-Tetovském kanálu ústícím do Křemelné postavena velká pila. Majitelem byl Čeněk Bubeníček - podle jeho jména byla pila a později osada pojmenována. Jako host Čeňka Bubeníčka zde pobýval v roce 1867 také Bedřich Smetana. Dle pověsti právě tady vznikl námět k jeho symfonické básni Vltava.
Cesta na Turnerovu chatu, což je ve skutečnosti pouhých 3,5 km, ubíhala neuvěřitelně pomalu, až se nám to zdálo podezřelý. Bohužel jsme si všimli, že máme na foťáku rozbitý objektiv a hned jsme si taky uvědomili, jak se to stalo. Klárce včera spadl na zem, ale tehdy jsme závadu ještě nezjistili. Ostřil teď na objekty v hledáčku vlevo a ostatní nedokázal doostřit. Část těla se zaostřovacím kroužkem se uvolnila a mě to strašně rozčilovalo. Musíme to co nejdřív nechat opravit. Ke vší smůle nám foťák vypověděl službu, zapomněli jsme dobít baterku. Nedostali jsme z něho už ani jednu fotku.
Na Turnerově chatě bylo živo, většina lidí totiž chodila od Antýglu. Měli tam papoušky v klecích a taky vydru, ta ale byla někde zalezlá a nepodařilo se nám ji zahlídnout. Sedli jsme si ke stolu a objednali polívky. Klárka nic nesnědla. Pivo tam měli vynikající, ovšem ceny příšerný.
Po obědě jsme pokračovali na Antýgl, Klárka s Vašíkem v kočárcích usnuli, a tak jsme mohli přidat do kroku. Slunko peklo a děcka jsme museli zastínit bundama.
Dvorec Antýgl, dřevěná rázovitá usedlost, leží na počátku naučné stezky Povydří ve výšce 928 m nad mořem při silnici ze Srní do Modravy v klatovském okrese v Šumavském národním parku.
Dvorec je připomínán již na přelomu 15. a 16. století. Byl osídlen tzv. králováky. Od roku 1523 zde byla sklárna, která zanikla počátkem 19. století - původ názvu je odvozován od německého "ein Tiegel" (jeden tyglík, volně jedna huť). Velmi pěkně uchovaná rozlehlá dřevěná usedlost je ukázkou typické šumavské architektury.
Došli jsme tak do Antýglu a chtěli si dát oběd, ale měli tam jen smaženiny a
dost předražený, takže jsme se jen chvilku cachtali ve vodě. Teda spíš jsme si tam jen močili nohy, protože voda byla jak žiletky. Mirek pak objevil nějaký
hotel Antýgl, tak jsme se tam rozhodli zajít. Ale nemohli jsme to vzít po lesní pěšině (cca 300 metrů), protože bysme museli kočárky nést, ale museli jsme to obejít přes Rokytu a kolem kanálu.
V hotelu Antýgl si Černí a Honza dali oběd, já jen salát. Klárka pořád utíkala ven a nedalo se s ní vydržet, takže jsem s ní nakonec byla venku, dokud se ostatní nenajedli. Potom jsme se vydali stejnou cestou na Rokytu, kde jsme nasedli do autobusu a nechali se dovézt zpět do Srní.
Protože bylo hrozně vedro, nafoukli jsme na zahradě bazének, nalili do něho vodu a Klárka s Vašíkem se mohli koupat. Dost si to užívali, lítali pak po celé zahradě a zalívali kytičky v květináčích. K večeři jsme si v zahradním krbu opekli špekáčky a chutnalo dokonce i Klárce, která jeden snědla a občas si kousla i do chleba. Když jsme pak dali děti spát, sešli jsme se dole a dali si vínko a hráli jsme člověče.
Úterý, 28. července
Ráno nás přivítal déšť. Honza šel nakoupit a stavil se taky v informačním centru zeptat, co se dá v okolí s dětmi dělat, když prší. Paní mu poradila krytý bazén
v Horažďovicích. Zanedlouho ale pršet přestalo a už to vypadalo, že bude líp, nicméně na sluníčko to nevypadalo. Tak jsme se oblíkli, Klárce a Vašíkovi nazuli
holínky a šli jsme se projít. Zase jsme se cachtali v korýtku a běhali po trávě, pak Klárka objevila velikou kaluž na terase hotelu Šumava, takže tam pak s Vašíkem dováděli, dupali a cákali. Vašíkovi to nějak klouzalo, a tak si párkrát sedl na zadek. Ale měl nepromokavý kalhoty, tak mu to ani tak nevadilo, zato Klárkla měla kalhoty obyčejný, ale protože Vaška musela hned napodobovat, tak je měla hned mokrý. Vůbec jí to nevadilo a řádila dál. Když už byla hodně mokrá, šli jsme domů převlíct se do suchýho.
Pak jsme si dali oběd a děti šly spát, Klárka usnula v pokoji v postýlce a Vašek v kočárku na verandě. Nikam jsme nešli, protože většinou pršelo. Zatímco děti spaly, dělal si každý, co chtěl. Honza si hrál s noťasem, já jsem si četla časopis, Šárka na chvíli usnula a Mirek četl nějaký článek. Děcka spaly do tří hodin.
Odpoledne se počasí trošku umoudřilo, tak jsme vyšli na procházku okolo Srní. Šli jsme se podívat na koně s tím, že by se Klárka možná svezla. Ale paní řekla, že dělají vycházky po okolí asi tak na půl hodiny, že to není ježdění na poníkovi dokolečka, a na to je Klárka ještě moc malá. Tak jsme šli po cestě dál, ale po pár metrech jsme se otočili, protože nikam nevedla, resp. neprojeli bysme tam s kočárkama.
K Srní jsme se vraceli oklikou a sbírali jsme maliny. U parkoviště, kde jsme měli auta, jsme zašli do lesa podívat se po nějacích hříbcích, ale rostly tam jen samé hořčáky. Procházku jsme zakončili v parčíku, kde jsme si ještě chvíli pohráli a pak jsme už šli domů, dali si večeři a děti šly spát. My rodičové jsme ještě chvíli seděli nad vínem a žolíkama.
Středa, 29. července
Jako obvykle jsme se nasnídali, nakoupili a nachystali k výletu. Dneska jsme měli namířeno k Prášilskému jezeru. Dojeli jsme k Prášilům, kde jsme na parkovišti Gruberg auta nechali a odtud se vydali pěšky s krosničkama po žluté a pak po zelené směrem k Prášilskému jezeru.
Klárka s Vaškem zase chvilku šli, chvilku se nesli. Ve druhé polovině cesty
začalo přibývat borůvčí, a tak jsme odbíhali z cesty, abysme děckám něco
natrhali. Okolo celé cesty stály cedule, že se nemá scházet z cesty, protoře to bývalo dopadiště střel a mohla by tam být nevybuchlá munice, byla to bývalá střelnice. O kus dál už se dalo borůvky sbírat ve stoje, tolik jich tam bylo. Když jsme to viděli, přesypali jsme svačiny z umělohmotných krabiček do sáčků a do těch krabiček jsme s Šárkou začaly sbírat ty borůvky, že si je pak uděláme se smetanou nebo nějak jinak. Chlapi zatím hlídali děti a krmili je borůvkama. Nasbíraly jsme tak půl krabičky a nechaly jsme toho, už to stačilo.
Prášilské jezero je jedním z pěti českých šumavských ledovcových jezer. Leží na východním výběžku hory Poledník (1.315 m) ve výšce 1.080 m nad mořem asi 5 km jihovýchodně od obce Prášily a asi 10 km západojihozápadně od Srní.
Jezero se rozkládá v ledovcovém karu, který má tvar obráceného kužele s vrcholem posunutým k jezerní stěně, jež ční nad jezerem do výšky 150 m. Je hrazeno čelní 9 m vysokou morénou. Až 280 m dlouhé a 180 m široké jezero má obvod 730 m a plochu 3,91 ha. V jezeře, ze kterého vytéká Jezerní potok, je zadrženo 275.000 m krychlových vody. Průměrná hloubka činí 7,5 m, v nejhlubších místech dosahuje až 15 m.
Oblast Prášilského jezera byla v minulosti krajinou, kam nebyl přístup povolen. S odstraněním hraničního pásma se i tato oblast stala přístupnou pro návštěvníky.
Jezero i s horou Poledník tvoří přírodní rezervaci o rozloze 158 ha.
Přístup k jezeru je možný z obce Prášily po červené značce (4,5 km). Z parkoviště asi 2 km východně od Prášil směrem na Srní vede k jezeru trasa žluté značky s napojením na zelenou a červenou (4 km).
Pokračovali jsme v cestě k jezeru po červené značce, která se od parkoviště kol změnila ve stezku s velkými kameny. Jezero leželo na malé vyvýšenině a dvěma strouhami z něho vytékala voda. Bylo tam plno lidí, krmili kačeny, které tam plavaly, a tak jsme se hned přidali a Klárka jim věnovala svoji vafli. Pak jsme se přesunuli kousek dál od vody a začali obědvat, ale Klárka bohužel nic nejedla a svůj příděl házela kačenám. Převlíkli jsme ji aspoň do kraťasů a trička, protože se udělalo dost vedro.
Když jsme byli hotoví, vyrazili jsme na cestu, Klárka s Vašíkem usnuli v krosničkách. Cesta vedla pěkně z kopečka, a tak se pěkně šlo až do Prášil. Tam jsme našli příjemnou hospodu a zasedli jsme ke stolu k obědu. Klárku, která ještě pořád spala v krosničce, jsme postavili na lavici a ona pořád spala. To se nám ještě nestalo, kdykoliv jsme ji předtím postavili na zem, probudila se. Dali jsme si oběd a ona se mezitím probudila, ale ani tam nic nesnědla.
Přesunuli jsme se naproti k cukrárně, kde bylo takové menší dětské hřiště se dvěma skluzavkami a houpačkou. V cukrárně jsme si dali kafe a nějaký zákusek a
děcka si zatím hrály. Pak jsme se šli podívat o kousek dál k ohradě, kde byl kůň a hned vedle byli malí koloušci a daňci nebo co to bylo. Když jsme se vynadívali, vydali jsme se k autům, což bylo asi kilometr a půl.
Dojeli jsme do Srní, napustili jsme zase bazének, ale nebylo už takový horko jako minule, a tak tam děti moc nepobyly. Klárce jsem rozmačkala borůvky se zakysanou smetanou, ale ani se toho nedotkla. Místo toho si raději šla hrát do parku. Byly tam nějaké větší děti a s tatínkem hrály fotbal, tak se přidala. K večeři jsem Klárce udělala pudink a z borůvek jsem na něj namalovala smějící se sluníčko. No, vyšťourala z toho asi tři borůvky a víc jsem s ní nehnula, takže jsem měla o druhou večeři postaráno. Nakonec násilím snědla půlku skleničky s výživou.
Když děcka usnuly, koukli jsme se na 3+1 s Miroslavem Donutilem, vypili u toho láhev vína a šli jsme spát.
Čtvrtek, 30. července
Dnes jsme měli namířeno na Modravu a odtud k Tříjezerní slati. Čekali jsme na autobus v 8.50, ale přijel se zpožděním a byl narvaný k prasknutí, lidi stáli i na schodech a i když jich pár vystoupilo, byla malá naděje, že bysme se tam
vešli. Nicméně i tak jsme zkusili dát kočárky dolů do autobusu, ten náš se tam ale nevešel ani složený, takže problém byl vyřešen. Čekali jsme na další autobus, který měl jet v 9.10 a doufali jsme, že se tam vejdeme. Když taky se zpožděním přijel, ulevilo se nám, protože jsme mohli dát kočárky dovnitř a pohodlně si sednout.
Obec a rekreační středisko Modrava leží v nadmořské výšce 980 m v údolí při soutoku Modravského, Roklanského a Filipohuťského potoka. Nachází se v okrese Klatovy asi 20 km západně od Vimperka.
Původně dřevařská osada zde byla založena roku 1737. V hlubokých lesích v okolí byla koncem 18. století zahájena intenzivní těžba dřeva. K jeho dopravě do vnitrozemí plavením byl vystavěn Vchynicko-Tetovský kanál, který odbočuje z řeky Vydry jen kousek před Modravou.
Území jižně a západně od Modravy vyplňují rozlehlé slatě, které nesou společný název Modravské slatě (Mlynářská, Rokytská, ...). Jsou největší přírodní rezervací (rozloha je 3.615 ha) Národního parku Šumava a v současnosti tvoří nejzachovalejší úsek středohor ve střední Evropě.
Vašík cestou busem usnul a Klárka sledovala lesy okolo cesty. Na Modravě jsme
vystoupili a po červené značce jsme se vydali na Tříjezerní slať. Cestou jsme ještě Klárce a Vaškovi koupili dřevěné píšťalky, aby měli na co hrát. Šli jsme
nádherným údolím Roklanského potoka na rozcestí Rybárna a odtud jsme se
štrachali do příšernýho kopce po asfaltce nahoru ke slati. Cestou jsme zas sbírali borůvky.
Asi 3 km severozápadně od Modravy se na ploše 5 ha rozkládá vrchovištní rašeliniště pojmenované podle tří rašelinných jezírek, z nichž největší má rozlohu 7 arů.
Rašeliništěm prochází po povalovém chodníku trasa krátké okružní naučné stezky s jedenácti zastaveními. Asi dvousetmetrová stezka vede po dřevěném chodníku vnitřkem Tříjezerní slatě.
Na zajímavá místa upozorňují informační tabule, jejichž texty přibližují návštěvníkům vegetaci šumavských smrčin, seznamují je s povrchovými útvary rašelinišť, vznikem rašeliny a jejím složením. Stezka byla zřízena v roce 1978.
Slať je přístupná pro cyklisty i pěší po trase žluté značky od parkoviště pod Antýglem. Asi 1 km vede trasa po červené značce, pak přechází na žlutou, která návštěvníka asi po 3 km přivede do Tříjezerní slatě. Odtud může pokračovat po cyklostezce na červenou značku (asi 1 km), která jej dovede přes osady Vchynice-Tetov a Modravu zpět na Antýgl (6 km).
Na Tříjezerní slati jsme se nějakou dobu zdrželi, protože děckám se tam moc líbilo. Vašíka lákala vodička tří jezírek a Klárku zase dřevěné chodníčky, po
kterých lítala jako neřízená střela. Je to sice jen malý okruh, ale ona to mohla
oběhnout tak 10x, ne-li víckrát. Samozřejmě jsme museli běhat s ní, aby nespadla do močálu.
Když se nám podařilo dostat Klárku zase na rozcestí, přebalili jsme se, vyslíkli mikiny, protože už bylo horko a vydali jsme se po žluté na rozcestí Pod Oblíkem a odtud dále po modré dvoukilometrovým sešupem na rozcestí Hakešická cesta. Byli jsme rádi, že jdeme tuto trasu od Modravy a ne od Srní, protože když jsme viděli jednoho zpocenýho tatínka, jak tlačí kočárek nahoru, bylo nám jasný, že to není žádná sranda. Klárka usnula asi 1 minutu před rozcestím, kde jsme se plánovali najíst. Jakmile jsme ji ale vyndali z kočárku, začala běhat a ospalost byla pryč. Tentokrát něco snědla, ale ne moc.
Po obědě jsme vykročili podél Vchynicko-tetovského kanálu po zelené k Srní.
Klárka ležela v kočárku, ale pořád si sedala, buď aby zkontrolovala, jaký
cyklista to jede okolo, nebo kdo ji zrovna veze. Po nějaké době jsme se musela kočárku chopit já, protože Honza pořád mluvil, zastavoval atd. a ona k usnutí potřebovala monotónní tempo. Šla jsem teda vpředu a ostatní nechala daleko za sebou a výsledek se dostavil. Klárka usnula. Ostatní zatím sbírali po cestě jahůdky a Honza nasbíral Klárce asi tak polovinu skleničky od výživy. Jenže Klárka je pak stejně nejedla.
Vchynicko-Tetovský kanál:
Plavební stoka (též kanál) byla vybudována v oblasti řek Vydry a Křemelné v prostoru mezi Antýglem a Čeňkovou Pilou.
Projekt kanálu připravil Josef Rosenauer s cílem umožnit dopravu dřeva z vysokých šumavských poloh do horního toku Otavy. Po Vydře, která touto oblastí protéká, doprava nebyla možná pro její velký spád a příliš kamenité dno.
Kanál, který byl vybudován v létech 1799 - 1800, odbočuje z levého břehu Vydry nedaleko Modravy u bývalé dřevařské osady Vchynice-Tetov. Nejprve vede jeho trasa severozápadním směrem a ve druhé části již drží směr severní. Ústí do říčky Křemelné nedaleko Srní. Stoka obchází nesplavný úsek Vydry a odvádí téměř všechnu její vodu, takže v letním období je balvanité koryto řeky takřka bez vody.
Celková délka Vchynicko-Tetovské stoky je 14,5 km. V současné době vede 9,5 km kanálu po povrchu, 5 km pod povrchem země. Původní účel kanálu - plavení dřeva - dnes nahradila jiná funkce. Změnil se v přivaděč vody do malé vodní nádrže u obce Srní. Odtud voda spadá k turbínám malé vodní elektrárny na Čeňkově Pile.
Celé dílo je chráněno jako technická památka.
Podél toku kanálu vede z části okružní zelená značka vycházející ze Srní. Úseky kanálu je také možné vidět na trase modré značky asi 2 km jižně od Srní, která v délce asi 2 km vede přímo podél kanálu. V oblasti Antýglu je část kanálu přístupná po červené značce.
Tak jsme došli k odbočce k Hauswaldské kapli a šli jsme se tam taky podívat.
Kdysi tam asi stávala nějaká kaplička, ale dnes je tam vidět jen půdorys a ještě je tam půdorys nějaké postranní kaple a nějaká malá budova. Taky tam teče pramínek vody na takovou skleněnou polokouli. Šli jsme se podívat o kousek výš, kde začíná ten pramínek a Šárka s Honzou ucpávali rukama korýtka, kterýma ta voda tekla.
Hauswaldská kaple, nebo spíše hauswaldské kaple (pozůstatky tří původních kaplí) byly v minulosti známým poutním místem. Díky zázračnému uzdravování poutníků z celé Evropy se místu přezdívalo "malé Šumavské Lurdy". Kouzelné místo ležící 2 km jižně od Srní poblíž Vchynicko-Tetovského kanálu, bylo zničeno za dob minulého režimu a znovu přivedeno k životu 12.8.2006, především zásluhou občanského sdružení Karel Klostermann - spisovatel Šumavy.
Odtud jsme pak šli do Srní, cesta vedla zase přes Staré Srní. Rozhodli jsme se, že v Srní zajdeme do penzionu Šumava, kde měli taky restauraci a dětský koutek (pískoviště, houpačku,...). Vašík se při vjezdu k penzionu vzbudil, Klárka spala jak poleno. Když jsme ale viděli ty nehorázný ceny, dali jsme si jen pivo, chlapovi to asi nebylo dost dobrý, a tak za námi moc nechodil, takže Šárka k pití ani nic nedostala.
Po příchodu domů jsme si udělali svačinku, Klárka dostala polívku a moc jí chutnala. Po svačině jsme se šli projít do lesa, hledat nějaký houby, ale byli tam samí hořčáci. Až o kus dál jsme našli pár malinkých křemenáčů, který jsme večer přidali do omáčky na špagety. To zas Klárka jedla až jí za ušima lupalo.
Pak jsme si ještě chvilku hráli u studánky a šli jsme domů na večeři. Vašík půjčil Klárce hramoniku, ta na ni hrála a když už byla v postýlce, tak se dole z chůvičky ozvalo: "Maminka koupí hamoliku." Zase jsme pili vínko a brzo jsme odpadli.
Pátek, 31. července
Ráno , když jsme se balili na výlet do Kašperských Hor, dostala se Klárka zase nějak k foťáku a v brašně ho shodila na zem. Podařilo se jí rozbít UV filtr a střepy skončily v mé posteli. Snažila jsem se otřít čočku tak, abych ji nepoškrábala, což se zadařilo.
Do Kašperských Hor jsme jeli autem. Nechali jsme je stát na rozkopaném náměstí a Honza vyrazil na kraj města do infocentra. My ostatní jsme zatím studovali mapu Kašperku. Měli tam několik zajímavých tras. Původní plán byl jít na obří hrad a Kamenné moře, že prý je tam pěkný výhled, ale po prostudování mapy jsme zvolili jinou trasu - Kašperk. Vedla tam modrá naučná stezka. Hned na začátku jsme ale zakufrovali, protže jsme šli po modré turistické. No, tak kousek jsme se vrátili a pak už jsme šli dobře.
Kolem cesty rostly maliny, takže jsme zas trhali. Pásly se tam krávy a taky tam byly pěkné výhledy do okolí. Šlo se ale pořád do kopce, takže jsme všichni byli za chvíli pěkně zpocení. Když jsme došli k Pustému hrádku, což bylo jakési předsunuté opevnění Kašperku, sundal Honza tričko a doslova ho vyždímal. Pak šel dál nahej, protože jsem mu zakázala vzít si na převlečení moiru, ta už totiž dost smrděla. Na Pustý hrádek jsme vylezli všichni a výhled na Kašperk a do okolí stál za to. Dlouho jsme se tam ale nezdrželi, protože nás táhla vidina oběda na Kašperku.
Pustý hrádek, to jsou vlastně zbytky předsunutého opevnění hradu Kašperk, který leží 400 metrů východně na skalnatém hřebenu. Byla zde původně pětiboká věž, která vznikla současně s hradem, a cesta vedoucí k pravé hradní bráně tak byla v celé délce pod kontrolou právě tohoto strážiště.Na Puský Zámek se dostanete kamenitou strmou cestou od hradu Kašperk. Cesta je značená a pod Pustým Zámkem je informační tabule. Je odtamtud úchvatný pohled do okolí.
Na Kašperku jsme si dali klobásu a pivo, Černí jedli svoje zásoby a pivo si dali
taky, měli tam totiž čepovanéhe Bernarda. Klárka s Vašíkem se honili po nádvoří, houpali na takové dřevěné kolíbce, koukali z okýnek a lezli na kameny. Na jeden z nich Klárka spadla a udělala si velikou bouli. Pak ještě s taťkou chodila na chůdách.
Dobře zachovaná zřícenina gotického hradu Kašperka se tyčí na skalnatém ostrohu na horním toku řeky Otavy ve Svatoborské vrchovině 3 km severně od Kašperských Hor. Svojí polohou 887 m nad mořem je nejvýše položeným královským hradem v Čechách. Z hradu se tak nabízí krásný výhled do okolí i na nedaleké šumavské panoráma.
Hrad založil Karel IV. (podle něho byl i pojmenován - Karlsberg) na ochranu místních zlatých dolů a hranic s Bavorskem a jako správní sídlo prácheňského kraje. Kašperk se rychle stal významnou oporou královské moci v jižních Čechách, a přestože se správci hradu často měnili, jeho význam nijak neupadal. V roce 1585 si jej pronajalo a později koupilo město Kašperské Hory, ale nevěnovalo údržbě potřebnou péči. Výnos Ferdinanda III. o boření hradů z roku 1655 však nebyl kašperskohorskými, kteří zříceninu používali jako zdroj stavebního materiálu, proveden.
Ve 20. století prošel rozsáhlou rekonstrukcí započatou již před druhou světovou válkou.
Hrad Kašperk je vzorovou ukázkou hradní architektury z období krále Karla IV. Obytný palác je vklíněný mezi dvě hranolové věže. Do dnešních dnů se dochovalo opevnění, část předhradí, palác s věžemi a západní brána se zbytkem původní cihlové helmice.
Když jsme si trochu odpočinuli, posadili jsme děcka do krosniček a vyrazili jsme dolů po zelené dolů do Kašperských hor. Cestu jsme si ještě o trošku prodloužili kvůli jednomu výhledu. Klárka usnula kousek pod hradem a spala pak ještě i v hospodě, do které jsme zapadli na jídlo. Černí si dali oběd, my nic, ale když jsme pak u Šárky viděli halušky, neodolalai jsme a dali si taky jedny dohromady. Klárka se mezitím vzbudila, tak jsme se střídali v jejím hlídaní, protože ona pořád musela někde běhat.
Po jídle Honza s Mirkem a dětma využili slevu z cestovní knihy a zašli se podívat do muzea motorek, o patro níž prý byla výstava piva, Honza si tam jednu láhev koupil.
Největší soukromou sbírka motocyklů v Čechách nalezneme na náměstí, v půdních prostorách domu č. p. 12. Sbírka českých i zahraničních značek, obsahující i světové unikáty, vzniká již od poloviny 70. let. Expozice čítá cca 60 motocyklů, dalších 40 strojů (včetně historických jízdních kol) je umístěno v pobočce muzea v Bečově nad Teplou.
Po příjezdu domů jsme se už lehce začali balit, večer jsme koukli na televizi a dojedli jahody a borůvky, které jsme Klárce tak pracně natrhali a ona se toho vůbec nedotkla.
Sobota, 1. srpna
Ráno jsme balili zbytek věcí, šlo nám to docela rychle a i když jsme si říkali, že Černí vyjedou mnohem dřív než my, nakonec jsme jeli chvilku po nich. Oni to ale vzali přes Kvildu. My jsme jeli stejnou cestou jako předtím, přes Kašperské Hory.
Klárce se skoro hned začalo dělat špatně, a tak jsme ještě před Vimperkem stavěli, aby se nadýchala čerstvého vzduchu. Zpátky do auta se jí nechtělo, ale musela. Po nějaké chvilce usnula a probudila se až někde u Třebíče.
Z Třebíče jsme ale nejeli do Náměště, ale zahnuli jsme na Dalešice, Honza se chtěl podívat do pivovaru. Už někde před Třebíčí jsme začali koukat po hospodách při cestě, kam bysme mohli zajít na oběd, ale nebylo tam nic, co by nás zaujalo, takže jsme nakonec jedli až v pivovarské restauraci v Dalešicích.
Pivovar byl založen pravděpodobně koncem 16. století, první dochovaná zmínka o něm pochází z roku 1609 z Moravských zemských desek.[1] Nejstarší budovy pochází ze 17. století, tedy z raného baroka. Roku 1882 bylo panství i pivovar koupeno Antonem Dreherem (velkopodnikatelem v oboru pivovarském). Za něj došlo k modernizaci celého provozu. Zařízení se používala až do zániku pivovaru v roce 1977. Ve dvacátých letech 20. století byl pivovar vyvlastněn demokratickým Československem. Po roce 1925 fungoval pivovar jako Družstevní pivovar a sodovkárna. Za socializmu byl zestátněn ve prospěch podniku PIVOVARY A SLADOVNY Praha. Dne 19. srpna 1977 byla stočena poslední várka piva.
V dalších letech pivovar chátral a v roce 1991 byl dán do zástavy bance a málem zdemolován, zarůstal náletovými dřevinami a stal se terčem vandalství. V roce 1999 byl odkoupen současnými majiteli, kteří obnovili pivovarní výrobu a zachránili pivovar jako celek. V současné době se v areálu pivovaru nachází hotel a restaurace. Pivovar vyváží pivo do několika hospod.
Dali jsme si tam svíčkovou se švestkama, žebra a polívku, ale Klárka moc nejedla a pořád nám někam utíkala.
Zaplatili jsme si taky prohlídku muzea Rakousko-uherského pivovarnictví a podívali se tak do prostor, kde se natáčely Postřižiny. Klárka průvodkyni pořád skákala do řeči, ale nijak to zřejmě nevadilo.
Ještě než jsme dojeli do pivovaru, Klárka z haldu snědla hrušku a pak ještě cestou domů banán. Domů jsme dojeli v pořádku a těšíme se na další dovolenou.
2007 - 2013 © Emma, Klárka, Eva & Jan Šafaříkovi